V neděli 19. března 1911 demonstrovaly české ženy asi v padesáti městech „pro politickou rovnost s muži“. Součástí mítinků byl i „kalhotový protest“, koordinovaná akce těch nejodvážnějších žen, které vyšly do ulic vůbec poprvé v kalhotách. „Fuj,“ to byla podle dobového tisku nejmírnější nadávka, kterou si tehdy ženy vysloužily od mužů za svůj průkopnický čin. A leckde byly i fyzicky napadány.
Do ulic se v neděli 19. března 1911 vydaly i dvě ženy v Roudnici nad Labem. „Když se nositelky nové módy objevily na ulici, shlukla se kolem nich mládež a počala na ně tak dorážeti, že musila jim přijíti stráž na pomoc a doprovoditi je do domu občanské záložny, odkud se v obyčejných sukních dostaly šťastně domů,“ vylíčil událost deník Národní politika v úterý 21. března.
Ještě déle se musela skrývat ženská hrdinka ze středočeských Sedlčan. „V neděli kolem 5. hod. odp. objevila se zde na náměstí poprvé dáma v kalhotové sukni. Po půlhodině byla obklopena takovým davem lidu, že se musela uchýlit do hotelu p. Kracíka. Dav očekával ji až do soumraku.“
Lynč na Staroměstském náměstí
Tři ženy v kalhotách přišly bojovat za emancipaci také na Staroměstské náměstí v Praze, dav rozlícených mužů je ale z náměstí vyhnal. Žena v kalhotách, to byla i v Praze strašlivá provokace. „Vo co de?“ útočili na dívky pražští Pepíci, kteří je i fyzicky pošťuchovali. A také ženy hlasitě uráželi, nejmírnějším výrazem prý bylo slovo „fuj!“ Drsnější vulgarity nebyly v tisku zveřejněny, novinový papír by je tehdy obrazně řečeno neunesl.
Dámy ze Staroměstského náměstí musela před dalším lynčem ochránit dokonce policie. „Ženy stěží mohly proklouznout průchodem do Týnské ulice. Stráž zakročila a zástup rozehnala. Jeden mladík byl pro neuposlechnutí zatčen,“ uvedla Národní politika.
Muži v parlamentu jen žvaní
Historie českého feminismu začíná v polovině devatenáctého století a dlouho to byl boj bez valných výsledků. „Rovné právo pro ženu i muže, nežádáme nic nemožného,“ volalo 19. března 1911 na 250 pražských dívek a dam při prvním velkém ženském protestním shromáždění.
Organizovala ho sociálně demokratická strana na různých místech v rakouské části monarchie, v Čechách a na Moravě se ženy setkaly asi v padesáti městech pod hlavičkou Zemského agitačního výboru žen sociálně demokratických.
Demonstrantky žádaly především účast při svobodných parlamentních volbách do říšské rady (parlamentu Rakouského císařství), které byly přichystány na červen 1911. Svobodné volby to byly ovšem jen pro muže. Aktivistky přitom demonstrovaly nejen za volební právo, ale i za možnost bojovat o poslanecké mandáty: „Chceme vkročiti do parlamentu, aby tam, kde po měsíce se muži hádají o věci dle našeho názoru malicherné, mohly ženy mluvit a hlasovat o tom, co považují za nutné a dobré.“
Nemáme menší mozky než muži
V Praze protestovalo asi 250 žen, v hlavním městě mocnářství ve Vídni se 19. března 1911 sešlo mnohem více demonstrantek, na 20 tisíc Rakušanek, Češek i Moravanek. Desetitisíce dívek z českých zemí totiž tehdy pracovaly ve Vídni v roli služek, další ve fabrikách. „Po řečnici německé mluvila dělnice Dvořáková česky. V čele průvodu nesly ženy nápis: ‚Sem s hlasovacím právem žen‘,“ líčili demonstraci novináři.
Jednotlivé skupiny v semknutých řadách nesly po Vídni nápis: „Žádáme lepší zákony k ochraně žen.“ Jiný slogan zněl: „Za touž práci týž plat.“ A muže prý nejvíce provokovalo heslo: „Nemáme menší mozky než muži.“ Mužské elity byly totiž přesvědčeny, že jejich mozkovny jsou opravdu větší. „Žena jest povahou blouznivější než muž,“ psalo se zcela vážně v dobovém konzervativním tisku.
První česká poslankyně
„V theorii promluvili muži o ženských právech mnoho krásných slov, ale skutek vždy utek,“ shrnula demonstrace 19. března na území Rakouska-Uherska pražská Národní politika. „Parlamentní volby v červnu 1911 nakonec zůstaly vyhrazeny jen pro mužské voliče,“ říká pro CNN Prima NEWS historička Denisa Nečasová z Masarykovy univerzity v Brně, specialistka na dějiny ženských hnutí. Krůček po krůčku ale české dámy přece vstupovaly i do politiky.
„Už v roce 1912 se tehdejším aktivistkám podařilo využít kličku v zákoně a do Českého zemského sněmu v Praze, tedy českého parlamentu, se podařilo zvolit vůbec první ženu. Jmenovala se Božena Viková Kunětická,“ informuje historička Nečasová. A předvolební kampaň první české poslankyně byla věru emotivní, když voliče oslovila třeba i takto: „Kdyby mne české ženy určily ve jménu národa pro popraviště v zájmu svobody jeho a občanské rovnocennosti, šla bych stejně s takovou jistotou neodvratnosti a povinností jakou jdu za poslaneckým mandátem.“
Jak se Olomouc sápala na dámu
Vraťme se ke kalhotovému protestu v Čechách a na Moravě. „Za promenádního koncertu v Olomouci na Horním náměstí objevila se v neděli bývalá herečka pí Kunstová-Güntherová v kalhotové sukni. Okamžitě byla obklopena davy lidu, které na ni chrlily poznámky, takže posléze musila se utéci do vozu pouliční dráhy,“ informoval reportér Národní politiky.
A dále líčil: „Při opětném pokusu, aby se ukázala na ulici, musila se schovati do kavárny, odkudž se později pod ochranou stráže dostala domů. Davy útočily na kavárnu, pískaly, hlučely a sápaly se na dámu, která byla ve skutečném nebezpečí zranění.“ Nejmírnější nadávka, kterou byla olomoucká herečka častovaná, opět zněla „fuj“.
Kalhotová móda, která do Rakouska-Uherska přišla z Paříže, otřásala celým habsburským soustátím a dámy se o svá práva hlásily dokonce i v Černovicích (dnes na Ukrajině), hlavním městě rakouské provincie Bukovina. „Zástupy lidu rostly a záhy se dostavili také uličníci, kteří dámy insultovali, takže musily uprchnouti,“ informoval tisk o ženském hnutí na Bukovině.
Na sta nohou mě pronásledovalo
První střihy dámských kalhoty byly inspirovány baňatými tureckými nohavicemi, byly to tak spíše kalhotové sukně než skutečné kalhoty, konzervativní česká společnost přesto módní výstřelek zuřivě odmítala.
Dochovalo se i svědectví jedné z pražských žen, která se v březnu před sto deseti lety odvážila vyjít v kalhotách do centra Prahy. „Do smrti na tu procházku nezapomenu,“ začínala Pepča H. svoje vyprávění. „Ještě dnes zotavuji se. Věru, že turecký sultán by nemohl způsobit v Praze větší poplach než ta moje kalhotová sukně,“ pokračovala.
„Kalhoty! Koukejte, ona má kalhoty,“ slyšela totiž Pepča H., jakmile vyšla do ulic. „Neptejte se, jak mi bylo. Dav stále rostl, chodci tlačili se mi do cesty. Poznámky se sypaly. Na sta nohou za bouřlivého jásotu pustilo se za mnou. V tom vidím před sebou jako spásu domovní dveře.“
