Bití přes ruce a klečení, vzpomínají školáci z dob socialismu na tresty. Facky by vítali i dnes

Reportér CNN Prima NEWS vyzpovídal s počátkem nového školního roku pamětníky socialistické školy. A ptal se jich na poměrně choulostivé téma, jestli ve školních lavicích zažili tělesné tresty ze strany učitelského soboru.

Tahání za ucho mi trauma nezpůsobilo

„Když mě vyučující vytahal za ucho nebo mi dal facku, tak to pro mě vlastně bylo mnohem lepší, než kdybych dostal poznámku do žákovské knížky,“ vypráví 51letý Tomáš Smolka z Ostravy. Základní školu absolvoval v místní části Hošťálkovice v éře normalizace, téhle generaci se někdy říká Husákovy děti.

Facka na školní chodbě od pedagoga, to prý byla docela férová záležitost. Jen mezi kantorem a žákem. „Rodičům jsem o tom nemusel nic říkat. Horší byla poznámka, ta měla pokaždé dohru i doma. Obyčejně jsem dostal zaracha a nemohl jít ven s kamarády. Přidali mi domácí práce, no a někdy od rodičů přišel i tělesný trest, dostal jsem na zadek.“

Fyzické tresty, které zažil doma nebo ve škole, považuje i dnes za spravedlivé: „Jako nějaké trauma jsem to nikdy nebral.“ Občas prý jako každý kluk zlobil, tak byl potrestán. „Pořád si myslím, že mírné tělesné tresty nejsou na škodu, pomáhá to s kázní ve škole. Moje žena je učitelka, a když poslouchám, co nyní prožívá ve výuce, tak je mi jasná jedna věc. Sám bych v téhle době učit nemohl, to bych snad ta děcka musel pozabíjet,“ vyslovuje se s nadsázkou.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Jak to chodívalo ve škole dříve?

Bolestivé klečení na hranolech

„Kura, to byly pořadne baně,“ vzpomíná na základní školu 72letý Jan Gut. V ostravském „kratkem“ dialektu, i když povinnou školní docházku ukončil v tehdy československých Košicích. Už jako mladý muž ale začal pracovat v Hutních montážích v Ostravě, kde to dotáhl na šéfmontéra. „Na základce v Košicích to někdy bylo hodně tvrdé. Nejhůře jsem asi prožíval klečení na dřevěných hranolech v rohu třídy. Po pár minutách to hrozně řezalo, fakt bolest,“ popisuje.

Zažil i pořádné výprasky na zadek učitelským ukazovátkem. „Nebo rány ukazovátkem do otevřených dlaní, někdy to náš třídní s tělesnými tresty trochu přeháněl,“ podotkne Gut, ale hned výrok mírní. „Výchovné facky, s tím souhlasím, ty byly záslužné, ale toho klečení nebo jiného bití, toho bylo někdy moc.“ Rodák z Košic ale jedním dechem přiznává, že býval ve škole darebákem. „Za jeden velký tělesný trest jsem se proto panu učiteli pomstil, vzduchovkou jsme mu zastřelil nějaké jeho slepice.“

Zazlívá však něco třídnímu i po více než půlstoletí? „Kdepak, bylo na tom i dost dobrého. Mám čtyři vnuky a vidím, jak už se ve škole ničeho nebojí. Žádná kázeň, nic, do tříd by se měl vrátit tvrdší režim, jinak všichni učitelé utečou a školství se zhroutí.“

Násilí učitelů je neprobádané téma

Tělesné násilí na školácích v čase socialismu (a částečně i na počátku devadesátých let) je velkým neprobádaným tématem. Pro některé bývalé žáky základek pořád znamená trauma. A zároveň jde o dosud živý problém, protože socialistickou školu absolvovaly miliony stále žijících pamětníku.

Minimálně je to impuls třeba pro Paměť národa a další iniciativy, které mapují minulost československé společnosti. Podobný výzkum už reportér CNN Prima NEWS provedl před dvěma lety mezi umělci, nyní oslovoval náhodné chodce.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Bití, klečení v koutě, kružítko ve stehně aneb Vzpomínky padesátníků na násilí učitelů

Zasloužil jsem, byl jsem sprostý kluk

Letos 67letý pedagog Bohumil Bula z Ostravy prý školu prokoukl ten den, kdy poprvé usedl do lavice: „Už první den v první třídě jsem zjistil, že škola bude příliš nudná a také příliš dlouhá. Šokovalo mě, když nám paní učitelka řekla, že v té budově budeme trčet devět let. To jsem si v šesti letech vůbec nedovedl představit, byl jsem zděšen.“ Nakonec základku dokončil, zvládl i střední. „A dokonce jsem vystudoval i dvě vysoké, ekonomii a pajdák.“

Facku od kantora dostal dokonce i na střední škole. „Byla to vojenská střední v Holešově,“ vzpomíná. „Na základce jsem si leccos opravdu zasloužil, zpětně se vidím jako dosti sprostý kluk,“ směje se Bohumil Bula. V penzi teď vypomáhá v takzvaném Dětském klubu v Ostravě-Michálkovicích, což je hodně tvrdá zkušenost: „Dětem z okolních vyloučených lokalit tam pomáháme třeba s domácími úkoly, rok od roku jsou ale děti méně ukázněnější. Dneska se všichni žáci trumfují, co ostřejšího řeknou učiteli, takže se mě už třeba ptali, proč jsem tak starej a hnusnej. Anebo dostávám ostré dotazy na svůj intimní život. Čím drsnější otázka, tím větší úspěch u spolužáků, teď se mě bez skrupulí zeptali, jestli mi ještě stojí.“

Hlavně totálně zesměšnit kantory

Kantor Bula vypráví o permanentní snaze dnešních dětí totálně zesměšňovat učitele. „Máte chuť je vyliskat, jak se říká tady na Ostravsku, třeba jim dát pohlavek, ale to už samozřejmě není možné,“ trochu lituje. Nicméně ví, že i jedna rána by ho mohla přivést až do kriminálu.

„Pravdou je, že pohrůžka tělesným trestem vždycky fungovala, alespoň v naší generaci,“ pamatuje si. „Úplně si vybavuji tu atmosféru, kdy rodiče naprosto běžně říkali učitelům, že když budeme zlobit, tak ať nás pořádně vyliskají. Všichni jsme to věděli a zákonitě jsme si dávali pozor. Protože, když jsme pak něco provedli, dostali jsme doma jen další výprask.“

Někdy nás řezala jak koně

Ani matka Bohumila Buly neměla k ráně daleko: „Někdy nás i se sestrou řezala jak koně. Pamatuji, že po mě hodila pantoflem, rozbilo se okno a střep mámě přerazil žílu na patě, takže musela záchrankou do nemocnice.“ Otce nepoznal: „Když jsem měl tři týdny, táta se zabil v letadle.“

A jak se kázeň ve školách bude vyvíjet? „Nelíbí se mi, že spousta rodičů do dětí hustí, jaká mají ve škole práva. Ale už méně je upozorňují na jejich povinnosti. Děti jsou pak přesvědčeny, že se jich někdo nesmí ani dotknout,“ říká pedagog Bula.

Na dotaz spojený s fackami či jinými tresty učitelů odpovídají i další náhodní ostravští chodci. Komukoliv jen položen, ten si na nějaký fyzický atak vzpomene. Třeba i Jiří Hrček a jeho žena Věra, oba se narodili v roce 1946. „Zpětně vidím, že to bylo zapotřebí. Že nějaká ta facka, která padla ve škole, to bylo správné,“ míní Hrček. A prozrazuje i něco o sobě, záhy po sametové revoluci v Ostravě obnovoval předválečný Rotary klub. Cílem této mezinárodní organizace podnikatelů je už od roku 1905 prosazování etiky v byznysu a filantropie.

Rána ukazovátkem do dlaní žákyně

„Ve škole jsem třeba dostal facku přímo od zástupce ředitele. Přes tvář, ten mi ji teda vlepil,“ prožívá Hrček i po letech dávný políček. „Dostal jsem ji vlastně za blbost. Měl jsem službu a neutřel jsem tabuli. Přesto jsem to považoval za spravedlivý trest, tehdy i dnes, tu tabuli jsem prostě měl utřít,“ vypráví. „Doma bych si na facku nikdy nestěžoval, protože otec by mi ještě přidal další. A rozhodně by nezjišťoval, jestli jsem ji ve škole dostal oprávněně.“ Kdo je viníkem, nad tím nebývalo pochyb. „Kantoři měli obrovskou autoritu, pro nás i pro rodiče,“ dodává Hrček.

A co jeho žena? Snížili se někdy vyučující i k tělesnému potrestání žákyň? Věra Hrčková podvědomě předpaží a obrátí dlaně k nebi. „Tak jsem jednou musela dát ruce, přesně tak. A dostala jsem ukazovátkem přes dlaně,“ vypráví. Potrestána byla kantorem z takzvané Bílé školy v ostravské ulici 30. dubna, to je dnes budova Ostravské univerzity.

A co provedla? „Bavila jsem se ve vyučování s Petrem Křižákem, to byl později známý fotbalista Baníku Ostrava. Pan učitel, matematik to byl, nás napřed třikrát varoval, co se může stát, když budeme dále vyrušovat. Nakonec Křižák dostal po hubě a já přes ruce.“

Mohlo by vás zaujmout, že ve školách chybí učitelé.