Bodláky jsou pichlavé rostliny nezaměnitelné krásy

Mezi u nás největší a nejznámější patří lopuch větší (Arctium lappa). Rostlina u nás známá především jako vytrvalý plevel může sloužit jako nepostradatelná zelenina pro diabetiky, kdy je využíván sušený kořen do čajů. Látky, které kořen obsahuje, pomáhají funkci slinivky břišní. Ta ovlivňuje produkcí inzulínu procesy štěpení cukru. Ale i v listech, semenech a především v kořenu jsou obsaženy vitamin C, silice, hořčiny, glykosidy arctin a lapinn. Významný je ale obsah polysacharidu inulinu, ten zmírňuje diabetické obtíže, protože dokáže rozkládat cukry bez přítomnosti inzulínu.

Lopuch najdeme po celém světě, přesto je však v zemích Orientu, Japonsku i Číně považován za významnou zeleninu. Používán je především mladý jednoletý kořen. Upravuje se vařením, smažením i pečením. Nejvíce však v čerstvém stavu pro svou mandlovou chuť. Právě v čerstvém stavu má nejvýznamnější účinky při léčbě diabetu. Kořeny se strouhají nebo krájí na chleba s máslem nebo se přidávají do čerstvých zeleninových salátů. Pokud bychom chtěli pěstovat lopuch na zahrádce, stačí přinést semena z odkvetlých rostlin. Lopuch roste v každé půdě. Semena se vysévají do řádků 5–⁠8 cm od sebe. Když kořeny dosáhnou síly tužky, sklízí se. Využívají se do salátů a polévek, zde se osvědčují i srdíčka rostlin.

Lopuch je absolutně mrazuvzdorný, je využitelný i v období zimy jako vynikající zelenina. Pro případ zamrznutí půdy je dobré přenést rostliny i s balem a založit na chladném místě, kde však příliš nemrzne, aby se daly kořeny dobře využít i v zimě. Pokud kořeny při manipulaci zlomíme, vytéká z nich bílá slizovitá látka. Takové kořeny se musí rychle spotřebovat, protože rychle vysychají. Další možností zimního pěstování je nakrytí záhonu silnou vrstvou listí, slámou či chvojím, přes které mráz nepronikne. Lopuch je možné pěstovat i v nádobách třeba i na balkoně a tak je tato vynikající plodina přístupná i pro ty, kdo nemají zahrádku.

Bělotrn modrý (Echinops ritro) je označován jako kulatý bodlák, který roste velmi dobře na rumištích, v příkopech, smetištích aj. Velmi dekorativní je ale především v zahrádkách, kde v trvalkových záhonech vypadá velmi efektně. Rostlina dosahuje výšky asi 1,2 m. Je vzpřímená a vytváří ostnité nachově modré kulovité květenství, které vykvétá na vrcholu stříbřitých lodyh. Výrazně členěné listy jsou na spodní straně chlupaté. Listy bývají velmi často na sklonku léta poškozovány hmyzem a rostlina tak poměrně brzy dostává podzimní vzhled. Bělotrn vykvétá ve druhé polovině léta a květy jsou lákadlem hmyzu. Pro vysoký obsah nektaru jsou vyhledávány především včelami a motýly.

Rostlina je nenáročná na půdu a pro dobré kvetení vyžaduje slunce případně polostín. Rostlina je výborná pro sušení, kulaté bodláky se hodí do všech druhů větších vazeb a jsou využívány především jako přízdoba dušičkových dekorací. Bodláky se mohou i barvit, nejčastěji je najdeme ve vazbách zlacené. Bělotrn ponechává na stanoviště své květenství přes celou zimu a tak je možné zajít pro kulaté bodláky třeba na poslední chvíli, kdy je zrovna potřebujeme do vazby. Rostliny se množí semeny nebo dělením trsů. Semena se vysévají v březnu, mladé rostliny pak po jedné vysazujeme na stanoviště koncem května.

Máčka (Eryngium alpinum) patří mezi trvalky, která vytváří okrouhlé až válcovité květenství bodlákovitých modrých až levandulově modrých květů rozkvétajících koncem léta. Má srdčité, na okraji ostnité přízemní listy. Máčka vyžaduje plné slunce, aby se dobře vybarvily listy, a dále písčitou, suchou půdu. Můžete ji vysadit do trvalkového záhonu nebo do skalnatých partií zahrady. Výborně se osvědčuje do suchých vazeb. Nejen máčka připomínající bodláky, ale i ty pravé jsou velkým lákadlem motýlů a čmeláků.

Máčku pěstujeme nejčastěji výsevem semen. Nejvhodnějším obdobím je březen až květen. Osivo vyséváme do bedniček, pařeniště, skleníku ale i za okno do prosáté písčitohlinité zeminy. Pravidelné vlhčení výsevů je podmínkou pro vyklíčení semen. Mladé rostliny po nasazení prvního pravého listu je dobré rozsadit po jedné do samostatných květináčků. S výsadbou na stanoviště počkáme až po jejich důkladném zesílení a zakořenění. Rostliny vykvétají druhým rokem.

Maralí kořen (Leuzea) - Správný název je parcha, ale častěji je využíván převzatý název z ruštiny – maralí kořen. Název potvrzuje oblibu této rostliny jako potravy jihosibiřských jelenů tohoto jména. Parcha je tamním endemitem. Je to statná vytrvalá horská bylina 50-150 cm vysoká. Z větveného oddenku s četnými kořeny vyhání přímé, nevětvené, mělce rýhované lodyhy. Listy jsou střídavé, podlouhlé, pokryté chloupky. Květní úbory má světle fialové, kulovité, 3 až 6 cm v průměru, podobné chrpám, či bodlákům. Plodem jsou nažky. V současné době se dostává i do našeho sortimentu, především pro možnost využití v trvalkových záhonech a hlavně pro prokázané léčivé účinky. Za hlavní nositele účinku kořenové drogy lze považovat ekdysteroidy. Dále kořenová i naťová droga obsahují flavonidy, glykosidy a polyacetylény.

Prokázány jsou účinky tonizující především proti únavě, protistresové a posilující, podobné jaké jsou známé u ženšenu, za jehož náhradu se maralí kořen v našich podmínkách může považovat. Používají se tříleté horizontální kořeny v alkoholovém extraktu. Maralí kořen můžeme pěstovat poměrně snadno i v našich podmínkách z výsevu, který se provádí v květnu. Můžeme použít i přímý výsev, předpěstování se ale vždy vyplatí, vzhledem k většímu počtu získaných rostlin. Využití této rostliny je u nás zatím poměrně malé, vzhledem k zařazení do sortimentu si jistě najde své uplatnění nejen jako významná léčivá rostlina, ale především jako okrasná solitérní rostlina na suchých a teplých stanovištích nejen v přírodních partiích zahrad ale i parků.