Čeští záchranáři z takzvaného USAR (Urban Search And Rescue) teamu , kteří pomáhali po ničivém výbuchu v Bejrútu, po návratu popsali, s čím museli bojovat. V libanonské metropoli týden hledali lidi v troskách i dva kynologové a jeden statik z Libereckého kraje. Pro všechny tři to byla první mise. V rozhovoru pro web Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje zmínili i těžké podmínky svých parťáků – záchranářských psů.
Nadstážmistr Václav Vančura se svým psem Bellou a nadstrážmistr Pavel Málek s tříletou fenkou německého krátkosrstého ohaře jménem Yetti ze Schwarzenberských strání do Bejrútu odletěli jako zkušení kynologové. Spolu s nimi byl do záchranných prací povolán také plukovník Jiří Kovalský, jako specialista na statiku. Na misi strávil USAR tým celkem sedm dní a vrátil se v úterý odpoledne letadlem Airbus A319 na letiště ve Kbelích. V rozhovoru pro web Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje mimo jiné popsali, že vlhkost v kombinaci s vysokými teplotami byla největším problémem při záchranářské misi pro jejich psy.
Tady byla tak horká zem, že museli nosit boty i při běžné chůzi
„Zásadní problém, který bychom neznali z Čech, asi nebyl. Jedině snad, že v Čechách používáme botičky na psa jen v případě zranění. Tady byla tak horká zem, že museli nosit boty i při běžné chůzi,“ uvedl turnovský hasič Pavel Málek, kterého provázela fenka Yetti ze Schwarzenberských strání.
Pro jeho kolegu z Tanvaldu Václava Vančuru bylo nejtěžší zajistit dobré podmínky pro práci jeho psa Bella. „Panovalo tu velké teplo a bylo nutné psy ochladit. Problém byl, že voda byla teplá a psy příliš neochladila. Tak jsme si domluvili led, který jsme strkali do barelů a snížili tak teplotu vody,“ popsal.
Jeden pes vydržel třeba jen 10 minut nasazení
Překvapilo ho, jak se psi rychle na velice těžké podmínky adaptovali. Už druhý den se prý zapojovali do práce v mnohem lepší kondici. „Samozřejmě byli udýchaní a bylo to pro ně náročné. Ale svou práci i přes špatné klimatické podmínky odváděli skvěle,“ dodal. Důležité bylo podle obou kynologů střídání a včasné ukončení práce. „Nasazení trvalo třeba jen deset minut a následoval další pes. Důležitý je pak odpočinek, pití a chlazení,“ řekl Málek.
Bahno ze Šumavy jsem si umyl až v Bejrútu
I přes velké nasazení se ale teamu nepodařilo ve vymezeném prostoru najít živého ani mrtvého člověka. Asi nejnáročnější před odjezdem do Libanonu to měl Vančura, který byl na dovolené na Šumavě a musel se před odjezdem vrátit nejprve domů. „Já akorát dojel trénink se psy na koloběžce a byl celý od bahna. To bahno jsem si umyl až v Bejrútu,“ přiblížil rychlost, s jakou musel opustit domov a odjet pomáhat. „Balení vypadalo tak, že jsem po telefonu navigoval mamku, aby u nás doma našla a zabalila moje věci i věci pro Bellu. Takže já až v Libanonu zjistil, jestli mám vše potřebné na misi,“ dodal. Z Bejrútu mu utkvěl v paměti hlavně obrovský rozsah výbuchu a jeho neskutečná síla.
Kompletní destrukce a vděčné libanonské děti
Spolu s kynology sloužil jako specialista na statiku Jiří Kovalský ze Semil. Podle něj v přístavu, který byl kontrolován armádou, šlo o úplnou a plošnou destrukci. „Ve starém městě byla pětina objektů, zejména těch zděných, ve stavu nějaké poruchy, a tedy i určitého stupně omezení užívání, částečného, či úplného,“ uvedl Kovalský. Pozitivním momentem, a ne jedním, byl podle něj přátelský přístup řadových obyvatel a později i vojáků. A i když měli sami málo, zdarma jim nabízeli balenou vodu, ovoce či dezinfekci.
Dalším pěkným momentem byly vděčné libanonské děti, které se nás po čase přestaly bát a chodily si k nám na základnu pro propagační hračky, které kolegové z Prahy na mise právě pro tyto účely vozí,“ vzpomíná. Negativně naopak hodnotil bezmoc zasažených obyvatel a syrských a palestinských uprchlíků.
Mohutná exploze v bejrútském přístavu 4. srpna si podle aktuální bilance ministerstva zdravotnictví vyžádala životy nejméně 171 lidí, přes 6000 dalších zranila a zdevastovala značnou část metropole. Z minuty na minutu přišlo o domovy asi 300 000 lidí.
