Černá kronika SSSR: Pavoučí lupiči, z jejichž odvahy kriminalistům tuhla krev v žilách
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Záhadné loupeže v moskevských bytech ve 26. patře
- Pachatelé se do bytů dostávali bez poškození zámků
- Svědek zahlédl muže kráčejícího po drátě mezi domy
- Bývalí cirkusoví akrobaté loupili jako pavouci
Pamětníci si možná vzpomenou na vlnu bytových loupeží v Československu v 70. a 80. letech. Dveře bytů v panelácích a zámky FAB nepředstavovaly pro zloděje velkou překážku. Také už bylo co krást – životní úroveň rostla, elektronika se stala standardem a u těch šťastnějších na sobě měla logo západní firmy. Ostatně jako zloděj-bytař začínal i později slavný Jiří Kajínek. V Sovětském svazu byla situace podobná. Jen hlad po nedostatkovém zboží byl ještě větší.
Zisk za chvíli strachu mohl být velký a tak případy přibývaly mnohem rychleji, než mohlo malé oddělení, které se na moskevské kriminálce bytaři zabývalo, zvládnout. Přesto jedné sérii vloupání věnovalo zvláštní pozornost. Oloupení totiž patřili k sovětské smetánce a navíc i pro zkušené kriminalisty bylo záhadou, jak se zloději do bytů dostávali.
ČTĚTE TAKÉ: Sverdlovská zrůda. Nejmladší sériový vrah v dějinách Ruska zabíjel děti
Kalininský prospekt, dnes Nový Arbat, byl v sedmdesátých letech stejně jako nyní dobrá adresa. V solidních bytech bydleli solidní lidé, kteří na tom byli finančně lépe než většina sovětských občanů.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
A právě tady se odehrála série nevysvětlitelných bytových loupeží. Jejich společným jmenovatelem bylo, že pracovníci MUR, tedy moskevské kriminálky, nemohli přijít na to, jak se pachatelé dostali dovnitř.
Vyloupené byty se nacházely v domech, které měly v přízemí recepci. Recepční obyvatele důvěrně znal a návštěvy ohlašoval. Možná jednou by mu mohl někdo proklouznout, jenže případů vloupání bylo příliš mnoho. Navíc dveře a zámky bytů zůstaly naprosto nepoškozené, neměly ani škrábnutí od paklíče. Prostě to připomínalo klasickou záhadu zamčeného pokoje.
Legenda zvaná MUR
Tím, čím je pro Londýn Scotland Yard, je pro Moskvu MUR (Moskovskij ugolovnyj rozysk). Kořeny legendární kriminální služby sahají do roku 1881, kdy zde vzniklo policejní oddělení pro boj s kriminalitou. Za oficiální datum vzniku MUR je ale považován až rok 1918, kdy sovětská moc nahradila starou carskou policii. Centrála dodnes sídlí na Petrovce 38, což ví každý ruský milovník domácích detektivek.
Moskevští kriminalisté byli považováni za elitu ve svém oboru a občas na vyšetřování závažných zločinů vypomáhali i v dalších částech Sovětského svazu. Experti MUR se podíleli například na dopadení neznámějšího sovětského vraha Andreje Čikatila.
Členové moskevské kriminálky se zabývali běžnými zločiny – jejich denním chlebem byly vraždy, loupežná přepadení, krádeže, znásilnění a také bytové loupeže. Oddělení, které se specializovalo právě na posledně jmenovanou činnost, mělo v 70. letech kolem 11 detektivů, což na metropoli, kde tehdy žilo asi 7,5 milionu lidí, nebylo mnoho.
Existovala jen jedna podezřelá věc – pootevřená okna. Jenže všechny vyloupené byty se nacházely v nejvyšších patrech – a těch domy měly 26. Kdo by se dokázal po hladké fasádě vyšplhat do výšky zhruba 80 metrů?
Kriminalisté vytvořili zvláštní vyšetřovací skupinu, která se zabývala jen touto sérii vloupání. A ponořili se do policejní rutiny. Ukázalo se, že ke všem okradeným docházela pomocnice v domácnosti. Jistě, ta mohla být tipařem gangu a také mu mohla poskytnout i klíče od bytu. Ze záhady by se rázem stal vcelku banální případ. Jenže… nic se prokázat nepodařilo a kriminalisté opět uvízli na mrtvém bodě.
Muž na drátě
Byla noc a Ignat Leščenko se díval z okna svého bytu na nebe. Jeho velkým koníčkem byly hvězdy. Ale tentokrát jeho pozornost upoutalo něco jiného. Natočil tím směrem svůj astronomický dalekohled a podíval se do okuláru.
To, co spatřil, působilo neuvěřitelně – po drátě mezi dvěma domy kráčel člověk… ve výšce desítek metrů, bez jištění udržoval rovnováhu jen rozpaženýma rukama. Ten výjev musel působit až nadpozemsky. Leščenko zavolal na policii.
V první moment si musel službu konající policista na telefonní lince myslet, že volající prostě přebral. Nicméně splnil svou povinnost a předal informaci dál, takže se dostala až vyšetřovatelům, kteří se zabývali bytovými loupežemi. Ti si řekli – ano, zní to sice šíleně, ale jistá možnost tu je.
Čtěte také
Proto prověřili alibi všech provazochodců z moskevských cirkusů a pak se jich zeptali na názor. Pokud někdo byl nejlepší akrobat v Rusku, tak byl nejspíš i nejlepší akrobat na světě. Jenže odborníci policejní zápal zchladili. Když se podívali na drát, po němž měl jít provazochodec, prohlásili, že něco takového by byla naprostá sebevražda.
Osudný dárek
Policisté se k pachatelům nedostali ani o krok blíž, protože za sebou žádné stopy prakticky nezanechali. Byla tu ještě druhá cesta – ty ukradené věci přece někde musí být. Zloději si lup nenechávají, ale snaží se ho prodat.
Detektivové vyrazili do ulic se seznamy ukradených předmětů, kontrolovali bazary, vyptávali se prodavačů, udeřili na známé překupnické firmy, sledovali, kdo utrácí v luxusních podnicích. Všechno bylo marné.
Až při razii v bytě, kde se scházeli narkomani, objevili zajímavou drobnost. Jedna ze zadržených, Irena Paninová, měla u sebe drahou kabelku z dovozu. Taková byla v Moskvě asi jediná a právě taková se nacházela na seznamu ukradených věcí.
Čtěte také
Dívka vypověděla, že ji dostala jako dárek od svého přítele Paši, tedy Pavla Sokolova, kterému kamarádi říkali Lezec. Tady policisté zbystřili, už měli kam napřít svou pozornost. Mimo jiné zjistili, že má sourozence Vladimira a oba bratři se věnují alpinismu, což tehdy byl u sovětské mládeže poměrně rozšířený sport.
To už byly zajímavé stopy, ale na zatčení to ještě nestačilo, kriminalisté potřebovali jasný důkaz, nejlépe zadržet bratry přímo při činu. Zatím se na Pavla a Vladimira Sokolovovi pověsili.
Dvojice sice pracovala, ale její útraty v luxusních restauracích zdaleka převyšovaly výdělky. Ale peníze začaly docházet a v ten moment přišel čas policistů. Jednoho večera bratři vyšli z bytu, jeden z nich měl přes rameno těžkou brašnu a nastoupili do taxíku, s kterým dojeli až na Kalininský prospekt.
Konec akrobatů
Byla tma a bratři se domnívali, že jsou na místě sami. Co spatřili ukrytí policisté, vypadalo neuvěřitelně. Pavel Sokolov začal jako pavouk šplhat vzhůru po fasádě, až se dostal na střechu nad 26 patrem, po něm následoval Vladimir. Pak oba bratři zcela sebejistě přešli po drátě, který vedl na střechu sousedního domu. Dlouhé minuty se nic nedělo a pak se dvojice stejnou cestou začali vracet. Cesta byla o to obtížnější, že nesli kořist. Dole už na ně čekali policisté.
Čtěte také
Zapírat nemělo smysl. Při výsleších přiznali kolem stovky vyloupených bytů. Navíc vyšlo najevo, že v minulosti oba pracovali v cirkuse jako provazochodci a práci opustili kvůli nízkým výdělkům. Zajímavé bylo jejich vysvětlení pohnutek. Argumentovali tím, že jsou v podstatě novodobí Robinové Hoodové, protože obírali lidi, kteří si v sovětských poměrech žili na vysoké noze.
Ukradené věci prodávali přes překupníka až na Kavkaze, proto o nich v Moskvě nikdo nevěděl. Policisté mohli případ uzavřít a předat ho soudu. Ale objevil se háček. Obhajoba trvala na tom, aby se k jejich případu vyslovili psychiatři. A podle odborného posudku nepatřili do vězení, nýbrž do psychiatrické léčebny. Tam na několik let skutečně skončili. Po propuštění se jejich stopa ztrácí, údajně se vystěhovali do Spojených států.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Záhadná vražda krále pražských taxikářů. Někdo ho zastřelil dávkou ze samopalu před jeho vilou
