Čeští hasiči v Bejrútu
Orlickoústecký hasič David Hynek pátral po přeživších a obětech mohutné exploze v Bejrútu. Tam byl se svým psem Darrenem jako člen speciálního týmu na vyhledávání lidí zavalených v sutinách. Po návratu z mise musel do karantény a o tom, co zažil na místě na vlastní oči, mohl promluvit až teď. Nejvíce se mu vryly do paměti zkázonosné scenérie.
Zatímco lidé se z epicentra a okolí chtěli po výbuchu dostat co nejdále, český tým na vyhledávání přeživších tam v tu dobu naopak mířil. Jeho členem byl i David Hynek, který po návratu a absolvování povinné karantény vyprávěl, jak prohledávání sutin probíhalo.
„Pořád vidím kousek od epicentra ty ohnuté jeřáby, které jsou na nakládání a vykládání těch námořních kontejnerů. Plus v podstatě ta síla, co to dělalo s těmi ocelovými konstrukcemi v přístavu, jak si to tam s těmi plnými kontejnery pohazovalo, jak chtělo. Tam byla dokonce jedna loď částečně hozená na druhou loď, tohle mi zkrátka utkvělo v paměti,“ vzpomíná Hynek.
Pětičlenný USAR tým se specializací na vyhledávání přeživších strávil v Bejrútu necelý týden. Veškeré vybavení, zásoby a potraviny si vezli záchranáři s sebou. Dokonce i krmivo pro psy a pití. Kontejner s vodou na týden vážil prý tunu. Na místě v okolí epicentra se pak pracovalo několik hodin denně až do večera.
Pro Darrena to byl první ostrý zásah po výcviku
„V místě bylo opravdu takové teplo, že i silnice byly naakumulované, že se na tom nedala udržet ani ruka, hrozilo i nebezpečí popálení tlapek psů, takže jsme museli používat ochranné botičky pro ty psy. Ta extrémní vlhkost docela dávala psům zabrat. Rychleji se vyčerpávali, přehřívali, museli jsme je opravdu často střídat a chladit, někdy i po deseti, dvaceti minutách,“ popisuje zkušený hasič zásah na místě.
Pro Darrena to byl navíc první ostrý zásah po tříletém tréninku. Zavaleného člověka dokáže vyčenichat až do hloubky šesti metrů. V otevřeném prostoru ho může ucítit až na vzdálenost 250 metrů. U hasičů z Pardubického kraje je Darren jediným psem, který má atest ministerstva vnitra na vyhledávání zavalených osob. Když přeživšího ucítí, naznačuje to psovodovi hlasitým štěkotem u místa. V Bejrútu tým s celkem pěti psy prohledával píď po pídi oblast o rozloze asi patnácti fotbalových hřišť. Všude trosky, rozbitá auta, převrácené kontejnery.
„Pracovali jsme zhruba dvě stě, tři sta metrů od epicentra výbuchu. V podstatě už když jsme přicházeli na místo, tak na silnici i v místech, kde jsme byli, byly zkrátka krevní stopy, takže dalo se předpokládat, že tam opravdu v té době někdo mohl být, koho to mohlo zavalit,“ vysvětluje Hynek své tehdejší obavy. Vyprávění ale uzavírá optimističtěji – jim přidělený sektor k propátrání patřil, co se obětí týče, k těm šťastnějším. Nenašel se v něm nikdo.
