KOMENTÁŘ: Švejkování s koronavirem asi může zastavit jen stanné právo
Ilustrační foto Zdroj: twitter.com
Zákaz nočního vycházení. „Půjčím si psa od sousedů a fízlové mi můžou políbit prdel,“ plánuje můj známý z Ostravska, jak přelstít nově vyhlášenou restrikci a případnou lustraci policejní hlídkou. Venčení „rafanů“ zůstává povolené a pravidelné páteční čepované pivo v garáži u kamaráda si prostě nenechá ujít.
Našince by snad zastavilo jedině stanné právo, jaké nad protektorátem svého času vyhlásil Reinhard Heydrich. Přeháním, ale mnozí lidé z rázovitého Ostravska budou asi ochotni přestat „švejkovat“ až v opravdu extrémní situaci. Když jim půjde o kejhák. O lidské životy už vlastně jde, přesto jiná moje známá, která už má padesátku za sebou a trpí astmatickými záchvaty, zatím žádné ohrožení nepociťuje. Nemoc COVID-19 totiž právě přestála jen se zvýšenými teplotami a lehkou malátností. „Nikoho jsem neudala,“ svěřila se mi hrdě, sotva se vyléčila.
Čtěte také
A téměř jako protektorátní odbojářka teď přátelům a příbuzným na počkání vypráví, jak hygienikům neohlásila ani jeden z kontaktů, které měla těsně před pozitivním testem. Tohle je její způsob boje s vládními opatřeními a údajně zbytečnou panikou z „chřipečky“, kterou úřady podle ní straší obyvatelstvo. „Nejsem bonzačka jako XY,“ jmenuje dokonce kamarádku, která po pozitivním testu vytrasovala pro hygieniky všechny své kontakty. Že srdnatě zapracovala na dalším šíření infekce, tahle „odbojářka“ pochopit nemůže, to by si napřed musela přiznat, že i „ulhaný“ ministr zdravotnictví může mít v něčem pravdu.
Ne diktatuře roušek
Když se v rodině jedné z dalších sousedek nakazil syn a ohlásil epidemiologům, že randí s jistou dívkou z okolí, rodiče té slečny zatnuli vztahu tipec. S velkým křikem, o němž si vyprávěla celá poklidná čtvrť na periférii města. Nikoli však ze strachu z infekce, nýbrž kvůli „udavačským metodám“ sousedů. K vyznavačům teorie, že nový koronavirus je pouhou zástěrkou pro plánované spiknutí mocných, patřil i otec další známé, takže když sám onemocněl, ještě pár dnů po pozitivním testu bloumal ulicemi bez roušky a šířil infekci. Pak se ale jeho zdraví podlomilo natolik, že musel do nemocnice, kde nakonec covidu podlehl.
Budiž mu země lehká, tohle je holt Ostrava. Rázovité město, v němž se ještě na přelomu srpna a září konala početná demonstrace s názvem NE DIKTATUŘE ROUŠEK, teď sklízí i plody těchto bláznivých protestů, na jejichž organizaci se podíleli i univerzitní pedagogové. „Přijdeš k nám na zahradu na vínko?“ lákal mě předevčírem jiný dobrý známý, kterému už jsem neměl sílu vysvětlovat, že asi stále nechápe, která bije.
Čtěte také
Půl hodiny poté mi jiný přítel rezolutně oznámil, že mě čeká u výdejního okénka v parku, načež včera volal zedník, který příležitostně opravuje přístavek v našem dvoře. „Dneska se zastavím, jo? V práci řádí covid, tak mě poslali domů, mám teď plno často,“ prohlásil. Nejdřív jsem začal něco o kapénkách, ale nakonec jsem se vymluvil, že právě odjíždím na chalupu.
Znal jste někoho, kdo na to umřel?
Stejně jako někteří občané Spojených států se i mnozí našinci rozhodli, že nemoc COVID-19 je pouhou mediální bublinou a komplotem globálních multimiliardářů toužících po ovládnutí světa. „Znal jste někoho, kdo na to umřel?“ Zeptal se mě před několika dny asi 50letý majitel malého pneuservisu, když jsem chtěl opravit defekt. Popravdě jsem odpověděl, že osobně nikoli. Že ale kamarádce mé ženy už nemoc COVID-19 vzala 90letou maminku.
„To se jen tak říká, kdo ví, na co ta stará paní umřela. Chtějí nás oblbnout,“ odpálil mechanik mé nepřímé svědectví. S rouškou pod nosem, samozřejmě. A odkráčel se napít kávy z hrnečku s portrétem Adolfa Hitlera. Nekecám, i tohle je aktuální realita na Ostravsku a ten pneuservis má reálnou adresu. Přijel jsem tam se závadou pravé zadní pneumatiky, ale odjížděl s pocitem, že nějakým vážným defektem teď trpí i nemalá část společnosti.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
