Z nosa mi kvapká hrdzavá krv. Ako ma šéf karhal. Ligotal sa čistotou. Rozumí Češi těmto větám z nejnovějšího románu slovenského spisovatele Laca Keraty? Starší generace snad ano, mladší spíš ne. „Češi dnes tvrdí, že neumí číst slovensky. Bohužel, ani mladší Slováci už nečtou česky,“ říká Petr Minařík, ředitel česko-slovenského Měsíce autorského čtení, který o víkendu vyvrcholí v Bratislavě, Brně a Ostravě.
„Nech sa páči! Máte pekný šúľok, pane,“ píše Laco Kerata ve své nejnovější knize Na okraji mojej hory, které je nominována na cenu Anasoft litera, což je nejprestižnější literární ocenění na Slovensku. Češi zatím tohle slovenské dílo neznají, protože nemá český překlad. „Pro mě je to ale až nepochopitelné, že Češi potřebují překlady mých prací. Já čtu celý život knihy v obou jazycích, takže už dávno nerozlišuji, zda mám zrovna v ruce slovenský anebo český titul. Vlastně se mi to slívá dohromady,“ vypráví šedesátiletý Kerata v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Jeho názor je generační, neboť mladí Češi vidí psanou slovenštinu jako těžko srozumitelný jazyk. A stejně tak mladí Slováci psanou češtinu.
Češi, zkuste číst i slovensky
Laco Karata patří k účastníkům mezinárodního literárního festivalu Měsíc autorského čtení (MAČ), který o víkendu vyvrcholí v Brně a Ostravě a v pondělí 2. srpna bude zakončen v Bratislavě. A jedním z jeho hlavních cílů je, aby Češi více četli slovensky a Slováci zase česky.
Legendární chata Bohumila Hrabala v Kersku je na prodej za vysokou částku
Jako mimořádnou investiční příležitost za 12 milionů korun nabízí soukromý majitel Hrabalovu chatu v Kersku na Nymbursku, kde slavný spisovatel roky žil a tvořil v ústraní. O tom, jak významné toto místo je, není v inzerátu ani zmínka. Hrabalovi fanoušci mají obavy, aby chata neskončila demolicí.
„Pochopitelně je lepší číst slovenskou literaturu slovensky, pak ten text nic neztrácí. Češi ale tvrdí, že slovensky neumí, přitom generace alespoň z části vyrůstající ve společném státě Čechů a Slováků s tím neměla problém,“ přemítá ředitel MAČ Petr Minařík.
Příkladem je právě Laco Kerata. Narodil se v roce 1961, takže vyrostl i dospěl v Československu a jako mladý spisovatel a dramatik byl neustále obklopen slovenštinou i češtinou. Rozuměli by však dnešní dvacetiletí Češi třeba jeho románové větě „ligotal sa čistotou“? Slovo ligotal lze přeložit jako třpytil se či zářil. „Je pravda, že když jsem se chtěl pustit do hovoru se skupinkou asi sedmnáctiletých Čechů, které jsem potkal na Maltě nedlouhou před covidem, vyloženě mi nerozuměli. A dokonce jsme museli přejít do angličtiny.“
Cizí řeč v České republice
Podobné problémy měl spisovatel Kerata, když se v Ostravě pokoušel cestou na festival MAČ zaplatit jízdné v tramvaji s pomocí kreditní karty. „Úplně jsem si s tím systémem neuměl poradit, když jsem ale slovensky požádal náhodného cestujících o pomoc, hned jsem poznal, že mi vlastně nerozumí,“ vypráví Kerata. Nedělá si proto iluze, že by čeští čtenáři chtěli jeho novou a úspěšnou knihu číst ve slovenštině. „Zároveň se ale s překlady do češtiny nemohu smířit, připadají mi zbytečné. Ale asi mají velký smysl, tohle je vývoj,“ uvažuje. I když nikoli smířeně.
Další úspěšná slovenská spisovatelka a host MAČ Zuska Kepplová si Československo pamatuje jen z raného dětství, narodila se v roce 1982. K češtině tak přistupuje zcela jinak než o generaci starší Laco Kerata. „Čeština je cizí jazyk, s tím se nedá nic dělat. A na překladech svých knih vidím, že čeština má i úplně jiný myšlenkový systém než slovenština. Že ten překlad není jen v tom, že se vymění slova, která zní jinak v češtině a slovenštině, ale že je to i myšlenkový proces. Že se celý ten jazykový převod musí přizpůsobit i mentalitě českého čtenáře,“ myslí si Kepplová.
Národní syndrom, srovnání s Rusy
Češi slovensky přestali číst o dost dříve, než Slováci skoncovali s češtinou. Ještě před deseti lety byla slovenská knihkupectví plná českých titulů, což už neplatí. „Bohužel, mění se to rychle k horšímu. Slováci čtou stále méně česky a čeština se drží na Slovensku především kvůli odborné literatuře, po které musejí sáhnout studenti, protože nemají jinou možnost,“ říká ředitel Minařík.
Naproti tomu Češi nepříliš rádi četli slovensky už v dobách Československa, ale po rozpadu společného státu na slovenštinu zapomněli až nepochopitelně rychle. A to v ulicích Prahy či Brna slyší denně slovenštinu od studentů a gastarbeiterů. „Je to asi český národní syndrom. To máte podobné jako Rusové, kteří prý nerozumí ukrajinsky, anebo spíše nechtějí rozumět. Všichni Ukrajinci přitom rusky umí anebo nemají problém si rusky číst,“ porovnává ředitel festivalu.
Zkouška ze slovenštiny
I když nyní v Brně slovenští spisovatelé každý den naplní Divadlo Husa na provázku, neznamená to, že Češi začnou doma číst slovenskou beletrii.
Festival MAČ
Největší letní středoevropský literární festival MAČ se letos koná po dvaadvacáté, kvůli epidemiologické situaci ale odpadla jeho polská část a ukrajinská má jen on-line formu. Akce finišuje v těchto dnech, v Brně a Ostravě se třeba ještě představí slovenský spisovatel Martin M. Šimečka, který jistý čas stál v pozici šéfredaktora českého časopisu Respekt. Spisovatelka Dominika Madro zaujala románem Svätyňa, který mimo jiné vypráví o násilí páchaném na ženách ve slovenské části Kopanic. Autor vystupující pod pseudonymem Balla zase patří k nejpřekládanějším současným slovenským beletristům. Festival ukončí povídkář Richard Pupala.
„Smysl festivalu je především ten, aby čeští čtenáři nepřišli o celou slovenskou literaturu, protože do češtiny se překládá jen její malá výseč. Byla by to škoda, slovenští autoři píšou skvěle,“ říká Minařík. Potěšující je, že diváci v brněnském divadle alespoň nevyžadují tlumočníky, i když ti mladší určitě nerozumí všemu.
Slovenská spisovatelka Zuska Kepplová četla ne festivalu z úspěšného románu Reflux. A jen tak mimochodem, dokázali byste tento román přečíst celý ve slovenštině, anebo vás „zmůže“ už jen následující minutová ukázka? Paradoxní je, že příběh knihy se částečně odehrává v Praze:
V letnej horúčosti letenského bytu s oknami dokorán, vejúcimi záclonami a s niektorými vecami stále v krabiciach, Fero si uvedomil, čo ho na petržalskom sídliskovom živote znepokojovalo. Teraz, keď sa posunul a to doslova, zabalil, previezol a vybalil, veci videl jasnejšie a nazýval ich pravými menami. Ničoho sa tak nebál, keď sedel na svojej lavičke vedľa svojho stromu, ktorý bol stále len prútikom s pár listami dožadujúci sa neustáleho dohľadu a zalievania, ako predstavy, že toto je vrchol a teda aj koniec v podobe náročného zostupu zaťažujúceho kolená. Čoraz hmatateľnejšie ten zostup pociťoval v podobe plnenia plnej chladničky a zariaďovaním zariadeného bytu.
