Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová a především pak její kancelář se dopustily ošklivého přehmatu. V první polovině května během ceremoniálu vyznamenání totiž udělila jedny z nejvyšších slovenských řádů trojici bojovníků proti komunismu, kteří ovšem mají velmi kontroverzní minulost. Vyznamenaní muži totiž byli přívrženci klerofašistického Slovenského štátu, který fungoval v době 2. světové války. Čaputová nyní hledá viníka.
Albert Púčik, Anton Tunega a Eduard Tesár. Všichni tito antikomunisté a bojovníci proti totalitnímu režimu v poválečném Československu se dočkali ohromné pocty. Na státní svátek Dne vítězství 8. května je posmrtně vyznamenala prezidentka Zuzana Čaputová. Všichni in memoriam obdrželi Řád L'udovíta Štúra I. třídy – jedno z nejvyšších státních vyznamenání Slovenské republiky.
Na první pohled se nezdálo, že by šlo o problém. Bojovníci proti komunistickému režimu dostávají vyznamenání pravidelně, a to třeba i v Česku nebo Polsku. Později se ovšem začala připomínat kontroverzní minulost, kterou trojice měla.
Všichni totiž působili v ilegální organizaci Bílá legie, jejímž cílem sice byl boj proti komunistickému režimu v Československu, ale někteří z jeho členů v minulosti aktivně sloužili Slovenskému štátu, tedy klerofašistickému útvaru, který vznikl den před vpádem Německa do Čech a na Moravu a který byl posléze spojencem nacistického Německa.
Právě Púčik, Tunega a Tesár Slovenskému štátu sloužili. Tuto zásadní informaci ovšem podle slovenského deníku Pravda kancelář Čaputové nesdělila. Zmiňované periodikum má k dispozici odborný historický text, který trojici osob hodnotí. „Kdyby si ho Čaputová přečetla (je téměř jisté, že se k ní posudek nedostal), tak by se jednoznačně ocenění Púčika, Tunegy a Tesára vyhnula,“ uvádí Pravda.
Postup kanceláře Čaputovou podle všeho rozzuřil. „Prezidentka je nahněvaná. Dala v Grasalkovičově paláci vnitřně prošetřit proces posuzování jmen navržených na udělení státního vyznamenání,“ sdělil pro deník zdroj z okolí slovenské hlavy státu.
Sama prezidentka se ve středu nakonec omluvila. „V případě Antona Tunegy, Alberta Púčika a Eduarda Tesára se stala chyba v procesu posuzování. Státní vyznamenání by měli dostávat lidé, jejichž životní příběh nemůže vyvolat spor o to, zda sloužili demokracii. Udělám všechno pro to, aby se v budoucnosti podobné kontroverze neopakovaly,“ nechala se slyšet Čaputová.
Boj proti komunismu demokrata nedělá, píše historik
Na kontroverzní minulost trojice protikomunistických odbojářů s klerofašistickou zkušeností upozornil historik Adam Šumichrast. „Zmiňovaní odbojáři působili ve strukturách lidového režimu, jehož ideologií byli ovlivnění. Všichni tři absolvovali Vyšší vůdcovskou školu Hlinkovy mládeže (slovenská obdoba německé Hitlerjugend – pozn. red.),“ píše ve svém komentáři historik. Kromě toho dodává, že je neospravedlňuje ani jejich boj proti komunismu. „Poradci prezidentce mohli vysvětlit, že když někdo bojoval proti komunistickému režimu, demokrata to z něj ještě nedělá,“ dodává Šumichrast.
Za trio vyznamenaných se naopak staví bývalý slovenský vicepremiér a exministr dopravy Ján Figeľ, který dnes řídí nadaci zastávající se právě Púčika, Tunegy a Tesára. Figeľ říká, že jejich zapojení ve strukturách klerofašistického Slovenského štátu sice zní hrozivě, ale toto označení by se podle něj dalo použít na drtivou většinu Slováků, kteří tehdy na tomto území žili.
„Faktem je, že nezastávali žádné důležité posty ve strukturách režimu. Typická pro komunistický režim byla umělá a šablonovitá zdůrazňování členstva v organizacích Slovenského štátu, což se v rozsudcích bralo jako přitěžující okolnost,“ hájí vyznamenané bývalý místopředseda slovenské vlády.
Protikomunistický odboj skončil popravami
Púčika obnovené bezpečnostní síly Československa po válce zatkly a byl odsouzen na sedm měsíců. Ke konci roku 1947 emigroval do Rakouska a poté začal podnikat výpravy zpět domů na Slovensko. Jeho práce byla převážně kurýrního charakteru, ale zároveň navazoval kontakty s dalšími odpůrci komunismu na Slovensku. Do své země se vracel nelegálně, například i oklikou pomocí gumového člunu přes řeku Moravu.
Znovu navázal kontakt s Tunegou, který se skrýval na Slovensku pod falešným jménem. Eduard Tesár, který pracoval na oddělení pasů v Bratislavě, o jejich činnosti nevěděl, nicméně Tunegovi vyzrazoval informace. Všichni tři byli slovenskou sekcí Státní bezpečnosti zadrženi v lednu 1949 a o dva roky později byli popraveni oběšením.
