Miloň Čepelka o vládních příkazech: Mám pocit, že ti nahoře s námi něco hrají
Miloň Čepelka Zdroj: ČTK
Miloň Čepelka před více než padesáti lety spoluzakládal Divadlo Járy Cimrmana. Nyní by ho nepřekvapilo, kdyby lidé po pandemii koronaviru ztratili o divadlo zájem. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS zároveň s nadsázkou poznamenal, že se po dlouhé době budou herci zřejmě muset znovu učit své role. Čtyřiaosmdesátiletý Čepelka je celkově skeptický k prezentované situaci kolem nemoci COVID-19.
Jak prožíváte rok 2020 a složité koronavirové časy?
Nejdříve jsem to všechno chápal a taky byl velmi poslušný. Ne, že bych teď byl neposlušný, ale už mi to jde hodně na nervy. Trochu se zlobím, protože si myslím, že s námi někdo nahoře něco hraje a není to celé tak jednoznačné, jak je nám předkládáno. Samozřejmě tomu nerozumím, ale mám takový pocit, že ti nahoře chtějí, abychom se nescházeli a to je hlavní důvod všech těch příkazů a zákazů. Myslím si, že by bylo důležitější pátrat po tom, proč se v tom celý svět tak máchá. O tom se vůbec nemluví. Proč? Pořád jenom čísla, testy, ten je pozitivní, ten není. Je to divné, nelíbí se mi to.
Vás osobně se situace nějak dotkla?
Mě se to naštěstí nedotklo, ale v rodině ano. Bratr naší snachy dokonce zemřel. Ovšem taky šlo o ten příklad, kdy doktoři řekli, že by stejně asi umřel. Jen o nějaký ten měsíc později, takže ono to tak jednoznačné s tím virem není. Nezdá se mi, že bych se musel příliš bát.
Pro naše staré mozky to je velmi riskantní stav, protože se to možná budeme muset učit znova, pokud vůbec ještě bude zájem, protože ani to není jisté
Jste člověk, který je zvyklý být na jevišti…
My jsme neustále mezi lidmi, takže nám to opravdu chybí. Od 13. března jsme si zahráli jen trochu v červnu a něco málo v září a od té doby je zase pauza. Nehledě na to, že pro naše staré mozky to je velmi riskantní stav, protože se to možná budeme muset učit znova, pokud vůbec ještě bude zájem, protože ani to není jisté.
Čtěte také
Bojíte se snad, že by lidé mohli přestat mít o Cimrmany zájem?
Nebojím se, ale kdyby se to stalo, tak bych nemohl říct, že jsem stoprocentně překvapený. Myslím si, že jsme teď v takové situaci, kdy nikdo neví, co bude. Rozhodně se svět nevrátí tam, kde byl a kam se pošine, to se zatím nedá odhadnout.
Jste v kontaktu s kolegy z divadla? Bavíte se, jakým způsobem by se dala činnost zase obnovit?
Ne. Jenom o sobě víme, že jsme v pořádku a nikoho to nepostihlo. Příliš se o budoucnosti nebavíme a neplánujeme, co bude, nebo nebude. Zaprvé to jde těžko odhadnout, zadruhé využíváme toho času k odpočinku od sebe. Ne, že bychom to potřebovali, ale je to k něčemu dobré, to zas nemohu popřít. Čekáme, až se budeme moci sejít a uvidíme.
Využíváte volný čas k psaní?
Čas by byl, ale ta pohoda není tak úplně v pořádku. Naštěstí smím pořád připravovat knižní hitparádu na Country radiu a takové ty fejetonky, co tam vysílám, takže se úplně nenudím. Mám také více času na čtení. Celkem mi to vyhovuje a toho se taky trochu bojím, abych si na to nezvykl a úplně nezlenivěl.
Člověk se musí chtě nechtě vracet do těch minulých dob a říkat si, zda se nám to pomalu nevrací, což bychom opravdu nechtěli
Loni jste až neuvěřitelně „dřepoval“ v představení Vražda v salónním kupé. Udržujete se nadále ve fyzické kondici?
Jsem na tohle dost nepořádný, takže nemohu říct, že bych cvičil, ale občas dřep zkusím. Pravda, neudělám jich tolik jako na jevišti, kde zapomenete, že kolena bolí, zatímco doma to přiznáte a uděláte proto pouze jeden nebo dva. Podle plánu bychom měli hrát 16. ledna Vraždu v salonním kupé v Hradci Králové, tak asi budu muset trošku potrénovat.
Čtěte také
Divadlo Járy Cimrmana má za sebou více než 50 let existence. Zažilo někdy horší období než toto covidové? Lze připomenout například film Nejistá sezóna, který popisuje překážky, které vám vytvářel komunistický režim…
Těžko říct, jestli horší, ale ještě nikdy takové, takže bych to nesrovnával. Samozřejmě, že když nás chtěli zakazovat a házeli nám klacky pod nohy, tak to napínavé a nepříjemné bylo, ale tohle je úplně jinak nepříjemné. Člověk se musí chtě nechtě vracet do minulých dob a říkat si, zda se nám to pomalu nevrací, což bychom opravdu nechtěli.
Jakou hru máte osobně nejraději?
Já jich mám rád víc, ale když bych měl opravdu říct, která je nej nej nej, tak Záskok. Nejen proto, že hraji tu efektní postavu blba, ale hlavně proto, že si myslím, že je ta hra nejlépe napsaná. Jde opravdu o drama, i když v tom žánru, v jakém se pohybujeme my.
Lítal jsem tam po těch schodech jako tlumočník z japonštiny a už jsem z toho byl na mou duši otrávený
Krátce jste se objevil i na filmovém plátně. Vaše role tlumočníka z japonštiny ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje se stala legendární. Proč jste už v dalších filmech autorské dvojice Svěrák–Smoljak neobjevil?
Už jsem nechtěl, protože mě to filmování nebavilo, především to věčné zkoušení. Lítal jsem tam po těch schodech jako tlumočník z japonštiny a už jsem z toho byl na mou duši otrávený. Když už se pak jede na ostro, tak je z toho zkoušení člověk utahaný. Zkrátka filmování není práce pro mě. Klukům jsem řekl, ať už mě nikam neobsazují.
Čtěte také
Tím, jak v posledních letech bohužel odcházejí někteří členové vašeho divadla, tak zapojujete mladší herce. Ať už se jedná o vašeho syna, Vojtěcha Kotka či Ondřeje Vetchého. Jak zapadli do zaběhnutého kolektivu?
Pokud jde o mého syna nebo o Vojtu Kotka, tak zapadli jednoznačně s chutí a s radostí. V první chvíli jsme se trochu báli, když k nám měl přijít Mirek Táborský, ale velmi záhy jsme pochopili, že je taky naše duševní skupina. My si s ním náramně rozumíme a troufám si říct, že i on s námi. To je prostě vynikající nákup, řekl bych.
Takže nevadilo, že nešlo o neherce?
Mělo by to teoreticky vadit, ale v praxi se ukázalo, že to nevadí. Namlouváme si, že nás nepřehrává a že k sobě pasujeme.
Při běžném stavu trávíte značnou část roku na turné. Jak to ve svých letech zvládáte? Máte například nějaké zvyky?
Máme zvyk, že spolu většinou chodíme na obědy, jinak se každý věnujeme sám sobě. Velký zájezd bývá tak jednou za měsíc na čtyři nebo šest dnů, ve kterých se dělíme. Většina zájezdů se ale uskuteční tak, že vyjedeme ráno a v noci se ještě vracíme, což je trochu náročnější. Pravda je, že starý člověk nepotřebuje tolik spát, ale přece jenom když přijedete vykoukaný do tmy a proti umělým světlům, tak hned nemůžete usnout, takže pak jsou ta rána o něco těžší, než když spíme na hotelu, nebo jdeme spát v klidu doma, když není představení.
Čtěte také
Vojtěch vystudoval mediální a mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2017 působil v redakci Echo24 a Týdeníku Echo. Do CNN Prima NEWS nastoupil na podzim roku 2020.
