Lech Wałęsa (uprostřed) na sjezdu odborového svazu Solidarita 10. září 1981 v Gdaňsku. Foto: ČTK Zdroj: ČTK
Táhlo mi teprve na třináctý rok, přesto si konec prázdnin v roce 1980 pamatuji jako něco skvostně pozitivního. S tátou jsme se tehdy na pár týdnů nastěhovali k jeho příteli Jaromírovi na Plzeňsko a oni tam něčemu fandili tak nadšeně, jako by se Čechoslováci stávali každý den mistry světa ve fotbale.
Ve vysílání západoněmecké televize, které se s dobrou anténou dalo zachytit po celých západních Čechách, jsme totiž sledovali aktuální události v Polsku, kde se od počátku prázdnin stávkovalo. A 17. srpna 1980 předák stávkujících Lech Wałęsa z gdaňských loděnic dokonce vypracoval legendární seznam jednadvaceti požadavků vůči komunistickému režimu.
Táta i jeho kamarád pracovali v roce 1968 jako novináři ve Večerní Plzni a v srpnu ostře vystoupili proti sovětské okupaci. O rok později byl oblíbený plzeňský deník zastaven, oba skončili v dělnických pozicích a zdálo se jim, že Sovětský svaz bude ovládat východoevropské země na „věčné časy“. Ale najednou tu byla polská Solidarita, nezávislé odborové hnutí, které vládnoucí straně začalo klást požadavky, nad nimiž otec a jeho kamarád doslova výskali radostí. A já s nimi, ač to můj mozek ještě nedokázal pobrat ve všech souvislostech.
Nikdy předtím jsem tátu neviděl v tak dobré náladě, jako když Solidarita vyzvala k zaručení práv na stávku, ke svobodě slova, tisku a k propuštění všech politických vězňů či ke zrušení trestů za politické názory. Solidarita práskla bičem a komunisti se zalekli, říkával tehdy otec. Režim 31. srpna 1980 skutečně kapituloval a přistoupil na požadavky stávkujících. Nezávislé odborové hnutí začalo vydávat vlastní noviny a získalo podporu milionů občanů. Polsko se stalo ostrůvkem svobody v komunistickém bloku, a dobrá nálada proto neopouštěla ani mého tátu, jenž snil o podobném vývoji i v Československu. Zároveň se ale bál sovětských tanků, které pokusy o svobodné nadechnutí obvykle rozválcují ocelovými pásy.
Padevět: Dokud bude Rusko stejné jako teď, tak nikdy srpnovou okupaci nepřizná
Česko si 21. srpna připomíná 52 let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do země. Jak se v čase mění výklad a vnímání historie? A jak rok 1968 a ty následující vnímáme? Na to se ptala moderátorka Marie Bastlová spisovatele a nakladatele Jiřího Padevěta.
Jak známo, nakonec to neudělali Rusové, svobodu však zadusil polský generál Wojciech Jaruzelski vyhlášením válečného stavu v prosinci 1981. Předáci Solidarity skončili v kriminálech, samotné hnutí se ale nepoddalo a z ilegality vedlo další boj za demokratické Polsko. Když jsem ve dvaceti letech v roce 1988 poprvé navštívil Polsko díky nezávislým česko-polským studentským kontaktům, nemohl jsem se z toho závanu svobody dlouho vzpamatovat. Ve vestibulu krakovské univerzity jsem si nakoupil dramata Václava Havla i rozhovory Karla Hvížďaly s československými disidenty, za největší trofej jsem však považoval plakát Solidarity nalepený na nároží jednoho domu, který jsem opatrně sejmul ze zdi. Bylo to pozvání Solidarity k protivládní demonstraci a doma jsem si ho vyvěsil jako osobní memento: „Udělej už taky něco proti režimu!“
Udělal jsem. A když jsem na jaře 1989 musel k výslechům Státní bezpečnosti, abych vysvětlil petici za propuštění Václava Havla, byl to jen důsledek poselství Solidarity, která mi dodávala odvahu. Už od oněch prázdnin v roce 1980, když jsme s tátou a jeho kamarádem sledovali, jak prásknout bičem, aby se komunisti opravdu vylekali.
Horákovou to neskončilo. V Ostravě padly čtyři rozsudky smrti měsíc po její popravě
Na sklonku července 1950 byly v Ostravě vyneseny čtyři rozsudky smrti, soud nechal oběsit Miroslava Sýkoru, Josefa Polomského, Ladislava Cée a Miloše Morávka. „Mrzí mě, že o tomto zločinu dnes skoro nikdo neví, na rozdíl od procesu s Horákovou,“ říká Marian Sýkora, synovec popraveného Miroslava Sýkory. Popravou Milady Horákové a dalších tří obětí v červnu 1950 vystrašili komunisté především Prahu a Čechy. Potenciální moravské odbojáře se rozhodli vyděsit měsíc poté, ostravský proces trval celých čtrnáct dnů: od 17. do 31. července 1950.
Solidarita byla vždycky o krok napřed ve srovnání s opozicí v Československu a již v létě 1989 si dokázala vyvzdorovat setkání s komunisty při jednáních „u kulatého stolu“. Pak přišly polosvobodné volby a v září téhož roku se stal prvním nekomunistickým premiérem ve východním bloku jeden z předáků Solidarity Tadeusz Mazowiecki. A když se v polovině listopadu 1989 tento premiér sešel v Moskvě se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem jako rovný s rovným, odehrála se následující historka, kterou mi v jednom interview odvyprávěl přímo Mazowiecki.
Po jednáních s Gorbačovem si tehdy polský premiér prošel moskevský Arbat, kde i povečeřeli. „Na Arbatu jsem si vybral restauraci Praha, dokonce jsem tam i tančil. Bylo to 22. listopadu a druhý den mi někdo oznámil, že v Praze se už definitivně hroutí režim,“ vzpomínal Mazowiecki. Na následující tiskové besedě v Moskvě se proto zmínil i o restauraci Praha a pražských demonstracích, na což jeden ruský novinář zareagoval: „A kam půjdete dnes, pane Mazowiecki? Do restaurace Sofie, anebo restaurace Bukurešť?“
Řečeno s nadsázkou, za vším hledej Solidaritu. Tohle polské hnutí v osmdesátých letech skutečně sehrálo jednu z klíčových rolí v boji s komunismem v rámci celého sovětského bloku, v němž chtěli komunisté vládnout ony „věčné časy“.
