Zatímco mladší žáci do školy v průběhu posledního roku alespoň občas chodili, ti starší v lavicích strávili sotva pár týdnů. Podle psychologů se právě na teenagerech mohou následky pandemie a sociální izolace odrazit mnohem více než na menších dětech.
Děti se do lavic vrací postupně kvůli stále ne úplně příznivé epidemiologické situaci. Přednost dostaly ty nejmenší, tedy předškoláci a žáci prvního stupně základních škol. Ti zároveň strávili ve školních lavicích asi nejvíce času ze všech, zejména pak první a druhé třídy. Na starší žáky se tak trochu zapomnělo. Odborníci však zvedají varovný prst, protože právě na teenagerech se může sociální izolace podepsat nejvíce. Potřebují totiž kontakt s vrstevníky i pravidelný režim.
Zpočátku mi on-line výuka nevadila. Ale po pár týdnech už to taková zábava nebyla. Chyběli mi spolužáci, sport a koníčky.
Michal z Pardubic chodí do druhého ročníku obchodní akademie. Své spolužáky ale prakticky nezná. Už přes rok je vídá jen prostřednictvím kamery na počítači při on-line výuce nebo s nimi komunikuje na sociálních sítích. „Zpočátku mi výuka on-line nevadila, bylo super nemuset chodit do školy. Učili jsme se až od devíti, takže jsem si mohl ráno přispat a strávit klidně celý den v pyžamu. Jenže po pár týdnech už to taková zábava nebyla,“ vzpomíná sedmnáctiletý Michal. Rodiče byli celý den v práci, a jako jedináček tak zůstával od rána do večera doma sám. Chyběli mu spolužáci, kamarádi, sport a výuka na dálku ho začala demotivovat.
„Čím dál víc času jsem trávil na počítači. Sedl jsem si k tomu na chvíli a najednou jsem zjistil, že uběhlo pět hodin. A tak jsem se přemístil k televizi. Naši se hodně báli nákazy, takže jsem se skoro nevídal s kamarády a chodil jen venčit psa. Brzy jsem ale začal cítit, že už to takhle dál nezvládnu. Nejhorší to bylo před Vánoci,“ vzpomíná Michal.
Rodiče s ním nakonec museli zajít k psychologovi, protože Michal začal mít velké problémy s komunikací i s učením. Prakticky ztratil zájem o všechno, co ho dřív bavilo. „Hodně mi pomohli naši a nakonec i kamarádi. Zase jsem se s nimi začal stýkat, věnovat se modelaření, které mě dřív bavilo, a také jsem začal číst a jezdit na kole. Hrozně se ale těším, až budu moct chodit zase do školy,“ uzavírá Michal.
Rok je v životě teenagera nenahraditelná ztráta
Podle ředitelky Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2, a 4 Galiny Jarolímkové si je třeba uvědomit, že tak, jak se mění a vyvíjí proces zrání u dětí, mění se a vyvíjejí se i jejich prožitky. „Děti a teenageři jsou bohužel po dobu pandemie a následného lockdownu ochuzeni o mnoho prožitků a zážitků, které jsme měli my zralejší možnost zažít. Naše děti jsou již přes rok izolované také od svých kamarádů, spolužáků, učitelů, širších rodinných příslušníků. Není to normální a není to hlavně dobře. Lockdown prohloubil samotu, a to především mezi mladými lidmi,“ říká.
Upozorňuje, že v České republice bylo minulý rok uzavření škol jedno z prvních opatření. Děti jsou tak už přes rok vystavené psychickému tlaku a neví, jak se s ním vyrovnat. Často to netuší ani jejich rodiče. Jarolímková se tak ve své praxi často setkává s dětmi, které současnou situaci psychicky velmi špatně zvládají. „Nedostatek každodenních rituálů a režimu spolu s nemožností rozvíjet svůj potenciál a vytvářet vztahy s kamarády vede k pocitům prázdnoty a ztráty smyslu. Přestala existovat významná část života dětí bez možnosti jakékoliv náhrady,“ dodává psycholožka.
„Strach je jedna z nejstarších vývojových emocí, která nás především chrání. U dětí a dospívajících to platí dvojnásob, protože je základem přirozené opatrnosti.
Podle Jarolímkové je problém nejen v sociální izolaci, ale také ve ztrátě režimu i koníčků. „Děti se přestaly hýbat více, než je zdrávo, tráví svůj čas u PC, následkem je narůstající obezita, poruchy koncentrace pozornosti, nesoustředěnost atd.,“ vypočítává. I kvůli tomu bude chvíli trvat, než si děti zvyknou na běžný režim a zvládnou se soustředit na prezenční výuku. A co hůř, prohlubují se u nich deprese, úzkosti a roste riziko sebepoškozování a sebevražd především u náctiletých.
Rodičům by Jarolímková doporučila, aby děti postupně začali trénovat k normálu. Měli by zavést rituály, na které děti byly zvyklé, tedy aby vstávaly dříve než dnes, po snídani nezůstávaly v pyžamu, ale oblékly se a přes den měly naplánovány určité aktivity. „Pevně doufám, že za pomoci učitelů, školních psychologů a dalších se to povede rychle. Určitě bude potřeba s dětmi zhruba týden pracovat na návratu do škol, děti si budou chtít povídat a v tuto chvíli by výuka a zkoušení měly jít stranou,“ uzavírá.
Teenageři potřebují sociální kontakty mimo rodinu
S tím, že dospívající děti jsou věkovou skupinou, které se během pandemie dostává méně pozornosti a tím i podpory a pomoci, souhlasí také dětská psycholožka Simona Dejdarová. „Možná je to tím, že naše společnost si s obdobím dospívání celkově tak trochu neví rady, možná tím, že z důvodu větší soběstačnosti těchto dětí je skupina odborníků, kteří se starají o jejich blaho a jejich práva, výrazně menší než u mladších dětí,“ vysvětluje psycholožka.
Dodává, že ačkoliv jsou teenageři ve věku, kdy jsou ještě závislí na rodičích, mnoho svých potřeb a vývojových úkolů potřebují řešit mimo rodinu – s vrstevníky, kamarády, příbuznými, cizími dospělými autoritami. „Pro mladé lidi je lockdown a omezená až minimální možnost setkávání se s lidmi subjektivně mnohem tíživější a představuje pro ně zásadnější vývojový problém než pro menší děti, které mnohé ze svých potřeb mohou uspokojit mezi nejbližšími,“ dodává Dejdarová s tím, že rok nebo dva hrají v životě dospívajícího člověka významnou roli. „Je mi z toho smutno a myslím, že na následky sociální izolace pro tuto věkovou skupinu v tuto chvíli ani nedohlédneme.“
