Esej Petra Druláka o mediální manipulaci: Don Quijote a jeho nehodní dědicové

Hospodský: „Najednou mi chcete, milostpane, namluvit, že jsou tady v těch knihách jen samé nesmysly, ačkoliv je to vytištěno se svolením slovutných pánů z královské rady.“ – Farář: „Jako je v každém spořádaném státě dovoleno hrát v šachy, s míčem a bavit se hrou kulečníkovou, když někdo právě nechce, nemusí nebo nemůže pracovat, tak je udělováno i svolení k tisku a šíření podobných knih v oprávněném domnění, že nikdo nebude tak tupý, aby je považoval za skutečné příběhy… Snažte se v nich oddělit dobré zrno od plev. Jen aby vám to šlo k duhu a dejž Pán Bůh, abyste jednou neměl před očima vlčí mlhu jako pan don Quijote.“

ČTĚTE TAKÉ esej slovenské prezidentky Zuzany Čaputové: Nedovolme, aby demokracie zahynula na naivitu demokratů

Cervantesův don Quijote je velkým evropským příběhem mediální manipulace. Hlavní hrdina ztrácí rozum v důsledku intenzivní četby rytířských románů. Opouští svůj běžný život, prohlašuje se za potulného rytíře a vydává se za dobrodružstvím. Jeho mysl je románovými příběhy natolik zastřena, že není schopen vnímat realitu. Nejen že si osvojuje obraz potulného rytíře, který by dnes odpovídal akčnímu hrdinovi, pro něhož žádný kousek není nemožný, ale i běžné předměty a bytosti, s nimiž se setkává, se mu mění na něco fantaskního. Nevidí větrné mlýny, ale obry, stádo považuje za rytíře, hospodu má za hrad.

Pouští se pak do dobrodružství, která většinou špatně končí nejen pro něho, ale i pro ty, které potkává. V lepším případě si odnáší výsměch, v horším rány. Při tom všem si zachovává schopnost argumentace a logického uvažování. K nejhumornějším prvkům románu patří jeho rozhovory se zbrojnošem, v nichž své nesmysly předkládá jako nezpochybnitelné pravdy podložené logikou a bohatými odkazy na rytířskou literaturu vycházející z jeho široké sečtělosti. Sám Sancho Panza je dvojznačný, svému pánovi tak úplně nevěří, a přesto se nechává zlákat do dobrodružství, o něž nestojí.

Realita a její obraz

Ale z jakého důvodu mluvit o manipulaci spíše než o individuální pošetilosti? Co všechno označit za mediální manipulaci? Mezi realitou a jejím obrazem se vždy a nutně otevírá mezera. Žádný obraz nemůže být úplný a pokud nám z reality něco nasvěcuje, musí nám něco jiného zatemňovat. Pokud toto nasvěcování a zatemňování probíhá s určitým účelem, můžeme mluvit o manipulaci. Pokud je obraz masově reprodukován tím, že ho přenáší masové médium, jde o manipulaci mediální. Od manipulace individuální se liší věrohodností. Pokud se obraz šíří s puncem masovosti či dokonce jakési autority, je věrohodnější než individuální výtvor a pro mnohé se může stát věrohodnějším než samotná realita.

Médiem, které připraví dona Quijota o rozum, jsou romány masově šířené knihtiskem, které oslovují čtenáře neuvěřitelnými kousky rytířů podávanými jako pravdivé příběhy. Výše zmíněným dialogem mezi jejich příznivcem hospodským a odpůrcem farářem však dává Cervantes najevo, že čtenářské poblouznění se neomezuje pouze na hlavního hrdinu. I leckdo další může být zmaten autoritou tištěných stránek schválených úřady. Hostinský na rozdíl od dona Quijota je schopen vnímat realitu své současnosti, nepochybuje však o tom, že románová líčení hrdinských kousků jsou pravdivá.

Co je podstatou této manipulace? Nejprve k cílům. Vydavatelé jdou za ziskem, který jim přináší zájem čtenářů, musí je proto pobavit. Oč jde politické moci, „slovutným pánům z královské rady“, kteří vydávají schválení k publikaci? Chtějí udržet klid v království, a proto sahají k osvědčenému receptu na chléb a hry. Vydavatelé dostanou chléb, obyvatelé zábavu a pánům se pak lépe vládne.

Důležité je i médium, to vychází z dostupných technologií. Knihtisk umožnil masové, do té doby nepředstavitelné šíření informací. Cervantesova doba vytváří především knihy, pamflety a letáky. Jejich dosah je omezen na ty, kteří umějí číst, což byla v tehdejších společnostech pouhá menšina. Později dává tato technologie vzniknout novinám, z nichž se s rostoucí gramotností stává médium masové. Dvacáté století tisk doplňuje rozhlasem, filmem a televizí, které na gramotnost kladou naopak nároky menší, jednadvacáté století tisk postupně vytlačuje digitálními médii a sociálními sítěmi.

Nezapomínejme však, že vůbec nejmocnějším médiem posledních dvou století zůstává masové vzdělávání. Co se dostává do osnov učebnic a výuky, dokáže společnost ovlivnit více než Facebook nebo TikTok. Ne nutně přitažlivostí informace, nýbrž puncem autority toho, co se učí ve školách. To, že i toto masové médium je náchylné k manipulaci, asi po zkušenostech dvacátého století netřeba dlouze vysvětlovat.

Nikoliv království, ale kartel

Příběh dona Quijota nám připomíná, že mediální manipulace se nerodí až s moderními masovými médii a už vůbec ne v dnešní době dezinformační. V čem se dnes lišíme a podobáme hrdinům Cervantesova románu? Odlišnosti dané technologií jsou patrné na první pohled: všeobecná dostupnost informací (netřeba kupovat drahé knihy, netřeba umět číst), rychlost, kterou proudí (rozdíl mezi léty a hodinami, v některých případech dokonce vteřinami), rozptýlenost autorů i vydavatelů (rozdíl mezi desítkami a miliony).

Jak se to má s cíli? Touha ovládat na straně jedné a vydělávat na straně druhé přetrvává, ale obraz je složitější. Máme co do činění s třemi rovinami cílů. Politická moc má zájem na „klidu v království“. Jak ho ale udržet v kapitalismu, jehož kreativní destrukce žádný klid nezná? V podmínkách globalizovaného kapitalismu a transnacionalizované vládní moci se i politická moc ustavuje na ekonomickém základě a společně tvoří vládnoucí kartel, který formuluje vládnoucí ideologii, dnes liberálně progresivistickou. Taková je realita takzvaných liberálních demokracií, ve skutečnosti progresivistických oligarchií.

Pokud se chce kartel udržet, musí se opírat o ideologii, která bude dostatečně dynamická, aby uspokojovala potřeby globalizovaného kapitalismu. Explicitní obrana jakékoliv instituce z ní pouze činí terč, který bude přeměněn či zničen. V Cervantesově době mohly rytířské romány hájit královskou moc a rytířské ctnosti, dnes je obrana čehokoliv znamením probíhající destrukce. Strategie udržování klidu proto musí být promyšlenější.

Kartel ve svých médiích odlišuje témata, která ho ohrožují, od těch, která hrozbu nepředstavují. Ta první musí zůstat skryta nebo být transformována na ta druhá. Pokud do médií vůbec proniknou, mají být prezentována jako okrajová, popřípadě se pozornost soustředí na neškodné aspekty.

Příkladem může být aféra Jeffreyho Epsteina, který organizoval pro anglo-americké elity orgie s nezletilými, které pečlivě nahrával. Ani jeho záhadná sebevražda na přísně střežené cele, ani účast na orgiích ze strany Billa Gatese a dalších skutečně mocných představitelů liberálně-progresivistické elity, ani důvodné podezření na Epsteinovo napojení na americké a izraelské zpravodajské služby nevedly k žádným skandálním odhalením a mediální i soudní pozornost byly nasměrovány k menším rybám. Jiným případem je notebook syna amerického prezidenta Huntera Bidena, jehož skandální obsah inkriminoval samotného prezidenta již před volbami v roce 2020, a přesto či právě proto byl hlavními médii pečlivě tutlán.

Česká média se v době covidové krize pečlivě vyhýbala všemu, co zpochybňovalo smysl hromadných lockdownů a plošného očkování. Podobně jako se v prvním roce ruské invaze na Ukrajinu vyhýbala všemu, co zpochybňovalo ukrajinskou pozici (nebetyčná korupce, tolerance k nacistické ideologii, předchozí potlačování ruskojazyčného obyvatelstva, závislost na amerických zájmech, zločiny proti vlastním občanům). Všechna tato témata se politické moci dařilo pečlivě neutralizovat.

Musela však nabídnout témata jiná, na nichž se může vybíjet „demokratická“ diskuse, aniž by to ohrožovalo klíčové mocenské zájmy. Ta přinášejí nejrůznější aktivisté, kteří jsou mocí nejen tolerováni, ale i podporováni. Zářným příkladem je klimatický aktivismus. Na rozdíl od skutečné ochrany přírody, která se kříží s mocnými zájmy, zapadá klimatický aktivismus do způsobu myšlení globální technokracie, svými karbonovými audity skýtá kartelu netušené nástroje ovládání společnosti a samozřejmě i obrovské investiční příležitosti.

Strážci konformity

Užší ekonomické cíle majitelů médií sice vstupují do hry, ale často se vytrácejí tlakem politicko-ekonomicko-ideologického kartelu. Na jedné straně se média přetvářejí pod tržním tlakem maximalizovat čtenářstvo či sledovanost: Snaží se odlišovat od jiných, nabídnout lepší produkt a tím využít vlastní komparativní výhodu. Na druhé straně nevybočují z ideologického rámce kartelu a neustále stvrzují svoji příslušnost k němu ideologickou konformitou vytvářející mediální mainstream. Ta obvykle přebíjí tržně motivovanou snahu odlišit se.

Kdo vynucuje ideologické cíle? Hlavními strážci mainstreamové konformity nejsou nositelé politicko-ekonomické moci, ani majitelé médií, nýbrž sami novináři. Potenciální narušitelé nebývají disciplinováni shora, nýbrž ze strany – od seniornějších, někdy i juniornějších kolegů. Na vynucování konformity jejími zdánlivými oběťmi není nic nového.

Mistrovsky to zachytil Quentin Tarantino v Nespoutaném Djangovi na vztahu otrokáře Calvina Candieho s majordomem Stephenem. Jejich vztah se nejprve jeví podle očekávání jasně hierarchicky, pán peskuje svého otroka, který se podřizuje se sklopenou hlavou. Pak ovšem přichází moment, kdy oba zůstávají o samotě, Stephen si nalévá whisky a usazuje se v klubovce. Pak začne Candieho samolibě paternalisticky poučovat, a ten poslouchá. Ukazuje se, že strážcem a vynucovatelem otrokářství není otrokář, nýbrž otrok, nejodpornější postava celého filmu. Totéž zachycuje Lars von Trier v Manderlay. Černošskou komunitu tam udržuje v otroctví zákoník sepsaný jedním z nich. I v českých médiích najdeme řadu případů, kdy garantem ideologické konformity nebude ani majitel, ani šéfredaktor, nýbrž nenápadný člen redakce, který se může na povrchu jevit jako zaměnitelný dělník své profese.

Pošetilí aktivisté a blázni u kormidla

Ale skutečně nadčasovou postavou příběhu dona Quijota je samotný don Quijote. Dnes se s ním setkáváme ve dvou podobách. První představují nejrůznější aktivisté. Nejviditelnější jsou na dnešním Západě ti klimatičtí, genderoví a dekoloniální. Jednostrannost jejich nadprůměrné vzdělanosti, či spíše informovanosti, jim zastírá mysl podobně jako donu Quijotovi četba rytířských románů. Zatímco on bojoval s větrnými mlýny a ovcemi, které měl za obry a rytíře, jeho dědicové zachraňují svět bojem s klimatem a zdravým rozumem, který mají za fašismus. Když se lepí k podlahám a silnicím, jsou stejně směšní jako jejich slavný předchůdce.

Ani oni se neobejdou bez zbrojnošů. Roli Sancho Panzy dnes přebírá liberální městská střední třída, k níž se obracejí hlavní média. Tato třída je přesvědčena o své vlastní vzdělanosti, informovanosti a schopnosti morálně posuzovat svět. I když si na rozdíl od aktivistů zachovává určitý vztah s realitou, ve svém úsudku vždy dost závisí na tom, co jí média předkládají. Proto se často nechá svádět podobně jako Sancho Panza daleko za hranice zdravého rozumu. Její příslušníci budou nad činy aktivistů často kroutit hlavou, ale nakonec se nechají přesvědčit, že mají smysl.

Don Quijote se objevuje ještě v druhé podobě. Na rozdíl od toho Cervantesova bývá dnes povoláván ke dvoru a pověřován důležitým posláním. Ve Washingtonu, Bruselu a evropských hlavních městech se v rostoucí míře dostávají do mocenských pozic progresivističtí extrémisté. Jako zelení ministři v Berlíně či dekolonizátoři v čele francouzského ministerstva školství, popřípadě ryzí oportunisté, kteří se k extrémismu kloní, neboť je to kariérně výhodné; jako současná prezidentka Evropské komise či česká eurokomisařka. Děje se tak v zájmu kartelu, nebo se to celé začíná vymykat? Tato otázka prozatím zůstává otevřená.

Je však zřejmé, že příchod extrémistů ke kormidlům mění zásadně situaci. Pokud by don Quijote přitáhl k větrným mlýnům s vojskem, mohl je skutečně zničit. Znamenalo by to, že by se neumlelo a byl by hlad. Jsme si dnes vědomi důsledků?

Eseje, rozhovory a reportáže na téma svobody slova i zajímavosti ze světa médií čtěte v novém magazínu CNN Prima NEWS, který je právě v prodeji.