Rasistická urážka v zápase Slavie s Anderlechtem
Fotbalistu Tomáše Chorého by po nařčení z rasismu v utkání Slavia – Anderlecht (1:2) měla znervózňovat jedna důležitá okolnost. V předchozí kauze, kdy jiný slávista Ondřej Kúdela dostal za údajný rasismus přísný trest na deset utkání, se nevycházelo z presumpce neviny. V podobných případech totiž tahle jinak nedotknutelná praxe není zvykem. Pro CNN Prima NEWS to už před časem vysvětloval expert na právo ve sportu Jan Exner.
V něčem se ty dva incidenty podobají, v něčem ne.
Prosinec 2024: slávistický útočník Chorý je v utkání Evropské ligy proti belgickému Anderlechtu soupeřem nařčen z rasismu, kterého se měl dopustit proti Zankovi Jörgensenovi.
VÍCE K TÉMATU: Anderlecht obvinil Slavii z rasistické urážky. Belgický trenér chtěl předčasně opustit hřiště
Březen 2021: slávistický obránce Kúdela je v utkání Evropské ligy proti skotským Glasgow Rangers soupeřem nařčen z rasismu, kterého se měl dopustit proti Glenu Kamarovi.
Ti dva měli na sobě stejně sešívaný dres, v obou případech hráli důležité střetnutí proti věhlasnému soupeři, který tehdy i teď hřímal o tom, jak nekompromisně by měl být český hříšník potrestán.
Potud to stejné je.
Jenže v mnohém dalším se příběhy Kúdely a Chorého zásadně liší.
Glen Kamara a Ondřej Kúdela při potyčce během osmifinále Evropské ligy, která měla obnášet rasistická slova. Zdroj: Profimedia.cz
Chorý si na rozdíl od Kúdely při inkriminované komunikaci s později žalujícím protivníkem nezakrýval ústa, jako by chtěl něco skrývat. Sice je vyhlášeným fotbalovým „zlobilem“, daná situace ze 13. minuty se však na hřišti řešila jen chviličku, nevypadala nijak dramaticky, fanoušci u televize a na ochozech si ničeho výjimečného vlastně ani nevšimli.
Jakmile Anderlecht přišel po zápase zničehonic s vážným obviněním, Slavia se za svého hráče okamžitě postavila. Mnohé okolnosti popuzeného nařčení ji přišly více než podezřelé.
Belgičané totiž mimo jiné tvrdili, že o hráčově rasistickém chování informovali rozhodčího ještě během prvního poločasu. Jenže – pokud by tomu tak opravdu bylo, arbitr by podle řádů musel situaci o přestávce řešit se zástupci obou klubů i mezinárodní asociace UEFA.
To se nestalo.
Trenér Rangers Steven Gerrard je přesvědčený, že Ondřej Kúdela (vpravo) rasisticky urazil Glena Kamaru. Zdroj: Profimedia.cz
Podle pražského klubu byl navíc oficiální zástupce UEFA (tzv. venue director) Belgičany během duelu kontaktován nanejvýš kvůli možnému rasismu ze strany diváků, ani toto obvinění se však nakonec nepotvrdilo.
To všechno zdánlivě hraje pro Chorého.
Přesto to pro něj pořád ještě může dopadnout zle.
I u Kúdely se přece zdálo, že si soupeř spíše vymýšlí (tehdy Rangers svou frustraci z nepříznivého skóre přenesli i do brutální hry). A i tenkrát vše nasvědčovalo tomu, že Kamara nemá v ruce jediný pádný důkaz.
Přesto pak Kúdela dostal od mezinárodní asociace UEFA trest na deset utkání, přišel jak o velké klubové souboje v evropských pohárech, tak o EURO s reprezentací.
Tomáš Chorý má problém. Zdroj: ČTK / Peřina Luděk
Jak je možné, že sportovní orgány k zásadnímu postihu nepotřebují žádné jiné důkazy, než tvrzení jedné ze stran sporu? Pro CNN Prima NEWS to vysvětloval expert na právo ve sportu Jan Exner.
„Kúdelův případ na mě z mnoha ohledů působil jako specifický,“ tvrdil.
Specifický?
Důležité je si uvědomit, že se bavíme o aplikaci vnitřních předpisů sportovní organizace, konkrétně Unie evropských fotbalových asociací (UEFA). A v době, kdy byl Kúdela potrestán, měla UEFA obrovskou kampaň proti rasismu. Trochu to tedy na mě působilo, že si českého fotbalistu vybrala jako exemplární případ. Druhá věc je, že v otázkách rasové či jiné diskriminace to velmi často funguje na principu obráceného důkazního břemene i u běžných soudů.
Co to znamená?
Občanský soudní řád obrací v diskriminačních otázkách důkazní břemeno. Běžně musí žalobce prokazovat, že se něco stalo tak, jak tvrdí. V diskriminačních sporech je to ale obráceně a skutkový stav musí prokazovat žalovaný. Pokud toto důkazní břemeno neunese, prohraje. Měl jsem dojem, že něco podobného se stalo i s Kúdelou. Hráč Kamara a klub Glasgow Rangers tvrdili, že došlo k diskriminaci, poskytli k tomu záběry a výpovědi. Na Kúdelu a Slavii tím přešlo důkazní břemeno. Prokázat, že někoho nediskriminujete, je ale poměrně těžké.
Není to přímo nefér?
Prostě to tak je. Má to svou logiku: Představte si, kdyby bylo na vás dokázat diskriminaci na základě pohlaví na pracovišti. To by bylo šíleně těžké, místy nereálné. Stál byste proti nějakému korporátnímu kolosu, měl byste omezené prostředky. Proto se vaše procesní pozice zlehčuje. A ve sportu to v těchto otázkách funguje podobně.
Právník Jan Exner Zdroj: Archiv Jana Exnera
Stejně: Co kdyby to tehdy Kúdela hnal ke klasickému soudu? Nebylo by všechno jinak? Nebyl by to rázem Kamara, kdo by musel dokázat, že se to stalo, a ne Kúdela, že se to nestalo?
Hrozně moc by záleželo, na jaký soud by se obrátil. Obecně si myslím, že před státním soudem by měl Kúdela větší šanci uspět než u sportovních orgánů, u kterých jsem trochu cítil zájem potrestat ho za rasismus exemplárně.
Vidíte – já bych za exces označil především to, co pár dnů poté Kúdelovi udělal Velšan Gareth Bale. V reprezentačním zápase udeřil českého fotbalistu loktem do tváře a polovina Británie mu aplaudovala jako spravedlivému mstiteli. Kdyby se tehdy Kúdela rozhodnul Balea žalovat u soudu, měl by nárok na úspěch?
Záleží u kterého… Ale ano, umím si představit, že by civilní žaloba měla naději na úspěch. Baleův zákrok totiž už podle mého za hranou skutečně byl, byť hráč Walesu za svůj čin paradoxně nedostal ani kartu od rozhodčího, ani žádný následný disciplinární postih.
Čeští fanoušci se tehdy nemohli zbavit dojmu, že celá ta kauza dopadla strašně nespravedlivě.
Zkrátka musíme brát v potaz, za jakých okolností k tomu všemu došlo.
Obecně mi přijde, že sport sám sebe někdy vnímá trochu jako jakýsi ostrůvek, na kterém se může žít podle vlastních pravidel. Nezdá se vám to taky?
Autonomie sportu je základní princip. Má ji mít, protože sportovní organizace jsou nejlépe povolané k tomu, aby v rámci svých vnitřních procesů nastavovaly pravidla. Není náhoda, že ji český občanský zákoník sportovním spolkům garantuje. Sportovní organizace ale někdy skutečně budí dojem, že je tahle jejich autonomie bezbřehá. Že si mohou dělat úplně, co chtějí. Trochu zapomínají na to, že i tohle má své limity.
To mě trklo, když se šíbr Roman Berbr před časem u soudu hájil, že snaha definovat jeho chování jako trestný čin svědčí pouze o tom, že obžaloba nerozumí fotbalovému prostředí…
Roman Berbr pravděpodobně rozumí fungování fotbalového prostředí víc než státní zástupce. Přesto i na tomhle lze hezky ilustrovat situaci, kdy se sportovní organizace nebo lidé v nich působící snaží imunizovat autonomií ve stylu „vy nám do toho nekecejte, tohle je fotbal, ne trestní právo“. Ti lidé někdy trochu zapomínají, že fotbal je součástí společnosti, stejně jako jakákoli jiná oblast. Budu-li páchat trestnou činnost v rámci divadelních představení, taky přece nebudu imunní.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Ukrajině jsme poslali výbavu za 7,3 miliardy korun, řekla Černochová. Jak si stojí Česko ve výcviku?
