Čech z války exkluzivně: Létají tu kusy baráků a zakázaná munice. Promluvil o pádu Ukrajiny

Dokázal byste popsat běžný den českých bojovníků na bojové frontě? 
Ráno vstaneme, dáme si kafe a najíme se. Pokud není hlášený žádný útok, připravujeme zbraně a materiály. Hlavně ale odpočíváme, protože člověk nikdy neví, kdy budeme muset zase vyběhnout do boje. Když se něco stane, vše musí být nachystané. V momentě, kdy přijde hlášení o ruském útoku, vyrážíme do terénu a zůstat na pozicích, jak dlouho je potřeba. Pak se vracíme zpátky. Také je důležité, aby se člověk odreagoval. Občas si zahrajeme například šachy.

Jak často k ruským útokům dochází?
Někdy to je třikrát za den, jindy jednou za týden. Občas zase každý den v týdnu. Asi záleží, jak se Rusové vyspí, nebo spíše jaké dostanou rozkazy a jak se jim doplní zásoby a munice. Někdy je toho až moc, někdy vůbec nic. V posledních několika dnech ale útoky výrazně zesílily.

Nakolik se vám daří ruské výpady odrážet?
Prozatím to zvládáme, ale je to těžké. Máme tu přerozdělené role. Funguje tu polní doktor i tým, který se specializuje na ničení tanků a obrněnců. Nechybí nám ani oddíl odstřelovačů. Z bezpečnostních důvodů nicméně nemůžu říct, kdo přesně dělá co.

V úvodu invaze na Ukrajinu se hojně skloňoval názor, že se prvních bojů zúčastnily spíše nezkušené ruské jednotky. S nástupem další fáze války se situace ale změnila. Proti komu v tuto chvíli stojíte?
Je pravda, že se na začátku bojovalo spíše s branci. Byli to obyčejní kluci s povinnou vojnou, kteří se sbalili a odjeli na frontu. Jedna část nic neuměla, další – když se něco přihodilo – odhodila zbraně a utekla. Spousta z nich se vzdala. Nicméně ti, kteří jsou od začátku na Ukrajině a zůstali bojovat, už zdaleka nejsou branci. Prošli si bojem a mají už něco za sebou. Zkrátka se již nedá spoléhat na to, že nic neumí, rozhodně ne jako na začátku.

Zažil jste situace, kdy se Rusové vzdali i vašemu pluku?
Ano, ačkoliv jsem u toho osobně nebyl. Vím, že když na nás jednou útočili, tak jsme je ve výsledku brali jako zajatce. Výslechy pak probíhají v ruštině. Jelikož půlka Ukrajinců vlastně mluví rusky, jazyk není problém.

V čem mají podle vás ruští protivníci navrch? S ohledem na to, co sám zažíváte na frontě.
Rozhodně dělostřelectvo a počet kusů techniky. Rusové neustále dodávají na bitevní pole své těžké zbraně a tanky. To je asi jejich největší převaha. Jakmile přestane ze Západu proudit pomoc, myslím, že se Ukrajina neudrží. Nějakou chvíli možná ano, postupně by ale Rusko postupovalo a obsazovalo vše v cestě, až by se přešlo na partyzánský odboj. A poté by Rusové stejně pokračovali dál. Záleželo by na nich, jakou další zemi by napadli, jak daleko by to došlo.

Čeho máte na frontě nedostatek? Co českým bojovníkům a Karpatské Siči chybí, ať už jde o výbavu nebo výzbroj?
Určitě noční vidění. To je nejvíce potřeba, jelikož Rusové na nás útočí i v noci. Chodí kousek od našich pozic, a ačkoliv víme, že tam jsou, jednoduše je nevidíme. Oni sami mají výbavu s nočním viděním, a to i na zbraních a helmách. V noci zkrátka nevidíme skoro nic a boje jsou potom výrazně těžší a nebezpečnější.

Co se týče nevojenského materiálu, toho máte dostatek? Mluvím především o zdravotnických pomůckách a zásobách potravin.
Toho není nikdy dost. Nikdo neví, co se může stát, kdy se budeme muset přesunout a bránit jiné pozice. Ale obecně vzato toho máme zatím dostatek, pokud mluvíme o zdravotnických materiálech a jídlu. Teď je to především o výzbroji a výstroji, tedy doplňky na zbraně a technika.

Jakým způsobem by mohli Češi pomoct svým krajanům na válečné frontě?
Zde bych chtěl říct, že kdo bude chtít pomoct, ať pomáhá. A kdo ne, ať zkrátka nepomáhá. Je to jednoduché. Česká republika sice poslala na Ukrajinu zbraně a techniku, skoro nic z toho se ale konkrétně k nám nicméně nedostane.

Jsou tu skupiny, se kterými jsme v kontaktu a které nám aktivně pomáhají. Dobrovolníci z Mise Ukrajina třeba shání zásoby a výbavu – včetně nočního vidění. Iniciativu znám osobně, takže můžu potvrdit, že skrze ni se sehnaná pomoc – ať už ve formě financí, výbavy či zásob – dostane k nám na frontu.

Proč jste se vlastně rozhodl odjet na Ukrajinu a bojovat se zbraní v ruce?
Nelíbí se mi, že tu Rusové zabíjejí i ženy, děti a staré lidí. Pokud se to nezastaví na Ukrajině, půjde to dál. Už teď Rusko vyhrožuje spoustě zemím, že jejich kroky budou mít následky. Nezůstane to jen tam, může to časem dojít i k nám, pokud jim to dovolíme.

Jaké máte vztahy v rámci pluku Karpatská Sič? Co jsem pochopil, nebojují tam pouze Češi, ale také další národnosti. Jak vypadá komunikace, výměna názorů, nálada v tak různorodé skupině?
Národů je tam spousta, skoro celý svět. Po našem boku stojí bojovníci z Japonska, Jižní Koreje, Američané či Kanaďani. Jsou tam i Rusové, kteří mají manželky z Ukrajiny. Jsou tam s námi a bojují s námi. Na začátku byl problém s tím, že tam byli dva jistí chlapci, kteří kradli. Než jsme si zase vydobyli důvěru, tak to zase chvilku trvalo. Vztahy jsou tam ale dobré.

Součástí dobrovolnického pluku byl i Michal Janík, který před měsícem padl na charkovské frontě. Znali jste se? Jak na něj vzpomínáte?
Znali jsme se. Michal se k nám připojil později, pomáhal s tlumočením, protože uměl jazyky. Potkávali jsme se každý den. Byl to hodný člověk, nikdo na něj nenadával. Dobrý kluk, který věděl, že chtěl pomáhat. Bohužel to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Dokážu si nicméně představit, že ne každý dobrovolný bojovník bude mít dostatečnou motivaci k tomu, aby několik měsíců nasazoval život za cizí národ. 
Spousta lidí přijela a s dobrým úmyslem nám volali, že chtějí pomoct. Mnohé jsme varovali, že to není žádná sranda, ale pokud pokud budou chtít, ať přijedou. Pak většinou sami řekli, že na to nemají, a nikdo jim to nemá za zlé. Dokud tu člověk není, neví, jaké to je a co ho čeká. Někteří to nedají psychicky. Nikdo jim nebrání odejít, často jsou druhý den na cestě domů. Najdou se i lidé, kteří dál pomáhají v humanitárních centrech. Zapojují se do boje, jen jinak. To je taky záslužné.

Podobné predikce se odpichují poměrně obtížně, ale stejně se zeptám – jak si myslíte, že bude probíhat válka na Ukrajině v následujících týdnech a měsících? Co bude stěžejní pro vítězství Ukrajinců, potažmo porážku Rusů?
Těžko říct. Pokud to mám vztáhnout na náš pluk, někdy se posuneme o kilometr, někdy se zase stahujeme zpátky. Stále se na nás snaží útočit, ale daří se nám je odrážet tak, aby nepostupovali dál. Ale kdy a jak to skončí, to asi nejde říct. Záleží na pomoci zvenčí. Jestli budou na Ukrajinu nadále přicházet zbraně a těžká technika, budeme mít trošku navrch. Pokud taková pomoc nepřijde, budeme se stahovat dál a dál, až to celé nakonec padne… Munice časem dochází, těžké stroje také.

Z čeho máte největší strach? Co vám nebo kolegům na frontě dělá největší starosti?
Strach máme asi všichni, ale snažíme se to potlačovat. Jakmile člověk vyjde ven, není to vždy jednoduché. Všechno kolem bouchá jak na silvestra a všude lítají kusy baráků. To je samo o sobě nebezpečné. Každý se bojí něčeho jiného. Někdo minometů a gradů, někdo fosforu a kazetové munice. Rusové používají munici, která je mezinárodně zakázaná. Je jim to jedno.

Byl jste očitým svědkem útoku bílým fosforem?
Buď to byl fosfor, nebo nějaká jeho náhražka, což je asi ještě horší. Koukáme skoro každý večer. Spálí to všechno, co se nachází v okruhu dopadu, nám třeba shořela auta.

Máte osobně něco v plánu, až válka skončí?
Nějaké plány mám. Ale zatím o nich nechci mluvit – sám nevím, jestli to vyjde. Uvidíme, jak to vlastně vše dopadne.

Na sociálních sítích se mnohdy hromadí příspěvky od českých diskutérů, kteří zpochybňují dění na Ukrajině i vaše konání. Máte pro ně nějaký vzkaz?
Ať se přijedou podívat. Je to jednoduché. Vlaky sem stále jezdí, autobusy taky. Není problém se za námi dostat. Ať si udělají exkurzi, aby viděli, co se tu děje. Některým lidem to nelze vysvětlit, že například Ukrajinci nestřílí na své lidi, a melou si svoje. Občas se najde někdo, kdo mi vzkáže, ať si jedu na Ukrajinu sám. Když jim řeknu, že už tu jsem, většinou neodepíšou. Jeli jsme na frontu s tím, že budeme bojovat. To si uvědomujeme. Nikomu neříkáme, že nám musí pomoci. Kdo chce, nechť pomůže, kdo ne, tak ne. Nic víc v tom není.