Milada Horáková by do exilu odejít nechtěla, říká publicista Daniel Anýž

Anýž vydává na počest Milady Horákové a její rodiny knihu Jdu s hlavou vztyčenou. Podle novináře má především dopovědět příběh rodiny, která byla popravou Milady Horákové silně poznamenaná. „Komunisté jim rozbili celou rodinu. Bohuslav Horák stihl šťastně uniknout zatčení a odešel do exilu do Německa a do USA. S dcerou Janou se ale neviděl 17 let,“ popisoval rodinný příběh Anýž.

V knize čerpá především ze vzpomínek Bohuslava Horáka a Jany Kánské. Podle něj se díky jejich pamětím dokázal vypořádat s těmi nejbolestnějšími momenty, kterými si rodina během popravy Milady Horákové procházela. „Jana mi půjčila rukopisné vzpomínky, citoval jsem doslovně její zápis, který mluví sám za sebe. Nemohli se ani rozloučit, jen zamávat a odejít. Jana tam píše: ‚Strašné.‘ Několikrát podtrženo. ‚Ráno jsem se probudila v době popravy a den byl krásný a slunný,‘“ citoval kontrastující emoce Anýž.

Milada by nedokázala z exilu pozorovat, co se v Československu dělo

Bojovnice za ženská práva, politička a právnička Milada Horáková byla už od dětství zásadová. Z gymnázia byla v roce 1918 vyloučena kvůli účasti na protiválečných demonstracích, kterých se v tu dobu studenti účastnit nesměli. S jejím přesvědčením souhlasí i Anýž, který říká, že takový byl zkrátka životní styl celé její rodiny včetně manžela. Po otci zdědila obdiv k prezidentu T. G. Masarykovi a byla také velká vlastenka. „Říkávala: ‚Když mě nezabili nacisté, tak moji krajané přeci nemohou být horší.‘ Tak se v komunistech spletla,“ uvedl novinář.

Anýž by byl rád, kdyby se o příběhu její rodiny vědělo víc. „Myslím, že by mělo být víc slyšet to základní– že Horákovi nedělali vůbec nic špatného. Chovali se jako normální lidé, kteří měli rádi svou zem a žili čestné životy. Jediné, co jim ‚vadilo‘, když přišlo nacistické a pak komunistické zlo. Chtěli potom dál žít jako svobodní lidé,“ upřesnil. Podle něj i to byl důvod, proč Horákovi společně neutekli do exilu. „Pořád to oddalovali. Čtu to tak, že Milada odejít nechtěla, nedokázala by z exilu pozorovat, co se v Československu dělo,“ míní novinář.

Žena pro režim „nebezpečná“

Česká politička a právnička se narodila 25. prosince 1901. Po studiu práv vedla na pražském magistrátu oddělení sociální péče. Působila v ženském hnutí Rada československých žen, byla také členkou sociálních spolků. Za války se zapojila do odboje, za to byla v roce 1944 odsouzena k osmi letům vězení. Po válce byla zvolena poslankyní za národně socialistickou stranu.

Mandát po komunistickém převratu v únoru 1948 na protest složila. Zatčena pak byla 27. září 1949. To byla také předehra justiční vraždy, jak soudní řízení známé jako Proces se skupinou Milady Horákové, ve kterém bylo společně s ní obviněno dalších dvanáct lidí, nazývají někteří historici. Zatčeno bylo několik významných politiků, kteří se odmítli smířit s komunistickým převzetím moci a snažili se mimo jiné udržovat kontakty s exilovými politiky. Na konci října pak vznikla zpráva o dosavadních výsledcích šetření, která měla název Direktorium československého odboje. V ní bylo vykonstruováno schéma protistátního spiknutí.

Proces v režii sovětských poradců začal 31. května 1950. Rozsudek padl 8. června. Horáková odmítla požádat o milost. U prezidenta Gottwalda ji pro ni žádaly i světoznámé osobnosti, například Albert Einstein. Milada Horáková byla 27. června 1950 oběšena na dvoře věznice na Pankráci v rámci komunistických politických procesů v 50. letech 20. století za falešné obvinění ze spiknutí a velezrady. Byla jedinou ženou popravenou v těchto soudních řízeních. Trest smrti ale dostali i další tři obžalovaní – historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Bouchal a podnikatel Oldřich Pecl. Další čtyři lidé pak k doživotnímu žaláři a zbytek k dlouholetým trestům.