V telefonu připravené QR kódy, ale nikdo je vidět nechce. Zdroj: Profimedia.cz
Poletíme? Nebo nepoletíme? A co všechno musíme splnit? Letošní dovolená byla pro všechny jiná než obvykle. Někdo raději kvůli covidu zůstal doma. Kdo se rozhodl vyrazit do ciziny, musel si ohlídat, aby splnil všechna nařízení. Pohlídat si, jak moc riziková je vybraná země, vyplnit lejstra, podstoupit test, stáhnout si aplikaci, stáhnout si QR kód. Jenže zajímá to vůbec někoho?
Osobní zkušenost mám z návratu z Bulharska a z cesty do Itálie. Obě země patřily v době naší cesty do zelené barvy – tedy do států s nízkým rizikem nákazy. Zatím neuběhlo 14 dní od druhé dávky očkování, musím tudíž pečlivě sledovat všechny podmínky.
Bulharsko jsem navštívila ve chvíli, kdy balkánská země byla otevřená a pro návštěvu nebyl potřeba ani žádný formulář, ani test. Pro návrat do Česka bylo potřeba vyplnit příjezdový formulář ministerstva zdravotnictví.
Jenže když jsem na pražském letišti přišla k okénku s připraveným QR kódem v telefonu, nikdo ho vidět nechtěl. Podobný scénář se odehrával i při cestě na apeninský poloostrov. Italové požadují negativní antigenní či PCR test. Před odletem musíte vyplnit velmi podrobný formulář tamního ministerstva zdravotnictví.
„Výsledek na COVID-19 pacientky je negativní,“ přišla informační SMS a cestě do Itálie už nic nestálo v cestě. Se třemi připravenými QR kódy v telefonu (negativní test, doklad o vyplněném formuláři, letenka) stepuji v odletové hale.
Velikost zavazadla je důležitější než papíry
Nikdo ale nechce nic vidět, slečna u přepážky aerolinek se jen zeptá, jestli máme všechny potřebné dokumenty. Kývnu hlavou a to stačí. Zaměstnance na odletové bráně víc zajímá velikost příručního zavazadla než to, zda máme příslušné dokumenty.
„Tak asi nás zkontrolují až v Itálii,“ říkám si. Když vystoupíme z letadla, je asi deset večer. Letištěm v Bologni procházíme opět bez jediné kontroly. Všímám si jen stolků a prázdných židlí. Možná zde cestující kontrolují přes den, kdo ví. Žádná kontrola není ani při cestě nazpět, pro návrat do Česka stačí opět vyplnit formulář.
„Máte ten formulář vyplněný?“ ptají se mě celníci na letišti Václava Havla. „Mám,“ a strkám pod nos celníkovi telefon s QR kódem. Zdá se, že ho to moc nezajímá, nic nenačítá, jen kývne hlavou, ať jdu dál.
Pocity? Rozporuplné. Na jednu stranu jsem vlastně ráda, že cestovat se pořád dá, nemusíte nikde čekat frontu a ukazovat lejstra. Na druhou stranu si kladu otázku, k čemu to všechno vlastně je? Na test musíte, lejstra vyplnit musíte. Spoléhají státy na poctivost lidí, že si dojdou na test a vyplní pravdivě formulář? Možná jde ale jen zkrátka o byrokracii, aby se neřeklo.
