Lukáš Pour patří mezi špičku české FIFA scény. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS mluví o své kariéře a postupném růstu tuzemského esportu. Zdroj: Profimedia.cz
Ereprezentace, efotbalista roku, trenér či mentální kouč esportového týmu. To jsou teď velmi specifické pojmy, které ale budou v tuzemském prostředí ke slyšení čím dál tím častěji. Český gaming je na vzestupu a své o tom ví Lukáš Pour alias T9Laky. Před necelými dvěma lety mu nabídla práci fotbalová Viktoria Plzeň, která tehdy zakládala divizi esportu a chtěla mít reprezentanty v populární videohře FIFA. „Možná to může znít divně, ale spoustu lidí si neuvědomuje, jak moc je tato hra psychicky náročná,“ uvádí v rozhovoru pro CNN Prima NEWS 23letý Pour.
Jak se momentálně daří esportovému hráči v Česku uprostřed koronavirové krize?
Nebudu lhát, trochu jsme situaci pocítili, ale na druhou stranu, když vypukla loni v březnu pandemie, dost lidí začalo esport objevovat. Třeba i díky tomu, že se konal FIFA Charity Cup, který vygeneroval peníze pro Nemocnici Na Bulovce na boj s covidem. Skrze to se esport dostal do sportovních zpráv a byl to určitý posun. Lidé si k tomu začali možná trochu více nacházet cestu. Například derby ve FIFA mezi Spartou a Slavií vysílala živě televize, což se u nás stalo vůbec poprvé.
Lukáš Pour (23)
Fotbal má rád od raného dětství a nakonec se jím i živí. Ne přímo na hřišti, ale září s ovladačem v ruce, pomocí kterého dosáhl velkých úspěchů v populární fotbalové simulaci FIFA. Kvůli ní předčasně ukončil studium na Vysoké škole ekonomické.
Od května roku 2019 je součástí Viktorie Plzeň, která tehdy zakládala esportový tým. Západočeským barvám dělá skvělou reklamu a například loni po boku spoluhráče Pavla „Pikeje“ Kaila získal pro svůj tým vítězství v premiérovém ročníku Datart e:LIGY, jež se účastní i jiné prvoligové kluby.
Podle Poura, alias T9Lakyho, tuzemsko stále v oblasti profesionalizace gamingu pokulhává za ostatními státy, ale i v českém prostředí budou v blízké budoucnosti vznikat pozice jako například trenér esportových celků.
Takže esport je výjimkou, které pandemie spíše pomohla?
Nechci to říkat přímo takto, protože by to nebylo úplně vhodné vzhledem k současnému drsnému dění. Ale asi si k tomu našli lidé vřelejší vztah. A když se vrátím k předchozí otázce, ovlivnilo nás to tak, že všechny akce zůstávají pouze v on-line prostoru. Nejezdí se na velké turnaje v off-line režimu. A v souvislosti s tím ubylo partnerů, kteří nechtějí dávat peníze do online akcí, na kterých nemohou být tak vidět. To identicky platí pro evropské turnaje, takže se teď s ostatními hráči nesetkáváme tváří v tvář, nepokecáme si tak jako před pandemií.
Ale právě se můžete částečně těžit z větší popularity v české společnosti. Loni na jaře bylo možné sledovat živě snad jen zápasy v šipkách pořádaných na dálku a esportové souboje…
Je to tak. A možná postupně trochu odbouráváme stereotyp, že jsme jen ti vysedávači u počítače. Ukazujeme, že díky hře FIFA můžeme i pomáhat.
Esport není pouze o fotbalové simulaci FIFA. Dokážete říct, co je momentálně ve světě největší fenomén?
FIFA určitě nepatří mezi nejsledovanější esporty. Přemýšlím, jestli se vůbec řadí mezi nejlepší desítku, což je celkem vtipné. U nás je to možná trochu jinak, protože to máme dost propojené s fotbalovými kluby, které do esportu poslední dobou hodně šlapou. Ale pořád ještě nejsme na úrovni, kterou bychom si představovali. Svět se nachází na úplně jiném levelu, ať už jde třeba o Anglii, nebo Německo. V tuzemsku se dělají postupné kroky. Byla v plánu ereprezentace, což kvůli covidu padlo. Teď máme premiérově hlasování o efotbalistu roku.
A co je nejpopulárnější? Counter-Strike, Fortnite, Dota, League of Legends… Tyto hry frčí především v Asii. V této části světa je zpeněžení esportu na úplně jiné úrovni.
Je možné být jakousi Ester Ledeckou esportu a být nejlepší v různých hrách?
Co tak sleduju „fifaře“, vím, že v Anglii jeden kluk, Shaun ,xShellzz‘ Springette, reprezentuje Manchester City ve FIFA na té vůbec nejvyšší úrovni. A dokonce byl dost dobrý v NBA 2K (basketbalová simulace, pozn. red.). Ale různé turnaje se mu postupem času dost kryly, takže se nemohl naplno věnovat dvěma hrám naráz. Myslím si tedy, že je možné špičkově zvládat různé hry, ale program vám úplně nedovolí to naplno ukázat. A zvlášť když nebyla pandemie a cestovalo se, bylo to těžké skloubit.
Skončit se školou a živit se hraním? Vysvětlovat to prarodičům bylo složité
Jaké vydání FIFA jste hrál jako první?
Ročník 2002. Ale pokud se budeme bavit o tom, kdy jsem hraní začal brát vážně, byla to až FIFA 15 nebo 16. Do té doby jsem střídal FIFA s jinou fotbalovou simulací Pro Evolution Soccer, která byla v začátku možná trochu populárnější. Ale FIFA držela licence na kluby a soutěže, takže nakonec měla navrch.
Stala se z hraní fotbalu na konzoli nebo počítači rychle závislost?
Napřed jsem to nějak nehrotil. Věnoval jsem se tomu hlavně skrz to, že jsem odmala hrál fotbal. Měl jsem to tedy spojené spíše s tím, že jsem si s tátou občas zahrál. Kupovali jsme nová vydání na různé konzole, ale neměl jsem úplně takové nutkání, že bych vždy hned po uvedení nové FIFA na trh žadonil, abych ji měl doma.
Pokud bych neuspěl, vrátil bych se po roce ke škole. Nakonec to vyšlo
Nenarazil jste tedy u rodičů z dnešního pohledu na úsměvné reakce typu „proč u toho trávíš tolik času, stejně tě to živit nebude“?
Popravdě vůbec. Byl jsem poměrně vzorný student (úsměv). Priority jsem měl jasné nastavené – na prvním místě je škola a věci s ní spojené, pak zábava. Díky dobrým známkám jsem s něčím podobným neměl problém. Když už jsem byl v Praze na Vysoké škole ekonomické, trochu se to změnilo. Kvůli FIFA jsem studium úplně nezvládal a rozhodl jsem se skončit. Řekl jsem si, že se zkusím vyšvihnout na nějakou úroveň a živit se tím. Pokud bych neuspěl, vrátil bych se po roce ke škole. Nakonec to vyšlo. Až v této fázi to bylo trochu nepříjemné, když jsem musel rodičům říct, že končím se školou, abych hrál. A ještě složitější to bylo u babičky s dědou. Těm jsem musel vysvětlit, že studium nechávám být kvůli něčemu, co ani neznali. Nicméně jakmile zjistili, že se tím živím a že se občas třeba objevím někde v médiích, pochopili to.
Kdy vám poprvé blesklo hlavou, že byste si hraním mohl vydělávat peníze?
Odmala jsem soutěživý a nerad prohrávám. Pořád jsem chtěl vítězit. Jednou mi táta doporučil jeden turnaj, abych si ho zkusil zahrát. Skončil jsem hned ve druhém kole, někde kolem 40. místa. Odcházel jsem totálně naštvaný s tím, že už FIFA nikdy nebudu hrát (úsměv). Taťka říkal, ať vydržím. Přišly další turnaje, už jsem končil na lepších pozicích, věnoval jsem se tomu intenzivněji a celkově se dařilo. Ale zlom přišel, když vyšla FIFA 18 (dostupná od podzimu 2017, pozn. red.). To jsem se dostal na turnaj V4 Future Sport Festival do Budapešti. Už jen za postup na tuto akci jsem dostal 40 000 korun. To jsem si říkal: „Wau!“ Tehdy to pro mě bylo něco neskutečného. A díky FIFA 19 jsem si pak vybojoval dohodu s Viktorií Plzeň (Pour se stal členem esportového týmu Západočechů v květnu 2019, pozn. red.).
Občas sám vybouchnu
I rekreační hraní FIFA je často dost o nervy. Sám jste říkal, že nerad prohráváte, jak tedy zachovat i ve frustrujících okamžicích aspoň navenek klid? Pracujete třeba i s mentálními kouči?
Mentálního kouče už nám zajistila Viktoria Plzeň a absolvovali jsme několik sezení. A pak je to o nastavení hlavy, je na každém, do jaké míry se nechá rozhodit. Možná to může znít divně, ale spoustu lidí si neuvědomuje, jak moc je hra psychicky náročná. Není to jen o tom, že například hrajete deset hodin v kuse. FIFA je poměrně dost založená na štěstí. Pokud ho v danou chvíli nemáte, je to dost naprd. A konkrétně mně věci, které nemůžu ovlivnit, dost vadí. Můžete trénovat sebevíc, ale nakonec vám to může být k ničemu, což je nervydrásající. Občas sám vybouchnu. Ale na samotných turnajích – s opřením se o rady profesionálů – je možné se dobře nastavit. Pak dokážete emoce trochu potlačit. Chce se to od nich oprostit, nevnímat je. Jinak vás to stojí důležitý zápas.
Konkrétně mně věci, které nemůžu ovlivnit, dost vadí
A své v tomto ohledu odpracují také zkušenosti, je to tak?
Určitě. Může to znít vtipně, ale já byl ze začátku na turnajích také dost nervózní. Jak jsem do toho vstoupil naplno a začal hrát evropské turnaje, najednou jsem viděl, že proti mně stojí jména, která jsem dřív sledoval a vzhlížel k nim. Klepal jsem se, bušilo mi srdce. To po čase odpadne. Musíte si projít důležitými zápasy a také prohrami. Ty vám dají hodně.
Jak zajistit, aby se z hraní FIFA nestal stereotyp a pořád vás to bavilo? Přece jen zápasů odehrajete – byť jen třeba za měsíc – ohromné množství.
To je dobrá otázka, protože nedávno jsem s tím bojoval. Občas na to už opravdu psychicky nemáte, začne vás to nebavit. V tu chvíli je dobré určit si cíl, kterého chcete dosáhnout, a jít si za ním hlava nehlava. Pak vás hra může znovu bavit. Samozřejmě je dobré si po nějaké delší přípravě a větším turnaji odpočinout, dát si volno. Speciálně u hry FIFA je docela těžké, abyste pořád udrželi to stejné nadšení. Rychle ji můžete začít nenávidět.
Asi je také v tu chvíli dobré si říct: „Vydělávám si tím, že hraju na počítači.“
To si říkám dost často (úsměv). Dostávat peníze za to, že hraju FIFA, je něco neuvěřitelného. Je to sen mladého kluka.
Speciálně u hry FIFA je docela těžké, abyste pořád udrželi to stejné nadšení
Mluvil jste o psychické únavě. V jakém stavu jste po nějakém náročném turnaji?
Nejhorší to pro mě bylo krátce po skončení finále Datart e:LIGY (soutěže, které se účastní hráči zastupující fotbalové kluby z první české fotbalové ligy, pozn. red.). Měli jsme sraz v 7:30, končili jsme v devět večer, protože jsme s Viktorkou vyhráli. Nehrajete úplně nonstop, ale jste pod neustálým tlakem, moc nejíte, protože v nervozitě ani nemáte hlad, ani tolik nepijete. Může vás začít bolet hlava, někdo hraje v předklonu, takže ho třeba chytnou záda. Pak to z vás všechno spadne a tělo to pozná. Lehnu do postele a jsem totálně hotový. V tomto případě jsem ke všemu pak dohrával víkendovou ligu, což mě ještě víc dokopalo (úsměv). Ale to byla spíše výjimka. Každopádně druhý den jsem byl úplně nepoužitelný. Chtělo to potom orazit si, znovu načerpat chuť.
535 vítězství v řadě? To nikdo dlouho nepřekoná
Svět esportu nedávno ohromil teprve 15letý dánský gamer Anders Vejrgang, který dokázal ve FIFA v takzvané víkendové lize vyhrát neuvěřitelných 535 zápasů v řadě. Co jste na to říkal?
Na víkendové lize osobně tolik nelpím. Každopádně je jedna věc mít za víkend 30 vítězství, nula porážek a tuto bilanci zopakovat 17 týdnů po sobě. 535 výher v řadě je fakt něco. Ještě v této hře, která je – jak jsem říkal – dost o štěstí. Navíc to dokázal v tak mladém věku. Je to obdivuhodné i proto, že byl na něj čím dál tím větší tlak. Lidé chodili na streamy z jeho zápasů jen proto, aby viděli, jak konečně prohraje. To mi přijde smutné.
Ano, bylo poměrně velkým tématem, že množství jeho „haterů“ bylo pořádné.
Dokonce, když pak prohrál, lidé mu zasílali finanční příspěvky jenom proto, aby mu mohli následně poslat nějakou ošklivou zprávu. Nechápal jsem to. Já mu přál, aby se svojí sérií došel co nejdál. Nakonec prohrál, nicméně si myslím, že tento rekord hodně dlouho nikdo nepřekoná. Je škoda, že je mu teprve 15 let a na oficiálních evropských turnajích, které jsou nejvíce na očích, je povolená účast až od šestnácti. Už teď ukázal, že profíky dokáže víceméně pořád porážet.
Vejrgangovi je 15 let, a pokud by byl skutečný fotbalista, měl by před sebou minimálně 20 let kariéry. V případě esportového hráče ale přichází odchod do „důchodu“ dříve, nebo se pletu?
Je to tak. U FIFA to možná není až tak extrémní a lze hrát na vysoké úrovni i po třicítce, protože je to spíše o naučení se stylu. Ale u jiných her je mnohem náročnější udržet reflexy na vysoké úrovni. Pokud ale mám mluvit čistě i Vejrgangovi, v případě, že si bude stejnou výkonnost držet v dalších letech, vydělá tolik peněz, že bude moct po čase založit svůj tým, případně dělat v nějakém jiném manažera nebo trenéra. Také bych chtěl později předávat zkušenosti mladým hráčům. Za pár let bude esport tak rozšířený, že možností bude strašně moc. V zahraničí už skutečně je takový trend, že lidé dělají manažery a trenéry v gamingu.
U nás v České republice je situace jaká?
Zatím podle mě není moc z čeho vybírat. Neexistuje tu tolik hráčů s velkými zkušenostmi, kteří by dosáhli vysoké úrovně. Ale myslím si, že brzy se to bude měnit.
Dost pokrokový je v tuzemsku tým Entropiq, který teprve před rokem založil pokerový hráč Martin Kabrhel. Tato esportová skvadra navíc v minulých dnech získala silnou posilu v podobě nového investora – matematika a miliardáře Karla Janečka. Jak vnímáte Kabrhelův projekt, který raketově roste?
Je strašně vidět, že chtějí zcela přeskočit krok postupného vývoje, rovnou míří – i díky velkým financím, které do týmu putují – do evropské špičky. V Česku je to rarita. Není úplně zvykem, že někdo přijde a hodí miliony na stůl. Uvidíme, jak to bude pokračovat. Nedávno nabrali anglické „fifaře“ (Owen „Venny“ Venn a Michael „Fully“ Byron, pozn. red.), což je celkem zajímavé. Čas ukáže, jestli se dokáží dostat tam, kam míří.
Entropiq je v Česku rarita. Není úplně zvykem, že někdo přijde a hodí miliony na stůl
Dalším investorem v Entropiqu a mentorem týmu je bývalý hráč Liverpoolu či Slavie Praha Vladimír Šmicer. To je asi dobrá cesta, jak k esportu přivábit nové příznivce, že?
Ano, ano. A k tomu je ambasadorem Entropiqu Machmud Muradov (česko-uzbecký zápasník, který je součástí UFC, nejlepší MMA organizace na světě, pozn. red.) Snaží se do toho jít přes známé persony, aby byl vidět a dostal se k co nejvíce lidem. Získávají pro esport větší a větší pozornost.
Momentálně má esportový tým takřka každý klub z nejvyšší fotbalové ligy. Je to správně?
Chápu, že do toho jde tolik klubů, chtějí být součástí trendu. Ale těžko říct, jestli je správně, že jich je tolik. U velkých týmů jako Sparta, Slavie, Plzeň je to něco jiného, jejich hráči se gamingem mohou živit.
Jiné týmy nedokážou být tak konkurenceschopné?
Nevím, jestli tady máme tolik dobrých hráčů, aby si je mohly rozebrat všechny týmy. Když se někdo trochu ukáže, během chvíle je někam přetáhnutý. A těžko říct, jaké podmínky jim v těch jednotlivých klubech zaručí. Nevím, jestli bych šel hrát do týmu, který mi nemůže nabídnout něco extra. Možná to může být dobrý mezikrok a přičuchnutí k profesionalismu. Nechci se ale do toho nějak rozsáhleji pouštět. Samozřejmě, s každým novým vydáním FIFA se vyrojí mnoho kvalitních hráčů, takže krátce poté je možná na koho ukázat, ale tito gameři jsou rychle rozebraní. Je to celkem masakr.
Už i v České republice vznikají speciální herní domy. Například tým Sampi, který vlastní fotbalista Jakub Jankto, jedním takovým disponuje. Budou podobné esportové budovy v dalších letech podle vás přibývat?
Určitě je to zajímavá věc. Těžko soudit, jestli v blízké době bude takovýchto budov nějak zásadně přibývat, protože to opravdu není levná záležitost. Ať už jde o pronájem, nebo dokonce koupi celého domu, k tomu připočtěte veškeré vybavení. Pro hráče je to ale přínosné. Dostanete se do nového prostředí, začnete na to nahlížet trochu jinak, soustředěnost se může dostat na úplně novou úroveň. Zvlášť pokud kolem sebe budete mít odborníky. Každopádně si myslím, že spíše než „gaming housy“ budou přibývat speciální místnosti.
