Covid zabíjí svědky druhé světové války i chartisty, pamětníků rychle ubývá

Paměť národa je největší český audioarchiv, v jehož databázi je nyní uloženo svědectví 11 623 pamětníků z dob nesvobody. Nejsilnější jsou asi příběhy spojené s druhou světovou válkou. Projekt ale dokumentuje i bezpráví padesátých let, okupaci ze srpna 1968, následnou normalizaci i revoluci v roce 1989. A je to pokaždé boj s časem, zda se týmu dokumentaristů podaří včas zachytit vytipovaná svědectví.

Proč to nejde jako ve Finsku?

„Člověk až žasne, jak covid dokáže v pár dnech zabít člověka, který byl jinak plný života,“ přemítá Mikuláš Kroupa, zakladatel projektu Paměť národa. COVID-19 v kombinaci s opatrnými vládními opatřeními si totiž vybírá daň téměř výhradně mezi nejstarší skupinou seniorů. Podle aktuálních statistik ministerstva zdravotnictví se v souvislosti s koronavirem nejvíce umírá ve věku nad 65 let, lidé z této kategorie tvoří 92 procent ze všech úmrtí.

Slovensko eviduje 1 205 zesnulých, jen dvojnásobně zalidněné Česko ovšem 9 609, tedy osminásobek! A skoro šestimilionové Finsko má pouhých 453 obětí koronaviru (data jsou platná k 13. prosinci). V mnoha zemích tak dokážou seniory ochránit mnohem lépe, než jak to činí česká vláda. I pondělní zpřísnění má řadu výjimek, které penzisty určitě neuklidní. Když se třeba vnuci vrátí ze státem povolené „lyžovačky“ do společné domácnosti, v níž žijí i jejich prarodiče, je hned zaděláno na problém.

Nečekaná smrt chartisty Jirounka

Mikuláš Kroupa připomíná příběh chartisty Miroslava Jirounka, který zemřel na covid letos 22. listopadu. Náhle a nečekaně, a to měl pouhých 65 let. Věkem už ale vstoupil do nejohroženější kategorie. „Týden před smrtí jsem s panem Jirounkem ještě mluvil po telefonu,“ vypráví Kroupa. „A byl plný energie a nápadů něco pro nás udělat. Uvažovali jsme o založení regionální pobočky Paměti národa v Mladé Boleslavi, kde žil. Jenže za několik dnů přišel konec, covid to dokáže strašně rychle.“

Jirounkův životní příběh se naštěstí podařilo včas zaznamenat, a navždy to bude unikátní a hodně děsivé svědectví o normalizaci na mladoboleslavském gymnáziu z prvé půle sedmdesátých let. Tamnímu řediteli gymnázia Františku Neradovi se totiž podařilo vyvolat atmosféru, která zřejmě v historii normalizačního školství nemá obdoby.

Ředitel gymnázia s krví na rukou

Miroslav Jirounek vzpomínal: „V sousedním čtvrťáku studoval můj kamarád, nadaný matematik a fyzik Míťa Majer, který se pravidelně úspěšně umisťoval v celorepublikových soutěžích. Ředitel Nerad jeho třídnímu nařídil, že mu nesmí napsat doporučení ke studiu na vysoké škole. Třídní to neunesl a oběsil se na klice dveří svého kabinetu chemie. Záhy spáchal sebevraždu další z profesorů, Vladimír Janus.“

Po tragické smrti spolužáka Pepka Fialy zase ředitel Nerad organizoval pohřeb. Trval na tom, že všichni půjdou ve svazáckém kroji. Jirounek zareagoval, ať neplete politiku do soukromých věcí, každý se chce přece s mrtvým rozloučit po svém. Za trest byl ze studií vyloučen, těsně před maturitou. To se psal rok 1974, o tři roky později podepsal Chartu 77.

Vláda to nezvládá

Podle Kroupy se část veřejnosti chová šíleně nezodpovědně. A stejně tak kabinet Andreje Babiše. „Vláda pořád nedostatečně vysvětluje, jak je virus nebezpečný pro seniory,“ kritizuje Kroupa. „Důsledkem je, že když se to u nás jen trošku uvolní, hned se to přepískne. Od jednoho nezodpovědného zaměstnance domova důchodců se infekce klidně roznese po celém zařízení, a někteří klienti to prostě nepřežijí.“

KOMENTÁŘ: Solidarność. Solidarita. To slovo nám znělo jako bič na komunisty

Historie

Táhlo mi teprve na třináctý rok, přesto si konec prázdnin v roce 1980 pamatuji jako něco skvostně pozitivního. S tátou jsme se tehdy na pár týdnů nastěhovali k jeho příteli Jaromírovi na Plzeňsko a oni tam něčemu fandili tak nadšeně, jako by se Čechoslováci stávali každý den mistry světa ve fotbale.

Ministerstvo zdravotnictví zatím úmrtí podle věkových kategorií spočítalo pouze k 6. prosinci. Úřad Jana Blatného proto pracuje s počtem 9 007 obětí covidu, přičemž 8 293 zesnulých překročilo věkovou hranici 65 let.

„Znám hned několik případů zbytečných úmrtí, které mě zasáhly a zabolely,“ vypráví Kroupa. „Jsou to pro mě hrozné zprávy, když se třeba dozvím, že v domově pro válečné veterány zemřel na covid další bojovník z východní fronty.“ Infekce si vzala i hrdinu, který za války spolupracoval s partyzány anebo statečného odpůrce režimu z padesátých let.

Umírání v izolaci

„I když máte někoho takzvaně vyzpovídaného, nikdy jeho příběh není úplně dokončen,“ vysvětluje zakladatel Paměti národa. Badatelé výpovědi často konfrontují s archivy a pak vše znova s pamětníkem. „Bohužel, teď se nám stávalo, že k dalšímu setkání nemohlo dojít kvůli covidu, načež přišla smutná zpráva, že pamětník infekci podlehl.“

Od počátku pandemie do 6. prosince v České republice zemřelo na covid 2 806 seniorů nad 85 let, tedy posledních pamětníků druhé světové války. Infekci podlehli i přímí účastníci bojů ze západní či východní fronty. „A poslouchat od sester z domova veteránů, jak bývalý voják musel umírat v naprosté izolaci, to jsou srdce drásající chvíle,“ líčí Kroupa.

Nedopsané kroniky v rodinách

Nikdo navíc neví, kolik obětí covidu si svůj silný příběh z války či z komunismu odneslo do hrobu, aniž by ho někomu svěřily. A tak pandemie likviduje nejen národní paměť, nýbrž i historii jednotlivých rodin. „Znáte to, pořád si říkáte, že na vyprávění dědečka je dost času. Že si to jednou nahrajete a zapíšete, jenže pak přijde covid  a nestihnete vůbec nic,“ popisuje Kroupa modelový příklad, jak rychle se může sklapnout rodinná kronika. A není šance ji relevantně doplnit.

Souhlasí i prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb Jiří Horecký, hlasitý kritik předčasného rozvolňování i nedostatečného testování v domovech pro seniory, které bylo zahájeno s nepochopitelným zpožděním. „Za normálních okolností bývá rodina připravena, že někdo kvůli vážné nemoci pomalu odchází, ale ještě zbývá čas i na nějaké to vzpomínání. Covid přinesl nový fenomén, jinak zdraví senioři umírají na infekci během tří až čtyř dnů, tam už na žádnou rekapitulaci není čas.“