Bití, znásilňování, smrt. Strahov sloužil jako lágr pro české Němce, umírali tam i kojenci

Byt v ulici Pod Zvonařkou na Královských Vinohradech byla nucena opustit večer 9. května 1945. I se všemi německými sousedy z domu číslo 2317/1. „Museli jsme běžet dolů po schodech s rukama nad hlavou a gardisté nás při tom tloukli pažbami pušek,“ poznačila si do deníku Margarete Schellová (1911–1969). Před válkou hlasatelka československého rozhlasu, německého vysílání Radiojournalu. Po zesnulém otci Židovka, celou válku ale jeho otcovství úředně zpochybňovala, aby neskončila v koncentračním táboře.

Jak si Česko připomnělo výročí atentátu na Reinharda Heydricha, se můžete podívat v reportáži:

Poděkujte svému Führerovi?

Obyčejná žena, která si žádnou válku nepřála. „Vy německé svině, samy jste si nadrobily, za to teď poděkujte svému Führerovi,“ zaznamenala, co na ni křičeli lidé v ulicích, když ji gardisté vlekli k barikádám z pražského povstání, které měla rozebírat. „Nastal tanec čarodějnic, museli jsme příšernou rychlostí nosit těžké dlažební kameny. Nemohli jsme si udělat ani kratičkou přestávku, jinak k nám muži okamžitě napřáhli zbraň a holinami nás kopali do zad,“ zapsala si dále do deníku pražská intelektuálka, která psala i rozhlasové hry. A měla tak podmanivý hlas, že jeden předválečný posluchač vzkázal do rozhlasu: „Když tento hlas řekne ,dobrou noc‘, nikdo nemůže usnout.“

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Odsun Němců i nástup komunismu. Nová česká hra líčí citlivou poválečnou historii

Po válce už její hlas nikoho nezajímal. A Margarete Schellová se domů do ulice Pod Zvonařkou nikdy nevrátila. Čeští gardisté ji z bytu vyvlekli 9. května 1945 a dalších osm měsíců ji drželi v různých lágrech v Praze i v Bystřici u Benešova. V březnu 1946 byla naložena do vlakového transportu a odsunuta z republiky. Její pražský Deník tam v roce 1958 vydalo Spolkové ministerstvo pro záležitosti vyhnanců, uprchlíků a obětí války.

Velmi těžké chvíle Schellová například zažila na sklonku července 1945, když byla z internačního tábora na Vinohradech přesunuta na strahovský stadion, kde v té době muselo každou noc přespávat pod širým nebem až osm tisíc Němců. Na Strahov se ještě vrátíme, připomeňme napřed základní fakta z pohnuté a divoké poválečné éry.

Fakta o odsunu Němců

Z Československa bylo v letech 1945 až 1946 vyhnáno a vysídleno nejméně 2,6 milionu Němců, ve stejné zemi jako Češi přitom žili více než 700 let. Oficiálním transportům navíc předcházel divoký odsun na jaře a v létě 1945, který měl tisíce obětí. Podle údajů společné komise českých a německých historiků jen při odsunech ze severní Moravy a českého sudetského Slezska zahynulo 19 až 30 tisíc německých civilistů. Odhadem dalších 25 až 40 tisíc osob nepřežilo internaci v lágrech zřízených v českých zemích pro německé sousedy. Podle Německého Červeného kříže se dosud pohřešuje až 100 tisíc lidí, které Češi nahnali do internačních táborů. Pro úplnost doplňme, že odhady obětí nacistického teroru v Československu v období protektorátu jdou podle historiků do řádu statisíců.

Od konce války letos uplynulo 77 let, pořád ale žijí pamětníci transportů a zrovna tento víkend se potkávají v bavorském Řezně na tradičních Sudetoněmeckých dnech. Akce zajímá i potomky vyhnanců, kteří chtějí poznat rodinné kořeny sahající do českých zemí. Sudetoněmecké krajanské sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) už přitom ze svých stanov vyškrtlo požadavek na vrácení majetku, který Němci museli zanechat v Československu. „Začíná sjezd, který se nese ve znamení jara v česko-bavorských, česko-německých a obzvláště česko-sudetoněmeckých vztazích,“ prohlásil v pátek na sudetoněmeckém sněmu v Řezně Bernd Posselt, jenž stojí v čele krajanského sdružení. Poválečný rodák z Německa, jehož rodiče však žili v Jablonci nad Nisou.

Staré rány mírnila už Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997. Ta přinesla omluvu německé strany za utrpení způsobené nacionálněsocialistickými zločiny. Ale také omluvu Čechů za křivdy spáchané nuceným vysídlením sudetských Němců. Deklaraci podepsal český premiér Václav Klaus a spolkový kancléř Helmut Kohl.

Bílá místa na obou stranách

Součástí usmíření ale podle historiků musí být i důkladné poznání minulosti. Studium a odborné zhodnocení spáchaných křivd. A společné česko-německé dějiny jsou pořád plné bílých míst. „S dějinami to je opravdu nesnáz. A nesnáz je taky to, že zlo mnohdy zůstalo nezmapováno,“ říká pro CNN Prima NEWS publicista a spisovatel Jiří Padevět. Ačkoliv se o zmapování bílých míst pokusil třeba v knize Krvavé léto 1945, je mu jasné, že sbírá jen střípky. „Zdaleka nepopisuji všechna násilná úmrtí. Spíše jsem chtěl ukázat, jak jsme tu také žili. I když skončila válka, žili jsme i nadále v krajině násilí, které se stalo běžným jevem a téměř normou,“ míní Padevět.

Bílá místa společných dějin vytrvale mapuje i německá strana. Památník německého odboje v Berlíně (Gedenkstätte Deutscher Widerstand) například intenzivně pracuje na příbězích všemi zapomenutých odbojářů z protektorátu, které nacisté popravili v berlínské věznici Plötzensee. Bylo jich 612 a koncem července památník otevře speciální expozici právě těmto českým obětem.

Dětské oběti ze stadionu na Strahově

I Češi by možná měli více připomínat konkrétní jména a osudy německých civilistů, kteří zahynuli při krvavé „odplatě“ za válku na jaře a v létě 1945. Nedůstojné, kruté a surové podmínky v lágru pro německé sousedy na pražském strahovském stadionu třeba 16. června nepřežila Hermina Tschermichová (narozena v roce 1882) a hned 17. června tam zesnuly Marie Krugerová (1864) a Helena Nováková (1904). 19. června přišly na Strahově o život Ursula Klesová (1944) i mnohem starší Berta Binschewski (1876). A tak to šlo den za dnem, záměrně citujeme jen jména žen. Jednoroční děvčátko Ursula se proti českému národu mohlo jen těžko něčím provinit. „V lágru na Strahově v té době zahynuly také roční Ingrid Neupärtlová anebo dvouletá Renata Krautschneiderová,“ vypátral Padevět.

V červenci 1945 byla na strahovský stadion odvlečena také výše jmenovaná pražská rozhlasová pracovnice Margarete Schellová. Ve svém deníku, který v lágrech úspěšně ukrývala přes strážemi, emotivně popisuje i pochod vězňů z tábora v Moravské ulici na Vinohradech na Strahov: „Nikdy na tento pochod nezapomenu. Ubohý dlouhý průvod střežený zleva i zprava, tak jsme pochodovali noční Prahou. (…) Mnoho lidí nechalo cestou své kufry a balíky stát, svůj poslední majetek, protože už ho nedokázali dále nést. Dětské kočárky se pod naloženým nákladem lámaly. Do toto křičeli strážní, protože jsme nepostupovali dost rychle. Ve 23:30 jsme se vydali na cestu a ke 4. hodině ráno jsme sem dorazili.“

Skok do Vltavy a místo kruhu střelba

Pochod na Strahov měl i své oběti. „Stráž střílí. Srdce mi začalo bušit, jako by se mělo rozskočit. Střílí do našich řad? My ale jdeme dále, tvrdošíjně, k smrti unavení. Potom jsme se dozvěděli, že jeden z našich mužů skočil do Vltavy. Prý chtěl utéci, říkalo se. Myslím, že to byl útěk do smrti. Strážný se vychloubal, že ho ve vodě zasáhl.“ Oběti přitom mohl hodit záchranný kruh, který byl u mostu umístěn.

Jiří Padevět zjistil, že v souvislosti s Karlovým mostem je v pramenech zmiňován případ úmrtí jistého Josefa Otta, který byl na Vinohradech ve stejném lágru jako Margarete Schellová. Padevět je i ředitelem nakladatelství Academia a tento knižní dům vydal Deník z Prahy, z něhož citujeme. „Jakkoliv se jedná o subjektivní svědectví, přikládám mu značnou pravdivost,“ přemítá nad deníkem Padevět.

Tábor na sokolském stadionu byl zřízen již 8. května, napřed jako nouzové středisko pro válečné zajatce. „Už záhy tam bylo internováno i velké množství civilních osob. Strahov zcela jistě patřil, a to nejen v rámci Prahy, k jednomu z nejhorších internačních míst,“ říká Padevět. A mnozí Češi, kteří měli Strahov na povel, se stali krvelačnými bestiemi. Podobné násilné „odplaty“ hrozí po každé válce, všude na světě. „Do tábora na Strahově se prakticky každou noc dostávali vojáci Rudé armády i vojáci Československé armády ze Svobodova sboru a znásilňovali internované Němky,“ líčí publicista. „Lidé tu byli před očima všech stříleni, muži i ženy,“ zapsala si do deníku internovaná Schellová.

Mužíčci i ženušky na latríně

Pražská Němka se zkušenostmi v rozhlase emotivně popisovala i všední strasti na Strahově. Nepříjemné a ponižující události, autorka si přesto udržela nadhled a někdy i smysl pro černý humor: „Časně ráno stojí dlouhá fronta před miniaturním dřevěným domečkem, který tu byl zřízen jako záchod pro tisíce lidí. Když si nechcete stoupnout do fronty, můžete použít vedlejší latrínu. Tady sedí mužíčci i ženušky na dlouhém klandru, obraz přes veškerou tragiku působí groteskně.“

Deník z Prahy je výjimečný v mnoha ohledech. Margarete Schellová si všímá krvelačných bestií, zároveň ale vděčně líčí všechny Čechy, kteří se k ní zachovali lidsky. Za tento postoj si dokonce na sklonku padesátých let vysloužila ostrou kritiku od sudetských krajanských spolků.

Strahov podle autorky deníku sloužil jako novodobý trh s otroky a různí pražští živnostníci sem jezdili pro bezplatné pracovní síly. Když se Schellová dostala na práci do jednoho hostince, kde musela drhnout zašlé podlahy, uznale v deníku ocenila odměnu: „Šéfka nám dala dvě porce a na moji prosbu dokonce moje oblíbené jídlo, švestkové knedlíky, které si uvařila pro sebe privátně. Všechno bylo dobře připravené, a potom jsem od šéfa dostala dokonce cigaretu.“

Středověk se pořád vrací

Táborová realita byla jiná. Zvláště, když vyšetřovatelé našli mezi Němci nějakého příslušníka SS. Místo řádného soudu, jaký by měla země stojící na straně vítězů zajistit pro potencionální válečné zločince, se dočkali smrti od „mstivých ergemanů“, jak Schellová pojmenovává dobrovolníky střežící tábor. Označovali se páskou s písmeny RG, revoluční gardy.

„Příslušníky SS tu do půl těla nahé honili v kruhu a bičovali, dokud se nezhroutili, potom je polili studenou vodou, postavili na nohy a znovu bičovali,“ zapsala si tehdy 34letá internovaná žena. To se několikrát opakovalo, až měli tělo fialové jako švestka, pak byli stříleni do týla. Jeden byl dokonce lámán kolem, zaživa ho roztrhali na kusy. Znovu se zrodil temný středověk. I když se Němci v posledních letech hrozně provinili, musí snad i jiný národ jednat stejně?“ Varování z deníku s letopočtem 1945 platí i dnes, temný středověk hrozí například po ukončení ruské invaze na Ukrajinu. Na obou stranách konfliktu bude po válce asi leckdo volat také po „odplatě“.