Žádná chřipečka, ale nevyzpytatelná nemoc
Mám dobrou imunitu, sportuji, nekouřím, nebyla jsem nemocná přes dva roky. Když budu mít covid, tak určitě bez příznaků, říkala jsem si někdy od března. Koronavirus mě dohnal až během vánočních svátků a dokázal mě potrápit. Od prvních příznaků jsem si psala deník o tom, jak nemoc probíhala. Překvapilo mě především to, že mě každý den bolelo něco jiného.
Pondělí 28. prosince
Večer se cítím unavená, jako kdyby na mě lezla nějaká nemoc. Říkám si, že se z toho vyspím. V úterý máme navíc odjíždět na chalupu, takže doufám, že ráno budu fit.
Úterý 29. prosince
Fit bohužel vůbec nejsem. Cítím se divně. Měřím si teplotu a mám 37,3. To nic nebude, říkám si a jdu zpátky do postele. Během odpoledne se do mě dává zimnice, bolí mě celý člověk, svaly a klouby a hlavně záda. Pobolívá mě hlava, tlačí mě na hrudníku a pokašlávám. Teplota se zvýšila na 38 stupňů Celsia. Beru si paralen, trochu zabírá. Ale je mi pořád hrozně, pořád ležím. Nejsem schopná fyzické námahy, i dojít si pro čaj bolí. Dozvídám se, že během svátků jsem se setkala s nakaženým, takže volám praktickému lékaři, aby mě poslal na testy. Chalupu a hory musíme oželet.
Středa 30. prosince
Musíme koupit jinou matraci, říkám příteli. Záda a kyčle mě bolí tak, jako kdybych proležela noc na tvrdém kameni. Jenže nakonec se ukáže, že to nebylo matrací. Během odpoledne se mi ale udělá lépe. Hurá, říkám si. Třeba to je opravdu jen nějaká krátká viróza. Teplotu nemám, teploměr mi měří 36,7 stupně.
Čtvrtek 31. prosince
V šest ráno mě vzbudí šílená bolest hlavy, mám pocit, že mi pukne. Beru si Ibalgin a na půl hodiny usnu. Prášek nepomáhá, bolest je pořád dost hrozná. Po dvou hodinách si beru další, ale zase nepomáhá. Takovou bolest hlavy jsem v životě nezažila. Přítel mě veze na testy. Vracíme se domů a jdu si lehnout. Odpoledne přichází výsledky testu: pozitivní. Volám lékaři, který mě posílá na 10 dní do izolace. Hlava bolí jako střep, usínám ještě před půlnocí. Ve dvanáct si s přítelem přiťukneme čajem a jdeme spát. I přítel se začíná cítit špatně. V noci se několikrát budím. Je to taková zoufalost, když nic nepomáhá.
Pátek 1. ledna
Když otevřu oči, bojím se pohnout, aby mě zase nezačala bolet hlava. Naštěstí je to už dobré. Místo toho se budím s bolestí nohy. Po chvíli mě zase ukrutně bolí záda. Jsem unavená, teplotu mám jen zvýšenou – kolem 37 stupňů. Horší to je večer. Bolí mě dutiny, při sledování televize mě pálí a bolí oči a nemůžu usnout, jak mě opět bolí kyčle a záda. Připadám si jako hypochondr, když si každou hodinu stěžuji na něco jiného.
Sobota 2. ledna
Cítím se lépe, jen trochu unavená. Zjišťuji ale, že jsem přišla o čich a chuť. Pálivé curry, které máme k obědu, téměř necítím. Večer mám rýmu a zalehlé uši, v oku se mi udělalo ječné zrno.
Neděle 3. ledna
Nejlepší den ze všech. Jsem schopná dělat i jiné věci než jen ležet v posteli. Snažím se ale odpočívat. Dost kýchám a posmrkávám a pořád nic necítím.
Pondělí 4. ledna
Když se ráno probudím, přijde mi, že bych mohla jít zase spát. Jsem dost unavená, chuť a čich pořád nikde.
Úterý 5. ledna až pátek 8. ledna
Je to nahoru a dolů. Chvíli se cítím dobře, chvíli pociťuji velkou únavu, bolest hlavy, pokašlávám.
Víkend 9. až 10. ledna
Během víkendu už mi je dobře a cítím se po necelých dvou týdnech zdravá. Přítel je v izolaci až do 14. ledna, protože je taky pozitivní. Vypadá to však, že jsme covid zvládli. Nebylo to nic příjemného, jsme však vděční za to, že nás nepotkal těžší průběh. Známe už několik lidí kolem 40 až 50 let, kteří skončili v nemocnici na plicní ventilaci. Koronavirus nám ukázal, že je opravdu nevyzpytatelný a nikdy nevíte, co vám způsobí.
