Otrokem telefonu aneb Když se zábava změní v závislost. Nomofobik může být každý

Ztráta mobilu nebo vybitá baterie jsou noční můrou každého nomofobika – člověka, který je doslova upnutý na svůj telefon. Místo toho, aby trávil čas s přáteli, oddává se například nekonečnému prohlížení nových příspěvků na sociálních sítích. Pojem je starý zhruba osm let a podle odborníků postihuje tento fenomén všechny věkové kategorie.

Student ekonomiky Martin Holík tráví na mobilu poslední rok klidně osm hodin denně. Používání se navíc neustále stupňuje. „Telefon využívám ke komunikaci s kamarády a vyřizuji přes něj pracovní i školní záležitosti. Zároveň si díky němu krátím dlouhou chvíli třeba při čekání na zastávce nebo u doktora,“ vypráví 24letý Holík, který si myslí, že si na mobilu vypěstoval závislost.

Pociťuje u sebe totiž některé typické příznaky spojené s nomofobií. Mezi ně podle odborníků patří nesoustředěnost vůči okolí, úzkost a pocení, když nemá postižený člověk svůj telefon v ruce, či permanentní kontrolování nových oznámení.

Psycholožka Markéta Homolková tvrdí, že o závislosti se dá mluvit ve chvíli, kdy vztah k telefonu a sociálním sítím zasahuje do běžného života. „Ovlivňuje vztahy, aktivity, koníčky, spánek, odpočinek i práci. Vše z toho uživatel omezuje právě proto, aby na telefonu mohl být. Aktivně na něj myslí, i když dělá jiné činnosti, které ho dříve bavily,“ vysvětluje psycholožka, která se v týmu Replug Me zaměřuje na závislosti.

Zájemci, kteří se k iniciativě Replug Me připojí, se snaží najít rovnováhu v digitálním světě například tím, že navštěvují off-line akce v přírodě nebo workshopy pořádané touto organizací. Zároveň se na akcích učí, jak převzít kontrolu nad digitálním světem.

Nepozornost způsobuje nehody

Například studentka mediální komunikace Tereza Suchá digitální detox již půl roku dodržuje. Dala si předsevzetí, že bude každý týden alespoň jeden den bez mobilu a jiné elektroniky. Rozhodla se tak, protože kvůli nepozornosti spojené s mobilem málem přišla o život. „Chtěla jsem rychle přeběhnout silnici. Přitom jsem ale byla natolik zabraná do čtení nějakého příspěvku na Instagramu, že jsem se zapomněla rozhlédnout. Řidič si mě naštěstí v poslední chvíli všiml a prudce zastavil,“ vzpomíná 19letá Tereza, která se již podobným hazardům snaží předejít.

Nebezpeční pro své okolí jsou ale zejména nepozorní řidiči. Jen v roce 2018 způsobili podle ministerstva dopravy řidiči s telefonem v ruce až 13 procent všech přestupků. Zároveň je podle BESIPu telefonování při řízení stejné, jako když člověk usedne za volant po třech dvanáctistupňových pivech.

Psycholožka Homolková se v praxi s problémem závislosti na telefonu nebo se škodlivým užíváním technologií setkává u všech věkových kategorií. Roli zde hraje několik hlavních faktorů. „Patří mezi ně například aktivace centra odměn. Jedná se o to, že při každém lajku u fotografie, zprávě nebo například odměně ve hře se nám vyplaví dopamin (tzv. hormon štěstí, který se tvoří v mezimozku a nadledvinách, pozn. red.) a podporuje v nás pocity štěstí a dobré nálady,“ uvádí. Podle ní se stává, že člověk postupně potřebuje větší množství dopaminu, proto tráví na sítích a mobilech obecně více času.

Pocity méněcennosti kvůli sociálním sítím

Dalším důležitým faktorem vytvoření návyku jsou i biologické predispozice. „Ti, kteří mají tendence k digitálním závislostem, mají také sklony k depresím a úzkostem,“ doplňuje Homolková. To ostatně potvrzuje i mnoho lidí, kteří mají kvůli sociálním sítím pocity méněcennosti.

„Na Instagramu vidím vždy perfektně upravené fotky. Každá žena je na nich štíhlá, s bezchybnou pletí a nejmódnějším outfitem. Často jsem se potom kvůli tomu cítila špatně,“ popisuje studentka Suchá. Postupem času si ale uvědomila, že fotografie na sítích mají málo společného s realitou, a proto už se tím tolik netrápí.

Být neustále on-line je pro mnoho lidí samozřejmostí. „Telefon si nosím i do koupelny. To, že mám zřejmě problém, jsem si uvědomil, až když se mi mobil rozbil, já neměl náhradní a musel jsem bez něj být dva dny,“ tvrdí student Holík. Cítil se odloučený od komunity, protože nemohl sledovat nové příspěvky a reagovat na ně. V psychologii má tento jev vlastní termín „fear of missing out“, neboli strach z toho, že něco zmeškáme.

Holík zároveň dodává, že s problémem nic nedělá, protože ještě nedostal patřičný impulz a mobil používá ve stejné míře nadále. Naopak studentka Suchá omezila používání mobilu a jiných technologií na minimum. Podle psycholožky je důležité, aby si uživatel uvědomil, co chce na mobilu dělat, když ho vezme do ruky. „Člověk nesmí trávit čas bezmyšlenkovitým scrollováním. Během dne by se měl věnovat i jiným aktivitám a svým koníčkům a mobil využívat pouze jako nástroj,“ dodává.

Text je součástí mediálního projektu Generace 20 studentek a studentů Vyšší odborné školy publicistiky ve spolupráci s CNN Prima NEWS.