Většina někdejších členů Komunistické strany Československa (KSČ) dnes vstup do strany bagatelizuje jako formalitu. Opak byl pravdou, zrovna 17. listopadu si je to dobré připomenout. „KSČ byla výběrovou organizací, a ta mezi sebe hned tak každého nepouštěla,“ vysvětluje archivář Antonín Barcuch. Stejnou cestu do lůna KSČ absolvovali za normalizace i dnešní prezidentští kandidáti Andrej Babiš a Petr Pavel. Jak takový typický proces přijímání do strany probíhal?
Od bývalých členů KSČ v éře normalizace se o procesu vstupu do partaje mnoho nedozvíme. „Většinou mají snahu celou tu proceduru zlehčovat. Zachované dokumenty však dokazují, že to nebyla žádná formalita,“ vysvětluje historik Antonín Barcuch v depozitáři Archivu města Ostravy. A ukazuje na dlouhé řady šanonů, které skrývají spisy někdejšího městského výboru KSČ v Ostravě. Je to přímo orwellovské čtení!
Čekárna na rudou knížku
Barcuch namátkou otvírá třeba zápis ze schůze předsednictva městského výboru z 23. března 1989. Ostravskému politbyru bylo ten den představeno 17 kandidátů, které čekala dvouletá zkušební doba, než se stanou opravdovými komunisty a obdrží členskou legitimaci. Rudou knížku, jak se průkazu přezdívalo.
Každý kandidát strany také dostával závazné stranické úkoly, který bylo nutno splnit. A tak například 43letý Jiří Vojtovič začal na jaře roku 1989 dobrovolně pracovat jako takzvaná Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti. A vysokoškolák Pavel Šoch slíbil prosazovat komunistické ideály v kolejní radě. Vojtovič a Šoch už ovšem své závazky k partaji nestačili splnit, 17. listopadu 1989 přišla sametová revoluce.
„Že o přijetí za kandidáta na člena KSČ rozhodovalo přímo předsednictvo městského výboru KSČ, dokazuje, jak si partaj pečlivě vybírala budoucí soudruhy,“ vysvětluje archivář Barcuch.
Přihláška na kandidáta KSČ rozhodně nebyla jen cárem papíru, jak se dnes snaží tvrdit mnozí z těch, kteří ji vyplnili. Nestačilo jen něco takzvaně „podškrtnout“, aby se řadový občan stal i komunistou. „Byl to zdlouhavý proces. A vyžadoval velmi aktivní přístup kandidáta strany,“ říká badatel.
Vymlouvání Babiše i Pavla
Andrej Babiš i Petr Pavel popisovaným procesem úspěšně prošli a po dvou letech byli přijati do KSČ. Teď kandidují na prezidenta České republiky a proces vstupu do KSČ líčí jako formální mladickou nerozvážnost, mimo jiné prý šlo o přání rodičů.
„Ke vstupu do KSČ mě donutila moje máma, která dělala vše pro to, abych se tam dostal kvůli kariéře,“ zlehčuje členství Andrej Babiš. Přihlášku podal v roce 1978, členem KSČ se stal v roce 1980.
Další prezidentský kandidát Petr Pavel přihlášku do strany vyplnil v roce 1983 a partaj ho mezi sebe přijala v roce 1985. Na vojenské škole pak dokonce vedl jednu ze základních organizací KSČ. „Narodil jsem se do rodiny, kde bylo členství v KSČ považováno za normální věc,“ nechal se slyšet Pavel.
„KSČ byla svým způsobem úzce výběrovou organizací, a ta mezi sebe hned tak každého nepouštěla,“ vysvětluje archivář Antonín Barcuch. „Zdaleka ne všichni kandidáti byli nakonec do strany přijati, okresní politbyra některé kandidáty nakonec odmítla jmenovat za členy KSČ, a to například pro pasivitu při plnění zadaných stranických úkolů.“
V Ostravě či Brně měl městský výbor KSČ stejnou úlohu jako jinde okresní výbory. K 1. říjnu 1989 KSČ registrovala v Československu 1 617 863 členů a 79 882 kandidátů KSČ, v tehdejší federaci žilo 15 milionů lidí.
Uznávám bojový svazek komunistů
Archivář Barcuch namátkou otvírá další archivní šanon a vytahuje vyplněný formulář nazvaný Přihláška za kandidáta členství v Komunistické straně Československa. Už jen souhlasit s preambulí přihlášky chtělo hroší kůži.
„Komunistická strana Československa je dobrovolný bojový a nejaktivnější svazek stejně smýšlejících lidí-komunistů,“ uvádí se v úvodu formuláře. A členem tohoto dobrovolného bojového svazku se může stát každý občan, který splňuje tato zadání: „Uznává program Komunistické strany Československa, řídí se jejími stanovami a plní stranická usnesení. Aktivně se podílí na vytváření a uskutečňování politiky strany při budování socialistické společnosti.“
V archivním šanonu teď sahám po Přihlášce za kandidáta členství v Komunistické straně Československa, kterou podala jistá Jana Santariusová. Ve složce není jen žadatelkou signovaný formulář, nacházím celý kádrový spis jak ze stalinské éry. Aby se žena mohla stát kandidátkou, musela být aparátem KSČ napřed důkladně prověřena. A nejen ona, prolustrován byl i manžel, který pracoval na Nové huti Klementa Gottwalda.
Prověřte i manžela
Protože Santariusová pracovala na Národním výboru města Ostravy, tak základní organizace KSČ z národního výboru poslala žádost na celopodnikový výbor KSČ Nové huti Klementa Gottwalda: „Žádáme vás o zaslání politického hodnocení na s. ing. Pavla Santariuse. nar. v roce 1941, v období krizových let 1968–69. Uvedené hodnocení požadujeme v důsledku doplnění materiálu jeho manželky, která u našeho Národního výboru, naší organizace KSČ, požádala o přijetí za kandidáta KSČ.“
K pověsti budoucí kandidátky KSČ se musela vyjádřit také uliční organizace KSČ v místě trvalého bydliště Jany Santariusové. Za budoucí soudružku se museli garantovat i dva ručitelé. „Jedná se o odpovědnou pracovnici, která vykonává práci vždy s politickým přístupem a důsledně při ní uplatňuje závěry přijaté XIV. sjezdem KSČ,“ zaručil se člen KSČ Jan Kafka. Žena musela potvrdit, že nemá příbuzné v kapitalistické cizině.
Babišův zrcadlový příběh
Absurdní román? Nikoliv, jen normalizační realita. Z útrob Archivu města Ostravy se vynořují i svazky komunistického archivu s letopočtem 1978. Právě tehdy vyplnil přihlášku za kandidáta KSČ také Andrej Babiš. Babišovi bylo v roce 1978 čtyřiadvacet let a v tomtéž roce podal přihlášku i o čtyři roky starší inženýr Svatopluk Svoboda. A Svobodův spis, to je vlastně zrcadlo, které ukazuje, jak se v komunistu pomalu měnil také Babiš.
Kandidaturu Stanislava Svobody nejprve schválila základní organizace KSČ (ZO KSČ) u zaměstnavatele: „Je předpoklad, že s. Svoboda bude platným členem KSČ,“ napsali komunisté z jeho podniku, projekční firmy Báňské projekty Ostrava. Svobodovi byli přidělení ručitelé Adolf Chmiel (člen KSČ od roku 1953) a František Macháček (člen strany od roku 1967). Celý spis poté putoval do pléna (politbyra) městského výboru KSČ, které mělo rozhodnout, zda přihlášku schválí a inženýr se skutečně stane kandidátem.
Plénum napřed prověřilo, zda byli dobře vybráni ručitelé. „Znají soudruha Svobodu z pracoviště a znají jeho angažovanost v SSM,“ bylo konstatováno. Partaj zkoumala i třídní původ kandidáta a rozhodla, že je dělnického původu. Dále ověřila rodinné poměry uchazeče a jeho pověst v ulici, v níž trvale bydlí: „Rodinné poměry má spořádané.“
Pokud měl kandidát příbuzné na Západě, obyčejně musel slíbit, že jejich emigraci odsuzuje a nikterak s nimi nekomunikuje. Totéž KSČ žádala po manželce, sourozencích, rodičích a dětech budoucího kandidáta strany.
Žádná okupace, bratrská pomoc
Inženýr Svoboda musel dokázat, že se politicky neangažoval v „krizových letech 1968-69“, to byla kádrová rutina až do sametové revoluce. Sovětskou okupaci musel výslovně schválit jako takzvanou „bratrskou pomoc“, což se v té době týkalo i Andreje Babiše anebo Petra Pavla. Ručitelé museli také zaručit, že kandidát nevěří v žádného boha, jen v komunistickou stranu. „S náboženskou otázkou je vyrovnán,“ shrnul stranický posudek na Svobodu.
Další oddíl v kádrovém materiálu tvořil součet funkcí. Od vedoucího svazácké buňky ve studijním kruhu na vysoké škole až po předáka v komunistických odborech (ROH) a ve Svazarmu. Teprve pak předsednictvo městského výboru KSČ rozhodlo. V popisovaném případě padl kladný verdikt a Svatopluk Svoboda se skutečně stal kandidátem na členství v KSČ.
„Soudruh Svoboda byl seznámen s právy a povinnostmi a bylo mu uloženo navštěvovat stranickou výchovu,“ hned ho strana také zaúkolovala. Každý kandidát KSČ musel přijmout závazky, Svoboda měl například aktivně pracovat ve vedení závodní organizace Socialistického svazu mládeže a zapojit se do práce uličního výboru KSČ číslo 13 v Ostravě-Porubě.
Kremelský mráz v šanonech
Jiný z kandidátů, Jiří Kratochvíl, o kterém plénum prohlásilo, že „má správné názory na současnou politiku KSČ“, zase v roce 1978 dostal tyto kandidátské úkoly: „Vést kolektiv BSP (Brigáda socialistické práce, pozn. red.) tak, aby se stal v nejbližší době nositelem stříbrného odznaku. Uplatňovat nové formy socialistického soutěžení. Zvyšovat si ideovou úroveň v útvaru Základy politických znalostí.“
I dlouhých 33 let po sametové revoluci z těch spisů vane jistý druh hrůzy. „A to jsme stačili probrat jen přijímání kandidátů KSČ. V těch spisech je toho mnohem více,“ vypráví archivář Antonín Barcuch. Tak si alespoň slibujeme, že někdy příště se zaměříme na problematiku nomenklaturních kádrů. I předseda okresního svazu zahrádkářů musel být prověřen podobně jako kandidát na členství v KSČ.
V Archivu města Ostravy opatrují soubor dokumentů, který výmluvně ukazuje, jak fungovala totalita. Mnohé městské, okresní či krajské archivy KSČ byly během revoluce v roce 1989 zničeny. Uvidíme, zda se jednou objeví kandidátské přihlášky Andreje Babiše a Petra Pavla. Ale zatím to vypadá, že už tyto dokumenty neexistují.
„Dobře se dochoval třeba archiv okresního výboru KSČ v Karviné. Tam byli komunisté tak hloupí, že po listopadu 1989 předali státnímu archivu úplně všechny interní spisy. V Ostravě se nám podařilo získat jen část spisů, ale i tak je to mimořádně zajímavé svědectví, které budoucí badatelé ještě hodně docení,“ věří archivář.
Při pohledu na dlouhé řady šanonů mi ale znova běhá mráz po zádech. Mráz přicházející z Kremlu, neboť českoslovenští komunisté vytvářeli totalitní systém (včetně byrokratického aparátu) právě podle sovětského vzoru.
