Exkluzivní rozhovor s Jeffem Bealem: O hudbě přemýšlím jako o vaření, říká slavný skladatel

Vy jste muž, který stojí za znělkou k seriálu Dům z karet (v originále House of Cards) a složil jste k tomu i soundtrack. Zajímá mě, co bylo nejtěžší na tom vymyslet právě tuto znělku?
Když píšu hudbu pro film, vždy uvažuji jako vypravěč. U Domu z karet mě inspirovaly scénáře, které jsem četl, i samotná postava. Na této konkrétní znělce je zajímavé, že jsem hlavní hudební myšlenku napsal ještě předtím, než David Fincher začal vůbec natáčet. Vycházel jsem ze scénářů, a také jsem se setkal s Davidem a on mi k tomu příběhu řekl pár zajímavých věcí. Říkal, že chce volání do zbraně, a to se mi líbilo. A také jsem samozřejmě věděl, že jde o Washington a hlavní postava je temná. Tvorba znělek je zvláštní – myslím, že to souvisí s tím, jak váš mozek slyší hudbu a vy se snažíte vytvořit něco, co vás nějak překvapí, co je nečekané. A právě věci, které takové jsou, mají tendenci se vám uchytit v hlavě a vytvořit něco nezapomenutelného.

Mohl byste mě tímto procesem provést? Jakým způsobem mluvíte s režisérem a scenáristy? Vím, že Hans Zimmer v nějakém rozhovoru řekl, že nečte scénář, ale je pro něj důležité poslechnout si, jakou vizi má režisér a jaké emoce chce předat on. Co jsou pro vás ty otázky, na které potřebujete znát odpověď, než se pustíte do skládání?
Já měl v tomto případě štěstí, protože jsem měl obojí. Samozřejmě jsem četl scénář, ale pak jsem se setkal i s Davidem, který režíroval první dvě epizody a určil tón a vzhled seriálu. Myslím, že jedna z věcí, kterou rád dělám, je, že mluvím s filmaři. Vždy se snažím proniknout několik vrstev pod to, co je zjevné. A opravdu chci vědět, proč to dělají a co je inspiruje. Třeba v případě Davida si vzpomínám, že když jsme se bavili o té postavě, kterou nakonec skvěle zahrál Kevin Spacey, tak zmiňoval filmového producenta Scotta Rudina, který je známý nejen tím, že je to geniální člověk, který produkoval úžasné věci, ale také jako despotický šéf. To není tajemství, takže to můžu říct, se vší úctou k jeho tvůrčímu géniovi. Ale bylo to opravdu užitečné. Protože si myslím, že inspiraci pro umění hledáme ve světě kolem nás. Pracoval jsem i na jiném filmu, Can You Hear Me,  a něco z té hudby budu pouštět na skladatelském summitu. I tam jsem měl štěstí, že moje spolupracovnice na tomto filmu, Charlotte Bradfordová, byla také autorkou scénáře. Takže bylo skvělé, že jsem se jí mohl zeptat například na to, proč se ten příběh ubíral tímto směrem a skutečně pochopit psychologii těch emocí. Víte, filmová hudba žije kdesi níž, je mimo verbální vrstvu. A tak se snažíte získat vodítka k tomu, co je podstatou příběhu.

ČTĚTE TAKÉ: Chinaski mají chuť zlobit. Fanouškům nadělí ke třicetiletému výročí dárek v podobě klipu

Vy velmi brzy budete na akci Composer's Summit v Praze. Co si z této akce mohou odnést začínající skladatelé?
Letos to bude už můj třetí ročník, a musím říct, že se moc těším, protože z této akce, která před třemi lety začala, se stalo opravdu neuvěřitelné místo setkání. Je naprosto jedinečná a je na ní skutečně velká koncentrace talentů. Každý rok máme na jednom místě možnost navštívit semináře, ale také jen tak nezávazně vést rozhovory nebo si poslechnout různá vystoupení. Myslím, že je opravdu důležité, aby skladatelé trávili čas s ostatními umělci a skutečně je pozorovali a nechali mluvit o tom, co dělají. Protože jedna z věcí, která je podle mě fascinující, je, že každý má svůj vlastní způsob, jak k věcem umělecky přistupovat. Takže si myslím, že je opravdu úchvatné vidět tu různorodost způsobů, jakými lidé mohou realizovat svou práci.

Vás osobně nějakým způsobem tato akce inspiruje?
Hodně. Víte, já se rád učím. Tento týden jedu do Rochesteru, protože máme na Eastmanově hudební škole skvělý dvouletý magisterský program filmové hudby. Jezdím tam dvakrát do roka a vedu masterclass. A vždy se mi stává, že když učím, tak odjíždím s tím, že jsem se toho naučil stejně jako ti studenti. Protože si myslím, že když učíte, tak vás to nějak nutí proniknout dovnitř a zkoumat svůj vlastní proces, snažit se dojít k pochopení toho, co motivuje vaše rozhodnutí a vyjádřit to slovy, což je vlastně docela obtížné. Každý umělec je jiný, ale já se považuji za dost intuitivního člověka. Jsem jazzový improvizátor, jdu na to přes proces. Takže si musíte udělat trochu odstup a podívat se na to objektivně a mluvit například o tom: „Z čeho vycházela tahle volba a čím je zajímavá?“ A to opravdu analyzovat a zajít trochu pod povrch, pokusit se rozebrat hudební myšlenku. To si myslím je opravdu přínosné.

Zmínil jste master class, to je něco, co budete dělat i v Praze. Co od něj lidé mohou čekat?
Ano, opravdu se těším na ten program, který povedu společně s Christopherem Youngem (úspěšný americký skladatel, pozn. red.). My oba píšeme hudbu i k němým filmům, já zrovna teď pracuji na hudbě k filmu Fritze Langa Metropolis, premiéra bude letos v Německu. A tak jsme studentům minulý týden poslali scénu z filmu Nosferatu, ke kterému Christopher před několika lety složil hudbu, a vybrali tuto scénu jako zadání. Budeme tak mít příležitost podívat se na jejich práci, vyhodnotit ji a mluvit o ní. Loni jsem takhle poslal scénu z filmu Raymond & Ray, na kterém jsem pracoval, a je to opravdu fascinující, protože mi vždy připadá, že studenti se učí také tím, že slyší o práci ostatních. Je opravdu úžasné vidět ten samý film s deseti nebo patnácti různými hudebními doprovody. Protože v mozku se děje něco zajímavého. Když se díváte na film s hudbou, mozek si vytváří příběh na základě zvuku a obrazu. Jednou ze zajímavých věcí na tomto konkrétním cvičení je podle mě to, že studenti nejenže vidí a slyší zpětnou vazbu k tomu, co napsali, co funguje a co je na tom skvělé, ale také možná zjistí i to, v čem by to mohlo být lepší.

Součástí té masterclass bude i skládání znělky k politickým pořadům CNN Prima NEWS. Zajímá mě, jak se něco takového skládá?
Dobrá znělka musí upoutat vaši pozornost. Jste ve vedlejší místnosti a říkáte si: „Co to je? To chci vidět?“ nebo třeba současně sledujete telefon a zvednete oči, protože vás to zaujme. Důležitý je podle mě také výběr nástrojů. Je zřejmé, že instrumentaci můžete udělat konvenčním či nekonvenčním způsobem. Například v Domku z karet jsem jako jeden z posledních nástrojů použil trubku. A oddaloval jsem to, protože je to zvuk, který se nejvíc nabízí, když jde o Washington a politiku. Trubka je v Americe tak nějak ikonická a silně spojená s americkou identitou. Myslím, že to pravděpodobně sahá až k tomu, jak ji v hudbě používal Aaron Copland a v průběhu let i John Williams, jako třeba ve filmu JFK či Narozen 4. července. Co se týče Domku z karet, tak to je sice politický příběh, ale nejde tam o něco velkolepého, není hrdinský, je to spíš antihrdina. Takže v tomto případě používám trubku, ale je to jinak zabarvené, tak nějak zvláštně jazzově, hraju si s tím. Takže to je další věc, kterou můžete udělat. Já o hudbě přemýšlím jako o vaření. Nejdříve si řeknete, co je v receptu, stejně jako když se chystáte u sebe v kuchyni udělat nové jídlo – rozhlédnete se, co tam máte, a něco vytvoříte. Váš mozek okamžitě začne vymýšlet z čeho jde uvařit něco, co bude dobré a bude to dobře chutnat. Ale možná to bude díky tomu, co náhodou zrovna máte v kuchyni. Možná tak přijdete na neobvyklé kombinace, které vás předtím nenapadly.

Když se bavíme o politických znělkách, na první dobrou se mi vybaví trumpety, smyčce, piano zkrátka klasické nástroje. Řekl byste, že je v tomto žánru prostor pro nějaké neobvyklé experimenty, nebo si lidé politické pořady spojují s těmito nástroji, a musíte pracovat právě s nimi. Zkrátka jsou to ty vaše ingredience. Nebo se můžete odvázat a inovovat tenhle žánr?
Ano, myslím, že zadáním je vždycky vymyslet něco nového či neobvyklého. Tedy, když si třeba vezmete Domek z karet, tak je tam akustická basová kytara a bubnový rytmus, ne úplně ve smyslu pochodu, ale trochu moderněji. Dále tam jsou taky elektrické kytary, které u politického tématu obvykle neslyšíte. Takže ano, prostě si hrajete. Myslím, že je to citát Nadie Boulangerové (francouzská hudební skladatelka, pozn. red.), nebo se jí alespoň připisuje a ten zní: „Nikdy se nesnaž za každou cenu vyhnout tomu, co je zjevné.“ Myslím, že tím chtěla říct, že hudba je kolektivní jazyk. Když chcete být originální či provokativní, nedělejte to samoúčelně – mějte pro to nějaký důvod. A dejte si pozor, že ať si zvolíte cokoliv, musí to vyprávět příběh. Takže pokud jsou tyto nástroje užitečné, použijte je. Je to jen jedna z ingrediencí  a neznamená to, že to bude obecné a předvídatelné.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Exkluzivní pohled do katedrály Notre-Dame. Tohle vás opravdu dostane, říká slavný reportér CNN