Benziny s příměsí olova provázely automobilismus celá desetiletí. Olovo, přesněji tetramethylolovo a tetraethylolovo, totiž zabraňovalo předčasnému výbuchu paliva ve válci, takzvanému detonačnímu hoření. Motory tak mohli mít vyšší kompresní poměr a vyšší výkon. Negativní účinky na lidské zdraví a životní prostředí však byly neoddiskutovatelné. Definitivně ale skončil olovnatý benzín až nyní, a to v Alžírsku.
Posledními baštami olovnatého benzínu na světě byly Irák, Jemen a zejména Alžírsko. Nyní je s ním ale i v severoafrické zemi nadobro konec. Jak oznámil úřad OSN pro životní prostředí (UNEP), tato země minulý měsíc zastavila dodávku olovnatého benzínu poté, co vyčerpala poslední zásoby.
„Úspěšné prosazování zákazu olovnatého benzínu je obrovským milníkem pro globální zdraví a naše životní prostředí,“ uvedla výkonná ředitelka UNEP Inger Andersenová v prohlášení. Tato organizace odhaduje, že konec olovnatého benzínu znamená záchranu více než 1,2 milionu životů ročně a ušetří 2,4 miliardy dolarů.
Auta vypouštěla do vzduchu statisíce tun olova ročně
Až do 70. let obsahoval jeden litr benzínu přibližně 0,6 gramu olova. Při jeho spalování však vznikal oxid olovnatý, který se následně přeměňoval na olověné halogenidy a olověné soli, které se dostávaly do ovzduší. A odtud rovnou do organismu. Při delším působení poškozuje olovo nervový systém a například brzdí vývoj mozku malých dětí. Způsobuje ale i množství dalších nebezpečných diagnóz.
Hrozící nebezpečí si začali lidé uvědomovat už koncem 60. let. Vedoucí úlohu v Evropě hrálo Německo. Od roku 1972 tam byla zakázána výroba a dovoz benzinu s obsahem olova větším než 0,4 gramu na litr, od roku 1976 byla horní hranice snížena na 0,15 g a v roce 1985 se konečně objevil první bezolovnatý benzín.
Před tímto rokem vypouštěla auta do ovzduší přibližně 120 000 tun olova ročně. Vývoj urychlilo zavedení katalyzátorů, které si s olovem „nerozuměly“. Provozovatelé čerpacích stanic tak museli začít poskytovat i benzín bez této přísady.
V Česku skončil v roce 2001
Velká Británie a Japonsko redukovaly obsah olova radikálně rovněž od roku 1985, z velkých evropských ekonomik však zaostávala Francie. Francouzský automobilový průmysl se totiž obával finančních ztrát a jeho zdržovací politika způsobila, že koncem osmdesátých let vypouštěla země galského kohouta do ovzduší stále 7 500 tun olova ročně, což byl přibližně dvojnásobek oproti ostatním průmyslovým zemím.
V průběhu několika dalších let se ale i zde podařilo množství olova v ovzduší drasticky snížit. Důležitou událostí na politické úrovni byla konference evropských ministrů životního prostředí v roce 1998 v dánském Aarhusu, kde se přítomní dohodli na úplném zákazu olovnatého benzínu v EU od roku 2005.
U čerpacích stanic v České republice olovnatý benzín skončil už v roce 2001, pod označením Special 91 se však do roku 2010 prodával benzin s náhražkou olova ve formě neškodného aditiva Anabex, které jeho funkci nahradilo. Nejdéle vydržel olovnatý benzin v Evropě v méně rozvinutých ekonomikách, například na Ukrajině či v Rumunsku dokonce s obsahem 0,6 gramu na litr. USA, Čína a Indie skoncovaly s olovem až v roce 2002. Jinde se ale olovo do vzduchu vesele pouštělo dál až do těchto dnů.
Thandile Chinyavanhu, odpovědná za kampaně Greenpeace o klimatu a energii pro Afriku nezapomněla k aktuálnímu milníku zdůraznit, že „pokud jsme dokázali vyřadit jednu z nejnebezpečnějších škodlivin posledního století, podaří se nám eliminovat úplně všechny fosilní paliva“.
UNEP zároveň zdůrazňuje, že sektor dopravy je stále odpovědný za čtvrtinu celosvětových emisí CO2 a dokonce předpokládá, že do roku 2050 se zvýší na jednu třetinu.
