Balík jako rukojmí systému České pošty, taková je má nejčerstvější zkušenost. V předstihu jsem objednala zásilku, firma ji před deseti dny odevzdala České poště k doručení. Balík stále nemám. První, co jsem zkusila, byl samozřejmě systém on-line sledování zásilky a požadavek na něj. Nepomohlo. Pošta nereaguje ani na opakované e-maily, telefonní linku zvedá jen automat, žádného operátora se nedočkáte. Na naše dotazy k situaci neodpověděl za celý den ani tiskový mluvčí. Pošta zkrátka nekomunikuje.
Na začátku byla naděje. Firma mě písemně informovala, že 7. prosince Česká pošta převzala balík k doručení. O tři dny později přišel e-mail s oznámením, že očekávanou zásilku doručovatel přiveze. Mám maminku v důchodu, balíček obsahuje pro ni velice podstatnou věc, a tak na pošťáka čekala celý dlouhý den doslova u dveří.
Fantomové doručení aneb my doma byli
Nikdo nepřijel. Mnozí to asi znáte. Když čekáte celý den na poštu a pak vám někdo elektronicky, už ani ne lístečkem do schránky, jenž by prokazoval alespoň přítomnost pošťáka, tvrdí, že vás nezastihl, připadáte si bezmocně. Místo balíku jsme tedy dostali e-mail, který nám tvrdil, že pošta nás nezastihla a zásilka je uložena v depu. Nikoli na poště v místě bydliště, ale v depu Rudná vzdáleném 25 kilometrů.
Zásilkovny před Vánoci pod palbou kritiky. Zákazníci si stěžují, že pošta nestíhá
Nejen na sociálních sítích největších českých logistických společností se v předvánočním shonu množí stížnosti nespokojených zákazníků. Někteří dopravci možné problémy kvůli enormnímu nárůstu zásilek připouštějí, Česká pošta neustále tvrdí, že zvládá. Tento týden určila „rozhodný den“, dokdy je možné odeslat balík s garancí doručení před Štědrým dnem.
Otevírám on-line systém sledování zásilky a opravdu, je v depu, ve stavu „příprava na opakované doručení“. Čekám tedy, že se následující den či dva stav změní. Čekám tři dny. Nic. Balík leží. Slovy systému „čeká“. Snažím se ho tedy popostrčit elektronicky. Jenže systém žádnou funkci pro připomenutí zásilky neobsahuje. Nabízí buď reklamaci, což může udělat jen odesílatel, nikoli příjemce, anebo možnost přesměrovat balík na jinou adresu. Ani jedno nechci.
Balík leží, systém nereaguje
Když to nejde on-line, zkouším volat na infolinku. Zvedá ji automat a tvrdí, že všichni operátoři jsou zaneprázdněni a čekání bude delší než pět minut. Nabízí, že můžete požadavek napsat e-mailem. Píšu e-mail, mezi tím nechávám čekat svůj hovor. Třeba na mě přijde řada... Čekala jsem 35 minut. Opakovaná hláška, že čekání bude delší než pět minut, kterou jsem za tu dobu vyslechla minimálně padesátkrát, mi už vhání slzy smíchu do očí.
Další tři dny opakuji kolečko. Zkouším opakovaně žádat pomoc e-mailem, visím vždy déle než půl hodiny denně na lince, kterou nikdy nikdo nezvedne, balík stále „čeká“ v depu. Asi na Godota, napadá mě.
Dojet do depa nemusí stačit
Šestý den „čekajícího“ balíku už mi dochází trpělivost. Sedám ráno do auta a jedu do depa zkusit balík nějak získat. Prozradím vám, že v něm je objednaný fotodárek pro blízkého člověka, který je v péči alzheimercentra, a právě to odpoledne máme konečně návštěvní termín a objednané antigenní testy.
Dostat od pošty svůj zaplacený balík? Skoro jako mise pro detektiva
Peripetie, které člověk musí absolvovat, aby dostal od České pošty zboží, za které zaplatil, jsou někdy téměř neuvěřitelné. S uzavřením obchodů během koronavirové krize a s blížícími se Vánoci nápor na doručovací služby ještě zesílil. Někteří lidé tak třeba přes tři týdny marně pátrají po svém balíčku.
V depu v Rudné potkávám podobně nešťastného člověka. Komunikujeme na dva metry rozestupů přede dveřmi a čekáme, zda nám otevřou. „Vůbec se mnou nemluví, říká mi dotyčný muž, aniž bych se ho musela na cokoli ptát. Už pátý den se snažím získat balík, nikdo se mnou nikde nemluví, nikam jsem se nedovolal, tak jsem se rozhodl, že to zkusím tady,“ svěřuje se. Usmívám se, spojuje nás stejný příběh, evidentně v tom nejsem sama. Kolik lidí, například seniorů, má ale někoho, kdo dojede desítky kilometrů někam do depa a zkusí štěstí? Pán má kliku, jeho balíček našli a on si ho vítězoslavně odnáší.
On-line systém není až tak on-line
Lidé za přepážkou jsou milí, ale očividně nešťastní. „Vy se na nás alespoň usmíváte, ostatní na nás křičí,“ poznamenává paní, když jí vysvětluji situaci. Ale mám smůlu. Paní kouká do počítače a povídá: „Zrovna teď je zásilka v autě a na cestě na poštu v místě doručení.“ Nevěřícně na ni zírám, v ruce svírám mobil s on-line systémem sledování zásilky, který mi přes opakovanou aktualizaci stále tvrdí, že balík je v depu. Děkuji a už zcela beze slov odcházím. Je jasné, že fotoobraz nepřivezu.
Při odjezdu z alzheimercentra mi přichází zpráva, že balík je k vyzvednutí na poště. Fajn, alespoň už mi netvrdí, že se ho pokoušeli doručit. Nepokoušeli. Alespoň ho po 10 dnech od podání na poštu dovezli blíže než 25 kilometrů. Zítra si půjdu vystát frontu k přepážce a pak pojedu znovu do alzheimercentra, kam mě už ale nepustí, termíny návštěv jsou teď plné a testovací kapacity také. Alespoň tedy nechám dárek na vrátnici.
Už nemluví ani mluvčí pošty
Ráno, než jsem sedla do auta v domnění, že když si balík za poštu doručím, budu ho alespoň mít, jsem odeslala dotazy mluvčímu české pošty Matyáši Vitíkovi. Zajímalo by mě, proč pošta alespoň nekomunikuje, proč on-line systém neposkytuje reálné informace a zda je za těchto okolností opravdu manažersky správné rozhodnutí masivně propouštět zaměstnance, jak má Česká pošta v plánu. Je po 17. hodině a znovu kontroluji e-mail. Ani mluvčí nereaguje.
