Rozhovor s Danielou Kovářovou
Náhradní mateřství je v Česku šedou zónou, kterou využívají nejen neplodné páry, ale i movití jednotlivci toužící po dítěti. Senátorka a prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová varuje před jeho komercializací: „Dnes si dítě můžete objednat jako svetr v e-shopu. Ale kde je právo dítěte?“ O morálních, právních i etických otázkách tohoto fenoménu mluvila v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Moderní člověk si rád plní sny a známe několik medializovaných případů, kdy lidé si tuto touhu po dítěti splnili cestou, která vzbuzuje kontroverzní reakce. Kde stojí náhradní mateřství z hlediska české legislativy? Je to legální, nelegální, nebo je to šedá zóna?
Mne se ta problematika poprvé dotkla, když jsem byla ministryně spravedlnosti v roce 2010. Už tehdy jsme s tehdejší ministryní zdravotnictví Danou Juráskovou toto téma zvedly a uvažovalo se, zda to bude nutné legislativně upravit. Tehdy se ale dospělo k tomu, že těch případů je velmi málo a že jsou to tzv. altruistické případy. Tedy když se například domluví dvě sestry, z nichž jedna nemůže dítě donosit. V takových případech ale chybí ta komerční stránka, neplatí se žádné finance. Tehdy se došlo k závěru, že za těchto podmínek není třeba o legislativu usilovat. Jenže čas oponou trhl, uplynulo 15 let a situace dnes je úplně jinde.
ČTĚTE TAKÉ: Herečka Collinsová spustila bouři. Je náhradní mateřství etický problém a luxus jen pro bohaté?
Stala se z toho komerční záležitost...
Ano, je to tak. Navíc se velmi posunula lékařská věda, která dnes dokáže zázraky. Dnes existují už i v v češtině e-shopy, ve kterých si dítě koupíte podobně jako svetr. Zaklikáte si, že chcete děťátko modrooké, které vyroste do výšky 180 cm, bude mít hnědou kůži, hudební vlohy... A když zaplatíte, tak vám přijde v zamražené krabičce do centra asistované reprodukce genetický materiál a proces pokračuje dál. Dnes to všechno dostoupilo do strašné úrovně, dokonce do kriminálních konců, jak potvrzuje například operace Španěl (o porodech dětí na zakázku informoval například web Seznam Zprávy, pozn. red.).
Dítě není Porsche
Pokud jsme ve fázi e-shopů, tak chápu, že legislativu nutně potřebujeme, že?
To je důvod, proč o tom mluvím a píšu. Loni jsem na půdě Senátu pod záštitou podvýboru pro rodinu uspořádala kulatý stůl právě na téma legislativních, zdravotních a etických aspektů náhradního mateřství. Plno lidí si řekne, mám byt, mám Porsche, teď ještě chci to dítě... Ale lidé si neuvědomí, kolik je souvislostí s tím spojených. On už je hrozný ten pojem náhradní matka... Náhradní matka je přeci matka, která nastupuje, když maminka umře, nebo leží v kómatu, tak se dítěte ujme nějaká náhradní máma, která se postará. Ale říkat ženě, která dítě porodí, náhradní matka? Ta je podle českého práva skutečnou matkou. To není tak, že jen to dítě porodí a někomu ho předá, dnes už víme, že ta vazba je pevnější, že se tam tvoří pouto, víme, že buňky maminky cirkulují přes placentu k dítěti a zpátky. Je strašné a nemorální a odsouzeníhodné, že pak ta maminka to dítě vezme a prodá nebo daruje někomu, kdo chce dítě jako další Porsche... Každá lidská společnost ze všeho nejvíce odsuzuje právě ty matky, které se vzdají dítěte a horší už je jen to, když si za to nechá zaplatit, když ho prodá.
Jak daleko je Česká republika při tvorbě legislativního rámce ohledně náhradního mateřství? Jsme úplně na začátku?
Myslím si, že se tady nemusíme bát. Protože o tom debatují všechny státy. Jsou státy, které náhradní mateřství zakazují, jako například Rakousko, Německo či stát New York. Pak jsou státy liberální, které mají legislativu, která to v nějakém smyslu upravuje a reguluje a pak jsou státy, jako Česká republika, které zatím k legislativní úpravě nepřistoupily. Je nutné nějakou legislativu přijmout, protože přibývá celebrit, které si děti tímto způsobem pořizují.
Dokážete odhadnout, kolik je dnes v Česku dětí, které se narodily komerční cestou?
Říká se, že ročně je to 300 až 500 dětí, které se tímto způsobem narodí. Ze statistik víme, že to není tak, že by se tímto způsobem léčily neplodné páry, ale jde opravdu o tu touhu mít dítě. Je to nebezpečný trend. Někdo by mohl říct, že když to není zakázáno, tak je to dovoleno, tak se to tak může dělat...
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Náhradní mateřství je možné i v Česku. Vyjde na statisíce korun
Takový názor ale zastává i řada právníků, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno...
Řeknu to takto, je doloženo ze statistik, že při tomto procesu je matka vždycky chudá a ten, kdo si dítě objednává, je vždy bohatý. Takže ten aspekt kupování a finanční transakce je tam vždy. Celý ten proces je navíc velmi drahý, kromě transakce mezi objednavatelem a matkou musíme připočítat náklady na zprostředkovatele, cenu asistované reprodukce, právníky...
Ekonomické aspekty náhradního mateřství
Když ale dáme stranou morální stránku a zůstaneme jen u té ekonomické, tak je tady nějaký stárnoucí jedinec či pár, který dítě chce a zaplatí. Pak je tady matka, která odnosí a vydělá, případně další žena, která poskytne vajíčko a také vydělá. Na konci toho procesu je miminko, které se dostane do bohaté rodiny či k bohatému jedinci. Nevnímám, že by na tom procesu někdo tratil, vydělá i klinika a všichni jsou spokojení. Vy třeba namítnete, že to dítě nepozná od kolébky druhého z rodičů, vyrůstá třeba bez tatínka. Ale tady vyrůstají tisíce dětí bez tatínka, i když na svět přišly tradičním způsobem. A kolikrát v nuzných podmínkách, třeba u sociálně slabých, alkoholiků...
Já vaší otázce rozumím. Odpovím vám jako rodinná advokátka a současně jako zákonodárce. Máme tady úmluvu o právech dítěte, která říká, že dítě má prožít dětství a dospívání se svou biologickou maminkou a se svým biologickým tatínkem, to je pro mě úplně základní. Když se řekne, že je to jen obchodní transakce, kdo chrání zájmy náhradní matky? Rozumím otázkám, které mi kladete, ale já se nechci vzdát toho nemorálního pozadí, protože když se zaměříme pouze na technikálie a budeme řešit, za jaké situace to umožníme, tak v tom případě legalizujeme obchod s dětmi. Mezinárodní úmluvy zakazují obchod nejenom s dětmi, ale i s orgány a s biologickým materiálem. Když tedy Česká republika řekne, dobře, tak si dávejte třeba půl milionu za jedno dítě, tak je to neobhajitelné. To bychom od těch mezinárodních úmluv museli odstoupit. Ale to neuděláme, protože jako Česká republika jsme v situaci, kdy zvyšujeme ochranu dětí. Nedávno jsme na ústavněprávním výboru jednali o zřízení nového ústředního orgánu dětského ombudsmana, který má mimo jiné na starosti monitorovat situaci dětí. Vy mi kladete otázky, ale já vám říkám, že jsem tu vlastně od toho, abych hájila ty nejbezbrannější a nejslabší, protože ti silní a bohatí, ti si na ta svá práva dosáhnou, ale děti jsou v tom úplně nevinně. A z mezinárodních úmluv vyplývá právo na rodinný život dítěte, to znamená, nikoliv na to, aby to dítě vychovávali nějací cizí lidé, ale aby dítě vyrůstalo se svými biologickými rodiči. Nezapomínejme také, že dnes už existují servery, kam když pošlete svou genetickou informaci, nějaký prostě stěr z jazyka, tak vám jsou schopny najít nejbližšího příbuzného. Dnes už víme z příkladů ze zahraničí, že dítě zjistí, že bylo počato z náhradního mateřství, už si najde příbuzného i sourozence. Teď třeba Velká Británie schválila legislativu, podle které když někdo dá třeba dárcovské sperma, tak to sperma může být použito maximálně pro dvacet dětí a ne pro větší počet, aby to dítě mělo jenom devatenáct sourozenců a ne třeba dva tisíce. Od toho přání, mám už Porsche a chci ještě dítě, se dostáváme do velmi složitých konotací. Ty děti dnes hledají své biologické rodiče, jsou velmi často traumatizovány, když zjistí, že je matka prodala. A víte, kdo je ještě traumatizován tím procesem? Sourozenci toho dítěte. Tedy další děti tzv. náhradní matky, které totiž, jak už dnes víme, v dospělosti říkají, my jsme se strašně bály, že když budeme zlobit, tak maminka nás prodá, jako prodala bratříčka či sestřičku.
Ještě mě zajímá akt předávání. Protože jedna věc je, co je ve smlouvě, a druhá věc je pak ta realita. Známe případy, kdy matka narozené miminko pak nechce vydat. Ale máme tady také případy, že dítě se nenarodí zdravé a pak ho nikdo nechce. V těch smlouvách se na to ale myslí, že?
Víte, ona matka opravdu není jen nějaký pekáč, ve kterém se dítě dopeklo. Řada náhradních matek po letech zjišťuje, co udělaly, a litují, a začínají své děti hledat po světě, chtějí se kontaktovat, kdyby mohly, tak by to celé vzaly zpátky. Česká spisovatelka Jitka Prokšová o tom vydala knihu, která se jmenuje Náhradnice.
Právo na anonymizaci
Četl jsem, že v zahraničních smlouvách se údaje anonymizují, aby právě nikdo nic po letech nedohledal...
Rada Evropy dnes razí trend, že dítě má právo dostat informaci o svém biologickém původu a toto právo je silnější než právo dospělého člověka na anonymizaci. Takže dnes je trend a dokonce se připravuje legislativa, která má odanonymizovat tyto záznamy. Dokonce se připravuje směrnice, která by řekla, že děti počaté za pomoci asistované reprodukce se musí dovědět, že byly počaty za pomoci asistované reprodukce. Teď si představte ten šok, když se to dítě dozví.
Předpokládám, že děti pak budou žalovat kliniky za účast v celém procesu.
Ano, nebo budou žalovat objednatelský pár a nemůžeme vyloučit, že budou žalovat i matku, která dítě porodila. To jsou všechno důvody, proč jsem opatrná. To vše má vliv na legislativu, kterou přijmeme. Mluvím veřejně o náhradním mateřství právě proto, abych minimalizovala škody, které jednou vzniknou.
Právní bitvy kolem náhradního mateřství
Trochu jsme odbočili od tématu předání. Co tedy se děje, když se dítě narodí a nikdo ho pak nechce? Nebo ho matka odmítne předat. Začíná určitě právní bitva...
To je samozřejmě složité, sepíše se smlouva, kde jsou všechna práva a povinnosti, jsou tam popsané všechny nuance. Jenže otázka zní, jsme v České republice a je taková smlouva právně vynutitelná? Podle mého názoru je obtížně právně vynutitelná, protože je vlastně nemorální, protože se obchoduje s tím největším citem, se vztahem mezi maminkou a dítětem. Já si myslím, že jsou to problémy, které nemůže vyřešit žádná legislativa. I za situace, kdy vše proběhne podle smlouvy, tak nastává velký problém s legalizací, on je totiž problém, jak zlegalizovat dítě počaté z náhradního mateřství. Už to slovo legalizace nám říká, že to bylo něco nelegálního, protože to dítě zlegalizujete? Navíc vy tady uzavřete nějakou smlouvu na začátku transakce. Jenže než se dítě narodí, tak uplyne dlouhá doba, třeba dva tři roky, než se všechno zrealizuje, než to všechno proběhne a mezitím se opravdu může změnit situace jak na straně té maminky, tak na straně toho objednávajícího páru. V tom lepším případě se například pár rozejde, nebo jeden z nich zemře... To jsou problémy, které nemůže vyřešit žádná legislativa.
Jak podle vás bude vypadat právní situace ohledně náhradního mateřství v Česku za dalších 15 let?
Řeknu vám, co je v tom věcném záměru zákona, jak si to ministerstvo spravedlnosti představuje, že by to mohlo fungovat. Řekne se, že náhradní mateřství je možné jako léčba neplodnosti pro heterosexuální pár, který má českou státní příslušnost nebo bydliště v České republice. Je ale otázka, zda to v této podobě bude průchozí přes Ústavní soud kvůli diskriminaci lidí s jinou sexuální orientací. A další zásada, která je v tom věcném záměru, je prostý altruismus. To znamená, že se nebudou předávat žádné peníze. Jak to ale pak bude? Ty peníze se budou dávat bokem a tedy nelegálně. Další podmínkou je, že by to náhradní mateřství schvaloval opatrovnický soud, to znamená, že by zkoumal nějaké podmínky a musel by se nějak přenést přes tu hroznou nemorálnost, že matka opustí své dítě, že už to dokonce plánuje dopředu. Za této situace se ovšem prolomí základní domněnka mateřství, že za matku se považuje ta žena, která dítě porodila. A jestli tohle projde, tak je samozřejmě otázka, že vlastně dovolíme obchod s dětmi. Pak kladu jako zákonodárce dotaz na Českou republiku, jestli to opravdu Česká republika myslí tak, že odstoupí od Úmluvy o právech dítěte.
Nemůže se stát, že tyto otázky za nás nakonec rozhodne Brusel a vznikne legislativa pro celou Evropskou unii?
To se může stát a já se toho dokonce velmi obávám. Zatím je to ale tak, že oblast rodinného práva je nejvíc vzdálená od nějaké unijní unifikace a také Evropský soud pro lidská práva opakovaně judikoval, že každý stát si může určit svou rodinnou politiku. Bohužel tato situace způsobuje to cestování mezi státy. Takže vlastně ten, kdo si chce dítě koupit, tak se porozhlédne po světě, kde je to legální a tam vyjede a pořídí si dítě. A my pak ty děti chráníme a řekneme, že v zájmu dítěte je pak takový vztah lepší zlegalizovat. Ale jedna věc je individuální řešení každého jednotlivého případu u Ústavního soudu, kde ten precedens už máme a druhá věc je říct rovnou v zákoně, že to povolujeme, to znamená otevřít obchod s dětmi vlastně i v jiných zemích a cizím státním příslušníkům tak říct pojďte, my to tady umíme, tak si k nám přijeďte to dítě koupit. Z toho já mám velké obavy a kladu si tyto otázky a budu velmi pozorně sledovat, kam se ta legislativa bude ubírat.
Celý rozhovor si můžete přečíst na webu Prima Ženy či si ho přehrát ve videu v úvodu článku.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Těžký osud nemocného Tomáška. Matka ho bila v břiše, péči zanedbávala. Stará se o něj babička
