Jdu ke Dvořákům na jedno / opravdu dám si jen to jedno / pohlédnu krátce na své dno… / a po sedmém až v nedohledno. Takto o pití piva zvažuje básník J. H. Krchovský. Jeden zlidovělý citát z Jaroslava Haška totiž říká: „Člověk míní, hospoda mění.“ Skupina nadšenců kolem Českého svazu pivovarů a sladoven se teď ale snaží tradiční českou pivní kulturu dostat i na seznam světového dědictví UNESCO. „Zdaleka totiž nejde jen o konzumaci, ale například většina slavných českých básníků měla potřebu o pivu i psát. A možná by tak k zápisu na seznam UNESCO mohla přispět nová antologie Šnyt,“ říká pro CNN Prima NEWS vydavatel knihy Pavel Řehořík, spolumajitel nakladatelství Větrný mlýny.
Antologie Šnyt shromáždila stovky básní, v nichž má pivo určitou úlohu, byť někdy zásadní a jindy marginální. O chmelovém nápoji psali Jan Neruda i Jaroslav Vrchlický, Vladimír Holan či Ivan Martin Jirous nebo také současní autoři Ivan Wernisch a Petr Hruška. „S pivem se přitom v knize vyrovnává i nejmladší básnická generace, autoři narození po roce 1990, respektive po roce 2000,“ podotýká nakladatel.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Věčný problém s mírou piva? Mnozí zákazníci si stěžují. Bráníme se pokutám, tvrdí výčepní
O pivu psal básně i jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. A chmelový nápoj byl dokonce spojen s jeho prvním erotickým prožitkem. S polibkem. Bylo mu teprve čtrnáct let, když podobně stará dívka nesla pražskými ulicemi džbánek plný piva pro tatínka. A tajně ochutnávala pěnu.
Seifert napsal: „Zůstala stát. Džbán skleněný / postavila si na kraj schodů. / A palec měla od pěny. / Blesklo mi hlavou: A co teď? / A hned tu byla odpověď: / dívka mě chvatně políbila.“
Pivo před popravou
Antologie Šnyt (pivo v poezii a poezie v pivu) má 1012 stran a obsahuje 573 básní od 401 autorů. Básnické texty jsou seřazeny do 31 kapitol, namátkou například do oddílů s těmito barvitými názvy: Pivo, neuváděj nás v pokušení. Politické řeči se zapovídají. Hospodský čas. Démoni a andělé za pípou. Pivo dětem či Propijeme rozum. Na výběru textů se podílel také externí spolupracovník CNN Prima NEWS, publicista a básník Ivan Motýl.
„Pivo nás v českých zemích provází od narození až do smrti,“ přemítá vydavatel antologie Pavel Řehořík. Stovky básní ve sborníku Šnyt doplňuje také 148 zpráv z dobového tisku, které o českém národním pivu vypovídají i v hodně temných kontextech.
Zajímavé je třeba novinové svědectví o tom, že pivo dříve patřilo též do kriminálu. Dokonce do cely, v níž odsouzený čekal na vykonání popravy. Když totiž 15. února 1922 jistý Ludvík Novák zákeřně zastřelil dva řezníky, soud posléze vynesl trest smrti. A v předvečer exekuce, která byla nařízena na 9. leden 1923, si Novák mohl poručit jídlo a pití podle vlastního přání. „K večeři si objednal uzenky a sklenici černého piva,“ vylíčil jeho poslední menu Československý deník z 10. ledna 1923. Byla to první poprava v nově vzniklé republice, tedy od 28. října 1918.
Pivo schválené bohem
„Dovol mi, ó Pane, / jít na čepované,“ veršuje v antologii 57letý Milan Krupa. V pouhých sedmi slovech básník popisuje nebeský i pekelný rozměr národní záliby v pití piva. Celý ten rozpor, zda pivaři radostnou návštěvou hospody zároveň neškodí rodině, společnosti či bohu. Na hospodské pábení autor pohlíží jako na kulturní i duchovní tradici, ale zároveň nezapírá, že může jít také o závislost na alkoholu. Krupa už před 13 lety vydal v Praze sbírku s pivním názvem To pivo je mým topivem. „Jenže pivo už mi tolikrát také pěkně zatopilo,“ říká bezelstně pro CNN Prima NEWS.
Ne každý Čech musí pivo milovat. První československý prezident T. G. Masaryk hovory nad půllitry doslova nesnášel a popisoval je jako naprostou ztrátu času, konkrétně jako „vysedávání dlouhých hodin při pivě, a to nemožné, nemůže se říci mluvení, nýbrž pivařské žvanění“. Někteří básníci pak s Masarykem souhlasili, třeba Josef Svatopluk Machar v básni Sláva: „A z nedostihlých výšin hledí / vše na tě, co zvem národem: / ten měšťan, který večer sedí / při pravidelném pivě svém.“
Antologie Šnyt mapuje na 1012 stranách pivo v poezii. Obsahuje 573 básní, o pivu psal a píše těměř každý český poeta, včetně Milana Krupy (na snímku). Zdroj: Martin Popelář
Pivo ve válce s vínem
Podobně jako Machar to viděl i dnes čítankový autor Jan Neruda, který ovšem v pražských hostincích pivo popíjel prakticky každý den. Například v hostinci U Ježíška, kterou později nahradila stanice metra Národní třída. V básních se přitom Neruda sladovému alkoholu posmíval a propagoval údajně vznešenější víno: „Pro pivo v českém pokroku / jde vše až hrůza líno, / a chcem-li pomoct lidstvu dál, V nuž víno — víno — víno!“
„Že k poezii patří hlavně víno, to je velké klišé,“ říká Petr Minařík, druhý z majitelů nakladatelství Větrné mlýny. Básník František Hrubín, podle jehož námětů a scénářů vnikly kultovní české filmy jako Vynález zkázy, Panna a netvor, Romance pro křídlovku nebo Oldřich a Božena se přitom v básni Víno či pivo postavil diplomaticky za oba nápoje: „Co společné je nám, víme, / já to složím do rytmu: / do lahví, jež vyprázdníme, / úsvit stejnou stočí tmu!“
Pivo napříč generacemi
Antologie Šnyt dokazuje, že žijící čeští básníci píšou o pivu napříč generacemi. Když byla antologie Šnyt minulý týden uváděna v typických pivnicích v Praze (U Rotundy), Brně (U Poutníka) a Ostravě (Forman), četl ze svých veršů i Jaroslav Kovanda narozený v roce 1941. V textu vzpomínal na piva kdysi vypitá v německých Drážďanech: „Včera jsem seděl v restauraci / na Pragerstrasse a pozoroval jak důchodce / pod vodotryskem síťkou lovil láhve a když je vracel / vždycky kramflek o kramflek A dnes jsem byl s jedním rybářem / v Rauberhütte na pivo.“
Kovandu na improvizovaném hospodském pódiu záhy vystřídala o 49 let mladší básnířka a studentka pražské FAVU Barbora Sebera. V rodném listě má letopočet 2000: „Teplý Staropramen / Uklízím / Uklízím / Uklízím / sliznice / orgány / hlava rozbitá o sprchový kout / boule natekla jako koule / sperma myšlenek / ejakuláty špatný nálady.“
Pivo v běhu staletí
Nejstarší „přispěvatel“ Šnytu se narodil v roce 1792. „Žena se mne denně ptá, / jak prý mohu pivo píti, / že se jí ta brynda zdá / samou škodu v sobě míti,“ napsal národní buditel a dramatik Václav Kliment Klicpera.
A zlatavý mok miloval i Karel Jaromír Erben, autor Kytice. Ve Šnytu znova vyšla jeho báseň, v níž básník vítal štamgasta, který se do výčepu vrátil po dlouhé nemoci: „Co jsme se navzpomínali, / co se po Tobě naptali! / žádné se vtipy nedařily, / ani to pivo, co jsme pili, / chutnat nechtělo.“
Pivu se ale nevyhne ani generace narozená po roce 1989, takto se se zlatavým nápojem potýká na koncertních šňůrách Nikola Mucha: „Sedím, piju / pivo, čekám / Zvučím, piju pivo, čekám / Piju pivo, hrajem, brkám / hlasitě do mikrofonu / a ještě hlasitěji se tomu / již několik let sama směju. / Zpívám, piju pivo, hraju, brkám / Pak piju pivo s fanoušky, / další piva, / hermelín o půlnoci.“
Křest antologie Šnyt, která na 1012 stranách mapuje pivo v poezii. O pivu psal těměř každý český poeta a tyto texty jsou i součástí české pivní kultury, která by se mohla dostat na seznam UNESCO. Zdroj: Pavel Kotrla
Pivo a hospodské rvačky
Vydavatel Šnytu preferoval básně napsané po roce 1900. „A také jsem se snažili vyhýbat textům, které už byly zařazeny do jiných básnických antologií. Teď mě ale trochu mrzí, že jsme z tohoto důvodu neoprášili slavnou báseň o jedné hospodské mele ze 14. století. Bohužel, vyšla už mnohokrát, například v antologii Tisíc let české poezie,“ zamýšlí se spolunakladatel Petr Minařík.
„Hrozný hřmet jde o podlahu / i sen i on búchá hlavú,“ napsal anonymní autor skladby Podkoní a žák na konci 14. století. Proč se cháska v hospodě porvala, to vysvětlil dalšími verši: „Toť jest krčemná příhoda, / neb sě pivo pie, a ne voda.“
O rvačkách u piva se veršuje dodnes. „Jako Ladova hospodská rvačka / všechno / jako dřív / punker upadl do neozvučených bicích / auto policie pod oknem atd. atd. splněný sen… / pět piv / a komunikativní ztráta komunikace,“ popisuje hospodskou strkanici v antologii Šnyt současný básník Marek Toman.
Rvačky v putykách líčí i dobové zprávy otištěné ve výboru. Někdy to bylo jen rázovité pošťuchování, jindy se jednalo o život: „Když hostinská už nechce nalejt. V hostinci Anežky Pistaurové v Praze II, Nekázanka 883, povstala včera v noci hádka, ježto hostinská nechtěla již prodati pivo Karlu Šimůnkovi, řezníku z Vršovic, Brožíkova ul. č. 3, odvolávajíc se na policejní hodinu. Šimůnek za rvačky vrhl se na Františka Raise a zranil jej na čele.“ Zdrojem zprávy byl deník Večer (Lidový deník) z 11. října 1910.
Pivo zbožštěné i zatracované
Antologie Šnyt je prvním pokusem v dějinách české literární historie sebrat dohromady výhradně básně spojené s pivem. Starší texty z 19. století pak v knize reprezentuje například Antonín Vojtěch Valenta Mělnický, jenž v roce 1875 vydal ve Vilímkově nakladatelství v Praze svazek s výmluvně pivním názvem: Kniha veršů o pivě čili Piviáda. Mělnický sepsal 136 básní, v nichž národní nápoj přímo zbožšťuje. A Češi, kteří pivo nepijí, byli v jeho očích chudáci, kteří si nedokázali užít pozemského života: „Muž, který by jak živ pivo nepil, / Podivín jest, bílá vrána; / Rozum se mu v mozku bídně slepil, / Zamkla se mu chuti brána.“
Jiní básníci v knize pivo zatracují, například ostravský autor Marek Pražák. Podobně jako Jaromír Nohavica i tento poeta národní mok již před drahnými lety odvrhl. „Ta Hořká voda ty rozpuštěné pomyje / to národní neštěstí / ty prochcané postele / těch matek, co drží nad mísou dětem krk / těch ožralých fanoušků fotbalu / těch rozmlácených hub / a odpadkových košů / těch dopravních značek skloněných k asfaltu,“ vyhraňuje se Pražák proti české pivní (ne)kultuře.
Pivo a ženy
O pivu píšou ve Šnytu i české básnířky, konečně Barbora Sabera již byla v tomto textu citována. Ženy se ale většinou zdráhají národní mok velebit, často je spíše trápí, proč musí se svým protějškem trávit tolik času v hospodách. A takový posmutnělý pocit rezonuje i v básni 31leté Kateřiny Koutníkové: „Sem tam vidím / že se usmíváš / Přemýšlím proč tak málo / proč ne se mnou / proč potřebuješ pivo / nebo všechny ostatní lidi / proč ne mě.“
Adorace piva je u básnířek výjimečná. Spíše rozjímají, proč samy tento nápoj vůbec pokoušejí a okoušejí. „Je ráno a nevím proč piju zas pivo / když tu maj kafe a levnější / asi že ve spánku obcuju s hřívou,“ přemítá Alžběta Stančáková, o rok mladší poetka než Koutníková.
Křest antologie Šnyt, která na 1012 stranách mapuje pivo v poezii. O pivu psal těměř každý český poeta. Na snímku básnířka Barbora Sebera. Zdroj: Pavel Kotrla
Pivo a politika
Básnické antologie Šnyt se věnuje i zamilovaným textům českých veršotepců, kteří se zakoukali do servírek, číšnic, hostinských a paní výčepních. V kapitole Jednou tý servíře řeknu svý čtenář takových textů najde přes 30. A například v pivnici U Tesaře se zakoukal básník českého undergroundu Ivan Martin Jirous čili Magor: „Barmanka či výčepní Jana / byla skvělá / za pípou se skvěla / jedna z těch / po níž jak po životodárném pni / příživní štamgasti vinou se břečťanu podobni.“
V české hospodě se dělá i politika, i když za protektorátu byly některé lokály raději označeny cedulkou: Politické řeči se zapovídají. Je to i název kapitoly, v níž se řeší také žhavá politická současnost, třeba v básni Terezy Strnadové: „Otvírají se zahrádky / kde pivo s příchutí grepu / chutná nejlíp / Alergici trpělivě čekají / na pylový atak / Kdo ještě nezačal hubnout / má nejvyšší čas! / Radujme se / Do Česka přišlo jaro / zatímco na Ukrajinu Rusové / Na Ukrajině taky mají pyl / A jaro / S příchutí Putina / kráčejícího ve šlépějích / Josifa Vissarionoviče Stalina.“
Antologie Šnyt mapuje na 1012 stranách pivo v poezii. Obsahuje 573 básní, o pivu psal těměř každý český poeta a tyto texty jsou i součástí české pivní kultury, která by se mohla dostat na seznam UNESCO. Zdroj: Ivan Motýl
Pivo a šnyt
„Míru šnytu dělá výčepní, žádná norma ji přesně neurčuje. Podobná je i kniha Šnyt, do které bylo zařazeno přes 400 českých básnířek i básníků, ale mohlo by jich být třeba o 200 více. Nějaký verš o pivu nebo hospodě totiž napsal snad každý tuzemský básník,“ dumá nad antologií vydavatel Pavel Řehořík.
Spisovatel Karel Čapek v roce 1936 uvažoval o šnytu obdobně. Nešlo mu ovšem o poezii, ale pokoušel se tehdy zakázanou pivní míru legalizovat. „Malé pivo si dávají nepijáci; piják piva, když se nechce napít, nýbrž toliko se zavlažit, nedá si třetinku, za niž by se jaksi před celým světem styděl, nýbrž šnyt. Šnyt je půllitr, ale nenapěchovaný, s pěnou do půl sklenice; záleží na dobré vůli hospodského, kolik té pěny do půllitru nadělá,“ hájil Čapek šnyt v Lidových novinách.
Dnes je šnyt v hospodách legální a skupina nadšenců kolem Českého svazu pivovarů a sladoven se dokonce snaží tuzemskou pivní kulturu dostat i na seznam světového dědictví UNESCO. „V našem pojetí je pivní kultura neutrálním označením souboru různých entit, které dohromady tvoří specifické vztahy a znaky, a kromě hmotné podstaty zahrnují také mnoho autentických a stále živých zvyklostí a tradic, které můžeme zařadit do kategorie nemateriální lidové kultury,“ uvádí se v přihlášce, kterou má posoudit UNESCO. Antologie Šnyt teď navíc dokazuje, jak obrovský význam mělo a stále má pivo také v české poezii. Tedy v tisícileté historii domácí literatury.
