Vězení místo červené karty? Nemusí jít ani o faul, vysvětluje expert na sportovní právo

Brankář z nižší české ligy čelí obžalobě za zákrok, který rozhodčí při zápase ani neposoudil jako faul. Vážně viník za něco takového může dostat až osm let vězení?
Teoreticky ano, ale muselo by jít o exces. Trestní právo platí i pro sportovce. Pokud někomu úmyslně ublížíte na zdraví a způsobíte mu těžkou újmu, můžete jít do vězení až na osm let. Případně budete muset odčinit i újmu na zdraví. Tyto důsledky ale nastupují, až pokud potrestání v rámci pravidel fotbalu není dostatečné. Pokud půjde o exces z pravidel sportu, můžete být teoreticky i trestně nebo civilně odpovědný.

ČTĚTE TAKÉ: Nejhorší faul na MS v hokeji, Kanaďan jede domů

Co přesně v tomto ohledu znamená slovo „exces“?
Jde o překročení hranice sportu a intenzitu. Dám příklad: Pokud v hokeji po odpískání přijedete za soupeřem a začnete ho mlátit hokejkou, je to exces, který může mít trestně-právní důsledky za ublížení na zdraví. Zmíním situaci, na kterou si možná všichni vzpomenou. Na olympiádě 2006 v Turíně se stalo, že Fin Jarkko Ruutu ošklivě zezadu narazil Jaromíra Jágra na mantinel. Tehdy byl vlastně až zázrak, že z toho Jágr vyvázl bez závažnějších dlouhodobějších následků. To byl za mě jasný exces. Aby bylo jasno – já mám tvrdost na hokeji rád. Baví mě, když se dva hokejisté férově srazí. Ale všeho s mírou.

Kdyby Jágr tenkrát Ruutua žaloval, co Finovi mohlo hrozit?
Neznám tolik italské a finské právo, kdyby se ale něco takového stalo u nás, hrozil by mu trest za trestný čin, případně odpovědnost za civilní delikt. Za úmyslné ublížení na zdraví můžete dostat odnětí svobody, které začíná na šesti měsících, případně nějaký alternativní trest. Také by mu mohla hrozit povinnost nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu na zdraví.

Tohle asi nebylo zrovna hraniční, není ale jindy výklad slova „exces“ až příliš subjektivní?
Jde o pojem z rozhodovací činnosti českých soudů, které ho budou posuzovat případ od případu. Pochopitelně vás k soudu nikdo nepožene za běžný faul, za který se dává žlutá karta. Roli hrají okolnosti vylučující protiprávnost, zejména přípustné riziko. Tím, že nastoupíte na fotbalový trávník, zkrátka berete na vědomí, že se něco takového může stát. Akceptujete, že fotbal není bezkontaktní sport. Také jde o výkon práv a povinností. Vykonáváte fotbalovou činnost? Pak na sebe berete riziko možného zranění.

U fotbalu bych možná „exces“ rozeznal. Co ale takové MMA? Co když v něm někdo způsobí soupeři vážnou zdravotní újmu? Pokud to bylo v rámci pravidel daného sportu, má poškozený nárok uspět u soudu?
Myslím si, že jeho šance na úspěch se s charakterem bojového sportu výrazně snižuje. Aby měl nárok, muselo by to mít třeba tuhle podobu: Zápas by skončil, rozhodčí by vyhlásil vítěze a vy byste se na něj vrhnul, mlátil jej do krve. Ano, pak by to byl exces. Jinak jde pravděpodobně o přípustné riziko. Bojovníci MMA s tím do toho jdou.

Předem navíc poskytují souhlas s tímto rizikem i písemně.
To sice ano, v právu to ale nic moc neznamená. Podle českého naštěstí nemůžete dopředu smluvně vyloučit odpovědnost za újmu na zdraví. To prostě nejde. Dobrá, podepíšete nějaký papír, čímž potvrzujete, že na sebe berete určité riziko. Jenže na tenhle papír bychom se pak u soudu nemohli spoléhat. Pokud vybočíte z hranic sportu a způsobíte újmu na zdraví, odpovídáte za ni.

Jak často se v Česku vůbec hříchy ze sportovišť přenášejí do soudních síní?
Neexistují žádné statistiky, ale mám dojem, že zas tak často ne. Vycházím z knihy Michala Králíka, soudce Nejvyššího soudu, která se věnuje právě odpovědnosti jedinců za sportovní úrazy. Podobných případů jsou spíše jednotky. Jde také o zásadu subsidiarity trestní represe, což je důležitý princip českého trestního práva. Ten říká: Nemáme nikoho trestat podle trestního zákoníku, pokud ho můžeme efektivně potrestat jinak.

Jak?
Třeba disciplinárními tresty – několikazápasovou stopkou, peněžní pokutou apod. Proto je podle mého správně, že se podobné věci řeší v drtivé většině na disciplinární úrovni. Pokud už ale k nějakému excesu přece jen dojde, nelze se spoléhat na to, že jsme jako sportovci vůči trestnímu právu imunní. Nejsme. Autonomie sportu není bezbřehá.

Ale žije se v něm podle trochu jiných pravidel. Pamatujete třeba na dva roky starý případ fotbalisty Ondřeje Kúdely? Po zápase Slavie s Glasgow Rangers byl potrestán zákazem startu v deseti utkáních za rasismus proti soupeři Kamarovi, k němuž přitom neexistovaly žádné důkazy.
Neznám podrobnosti tohoto případu, ale působil na mě z mnoha ohledů jako specifický. Důležité je si uvědomit, že se bavíme o aplikaci vnitřních předpisů sportovní organizace, konkrétně Unie evropských fotbalových asociací (UEFA). A v době, kdy byl Kúdela potrestán, měla UEFA obrovskou kampaň proti rasismu. Trochu to tedy na mě působilo, že si českého fotbalistu vybrala jako exemplární případ. Druhá věc je, že v otázkách rasové či jiné diskriminace to velmi často funguje na principu obráceného důkazního břemene i u běžných soudů.

Opravdu?
Občanský soudní řád obrací v diskriminačních otázkách důkazní břemeno. Běžně musí žalobce prokazovat, že se něco stalo tak, jak tvrdí. V diskriminačních sporech je to ale obráceně a skutkový stav musí prokazovat žalovaný. Pokud toto důkazní břemeno neunese, prohraje. Měl jsem dojem, že něco podobného se stalo i s Kúdelou. Hráč Kamara a klub Glasgow Rangers tvrdili, že došlo k diskriminaci, poskytli k tomu záběry a výpovědi. Na Kúdelu a Slavii tím přešlo důkazní břemeno. Prokázat, že někoho nediskriminujete, je ale poměrně těžké.

Není to přímo nefér?
Prostě to tak je. Má to svou logiku: Představte si, kdyby bylo na vás dokázat diskriminaci na základě pohlaví na pracovišti. To by bylo šíleně těžké, místy nereálné. Stál byste proti nějakému korporátnímu kolosu, měl byste omezené prostředky. Proto se vaše procesní pozice zlehčuje. A ve sportu to v těchto otázkách funguje podobně.

Stejně: Co kdyby to tehdy Kúdela hnal ke klasickému soudu? Nebylo by všechno jinak? Nebyl by to rázem Kamara, kdo by musel dokázat, že se TO stalo, a ne Kúdela, že se TO nestalo?
Hrozně moc by záleželo, na jaký soud by se obrátil. Obecně si myslím, že před státním soudem by měl Kúdela větší šanci uspět než u sportovních orgánů, u kterých jsem trochu cítil zájem potrestat ho za rasismus exemplárně.

Vidíte – já bych za exces označil především to, co pár dnů poté Kúdelovi udělal Velšan Gareth Bale. V reprezentačním zápase udeřil českého fotbalistu loktem do tváře a polovina Británie mu aplaudovala jako spravedlivému mstiteli. Kdyby se tehdy Kúdela rozhodnul Balea žalovat u soudu, měl by nárok na úspěch?
Záleží u kterého… Ale ano, umím si představit, že by civilní žaloba měla naději na úspěch. Baleův zákrok totiž už podle mého za hranou skutečně byl, byť hráč Walesu za svůj čin paradoxně nedostal ani kartu od rozhodčího, ani žádný následný disciplinární postih.

Čeští fanoušci se tehdy nemohli zbavit dojmu, že celá ta kauza dopadla strašně nespravedlivě.
Zkrátka musíme brát v potaz, za jakých okolností k tomu všemu došlo.

Obecně mi přijde, že sport sám sebe někdy vnímá trochu jako jakýsi ostrůvek, na kterém se může žít podle vlastních pravidel. Nezdá se vám to taky?
Autonomie sportu je základní princip. Má ji mít, protože sportovní organizace jsou nejlépe povolané k tomu, aby v rámci svých vnitřních procesů nastavovaly pravidla. Není náhoda, že ji český občanský zákoník sportovním spolkům garantuje. Sportovní organizace ale někdy skutečně budí dojem, že je tahle jejich autonomie bezbřehá. Že si mohou dělat úplně, co chtějí. Trochu zapomínají na to, že i tohle má své limity.

To mě trklo, když se šíbr Roman Berbr nedávno u soudu hájil, že snaha definovat jeho chování jako trestný čin svědčí pouze o tom, že obžaloba nerozumí fotbalovému prostředí…
Roman Berbr pravděpodobně rozumí fungování fotbalového prostředí víc než státní zástupce. Přesto i na tomhle lze hezky ilustrovat situaci, kdy se sportovní organizace nebo lidé v nich působící snaží imunizovat autonomií ve stylu „vy nám do toho nekecejte, tohle je fotbal, ne trestní právo“. Ti lidé někdy trochu zapomínají, že fotbal je součástí společnosti, stejně jako jakákoli jiná oblast. Budu-li páchat trestnou činnost v rámci divadelních představení, taky přece nebudu imunní. Za mě osobně je nejkřiklavějším případem stavu, kdy se sport trochu dostává do rozporu s principy práva, způsob boje proti dopingu.

Jak to myslíte?
Platí to podle mého zejména v oblasti sankcí. Mezinárodnímu, evropskému, ústavnímu právu, zkrátka všem právním systémům je vlastní princip přiměřenosti. Jednoduše řečeno: asi se shodneme, že za krádež v samoobsluze byste neměli jít na patnáct let do vězení. A to samé se snažím vztáhnout i na tresty za doping. Vycházím z toho, že tresty mají několik cílů. V případě vězení není jediným cílem vyloučit vás ze společnosti. Jde také o individuální prevenci, snahu převychovat, aby se z vás stal hodnotnější člen společnosti. Jenže tresty za doping podle mého v mnoha případech tyto principy nenaplňují.

Jsou podle vás příliš přísné?
Za první úmyslný doping dostanete zákaz činnosti na čtyři roky. Možnost snížení trestu v takovém případě neexistuje. Ano, jsou případy, kdy je to adekvátní. Pokud dlouhodobě a opakovaně podvádíte dopingový systém i ostatní sportovce, není o čem. V praxi ale vidím, že čtyři roky dostávají nezřídka i sportovci, kteří možná zakázanou látku užili vědomě, dopovat ale nechtěli. Nebrali ji za účelem zlepšení sportovního výkonu. Chtěli tím například uniknout z nějaké osobní krize.

Nemyslím si, že bychom v podobných případech měli sportovce trestat čtyřletým zákazem činnosti. Výzkum ukazuje, že jde o trest likvidační. Po čtyřletém zákazu činnosti se dokáží vrátit pouze jednotky sportovců. Ve většině případů je to konec. Takže bohužel – docházím k závěru, že v mnoha případech to adekvátní není. Ostatně nejde jen o tresty.

O co ještě?
Třeba o to, že dopingoví komisaři dnes mohou za sportovcem vtrhnout téměř kdykoliv, kamkoliv, což je zásah do jeho soukromí. Jistě, musíte vyvažovat dvě hodnoty. První je zájem na tom, aby sportovci nedopovali. Abychom je mohli testovat i mimo soutěž. S čímž souhlasím – často se používají zakázané prostředky na rychlejší regeneraci, na růst svalů, takže si myslím, že sportovci opravdu musí být dostupní k testování i mimo soutěže.

Na druhé straně se ale můžeme zamýšlet nad tím, jestli to není nastavené až příliš přísně. Když jste dneska sportovec v registru pro testování, musíte na čtvrt roku dopředu nahlásit hodinové okno, v němž budete pro tento účel k zastižení. O svátcích, víkendech, rodinných slavnostech, kdykoliv. Jako dopingový komisař vás ale mohu otestovat i nad rámec tohoto okna. Doporučuje se – a některé země to přímo zakazují – aby se netestovalo v noci. Kromě toho ale mají sportovci povinnost podrobit se dopingové kontrole kdykoliv.

Hodně se nad tím rozčilují?
Někteří mávnou rukou: „No jo, já jsem zvyklej. V pohodě.“ Ale objevují se i názory, že jde o formu šikany. Že by se to mělo nastavit jinak. Že by třeba mělo být jenom to hodinové okno. Nebo že když vás testují jeden den, neměli by to dělat hned i den poté. Antidopingoví komisaři budou kontrovat, že existují látky, které z těla vyprchají za několik hodin. Že tedy nesmí ztratit moment překvapení. Připouštím – dopující sportovec nesmí mít nikdy jistotu, že ho neodhalí. Ale je potřeba to vyvažovat. Podle mého to už místy překračuje hranice přiměřenosti.

Možná jsme zase u toho, že se ve sportu stejně jako u Kúdely často používá jakási presumpce viny.
Tak bych tomu úplně neříkal. Byť princip striktní odpovědnosti, fungující v boji proti dopingu, se tomu velmi podobá. V případě presumpce viny stačí podezření a jste vinen. Musíte dokazovat svou nevinu. Což našemu trestnímu právu není vlastní. V něm nejste vinen, dokud soud nevydá pravomocný rozsudek. V boji proti dopingu bych tomu ale neříkal presumpce viny z jednoho jediného důvodu. První důkaz o vašem dopingu totiž musí přinést antidopingová organizace.

A udělá to jednoduše. Otestuje vás a ve vašem vzorku moči či krve najde zakázanou látku. Nemusí ale prokazovat, že jste dopoval úmyslně a podobně. V tomhle okamžiku se důkazní břemeno u mnoha látek skutečně přenáší na vás – ať už to budou zakázané látky typu steroidů a EPO nebo rekreační drogy jako kokain – musíte dokazovat, že jste nedopoval, že to nebylo úmyslné. Nebo že si zasloužíte snížený trest, protože se vyskytly mimořádné okolnosti.

Jak se dá taková věc dokázat?
V praxi dost těžko. Musíte nabízet svědectví, listiny, vysvětlení a jiné důkazy, abyste zainteresované orgány přesvědčil. Sportovcům tenhle postup vadí. Jenže je fér si uvědomit, že bez toho by boj proti dopingu prostě nefungoval. Kdybyste musel pokaždé sportovci naopak vy dokazovat, že dopoval úmyslně, moc hříšníků bychom nechytili. Doping by bujel daleko víc.

Proto je princip striktní odpovědnosti nezbytný. Protože se ale vaše zavinění nebere v potaz při rozhodování o vině, mělo by se podle mě o to víc zohledňovat při rozhodování o trestu. Měly by se pečlivě zvažovat všechny okolnosti a ukládat přiměřené postihy. Je rozdíl, jestli úmyslně berete steroidy kvůli svalům, nebo vědomě užijete nějakou látku bez úmyslu zlepšit sportovní výkon. Dneska to přitom velmi často vede ke stejnému zákazu činnosti.