Michal Ďuriš už dva a půl roku působí na Kypru. Teď má za sebou čerstvě přestup do Omonie Nikósie. Zdroj: Profimedia.cz
Tuzemským fanouškům se vryl do paměti coby hráč plzeňské Viktorie. „Nejlepší období mého života,“ shrnuje v rozhovoru pro CNN Prima NEWS fotbalista Michal Ďuriš. Západ Čech opustil zkraje roku 2017, aby okusil angažmá v Orenburgu. Svojí ruštinou bavil ostatní, ale ne dlouho. O dvanáct měsíců později už musel zase pilovat angličtinu, protože se vydal na Kypr. V rámci ostrovního státu teď v létě změnil angažmá a přešel k rivalovi. Výhrůžky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Na Kypru spolu s rodinou žije už dva a půl roku. Dvaatřicetiletý Slovák si ve vyhledávané dovolenkové destinaci víceméně našel i přes určitá specifika druhý domov. Nejprve díky klubu Anorthosis Famagusta, teď se rozkoukává v Omonii Nikósie.
Přitom kyperské dobrodružství začalo trochu nevinně pouze půlročním hostováním z ruského Orenburgu.
Nebral jste v první fázi odchod z Ruska na Kypr jako krok zpět?
Nemyslím si, že by to tak bylo. Je pravda, že soutěž na Kypru nemá takový evropský koeficient jako ruská Premier liga. Každopádně je lepší někde bojovat o titul a poháry, než se jinde plácat dole a hrát o záchranu. Takto jsem se to snažil brát především. A hlavně mi v Rusku vadil umělý trávník. Hostování, které se naskytlo, přišlo vhod. Sám jsem byl nakonec překvapený, jak je liga na Kypru kvalitní.
Umělá tráva se na vašem zdraví odrážela hodně?
Měl jsem s tím velký problém a způsobilo mi to určitá zranění. Řekl jsem si, že nejlepší způsob, jak si prodloužit kariéru, bude odejít někam, kde na mě bude čekat přírodní hřiště.
A v čem jiném ještě bylo Rusko nepříjemné? Hráči často dávají vzpomínat na tuhou zimu...
Zima tam byla obrovská. Orenburg se nachází kousek od hranic s Kazachstánem, takže leží v oblasti, kde v zimě je strašné chladno, a naopak v létě extrémní vedro. Neexistuje žádné rozumné přechodné období. A občas se stane, že jeden den sněží, druhý je 20 stupňů. Ale jinak na Rusko vzpomínám jen v dobrém. Potkal jsem tam spoustu fajn lidí.
S kabinou jste si tedy rozuměl dobře?
Jasně. Rusové jsou také Slované, takže ani nebylo potřeba příliš času, abychom si sedli. Domácích fotbalistů byla většina, nás ze zahraniční asi osm. Teď na Kypru je to naopak, ale to ničemu nevadí. Všechno funguje suprově, nemůžu si na nic stěžovat.
Titul a Liga mistrů? Asi bych si klepal na hlavu
Ale asi to těžko trumfne už proslulou plzeňskou kabinu především ještě za aktivní hráčské kariéry známého šprýmaře Pavla Horvátha, že?
Myslím si, že ne. Na to asi budu vzpomínat celý život (úsměv). Zážitků je spousta, navíc šatna byla tehdy ryze československá, nebyl v ní žádný zahraniční hráč, čímž to bylo velmi specifické. Všichni jsme tahali za jeden provaz a šlapalo to na hřišti i mimo něj. Nejlepší období mojí kariéry. Jen doufám, že se nějakým podobným úspěchům aspoň trochu přiblížím na Kypru.
Přijde vám, že už je to deset let, co jste se vydal z Banské Bystrice do Plzně?
Letí to strašně. Hlavně na svých dětech vidím, jak čas utíká. Na sobě to nějak zvlášť nepozoruji, i když bohužel vím, že mi je už 32 let. I tak si chci ještě těch pár dalších sezon, které můžu být profesionální fotbalista, pořádně užít. Hlavně, ať drží zdraví, pak mám třeba tři roky před sebou.
Jak jste tehdy v roce 2010 vnímal přestup do Plzně? Viktoria sice čerstvě měla za sebou vítězství v domácím poháru, ale bylo na ni stále pohlíženo jako na provinční klub bez větších výsledků.
Já to bral jako posun. V Bystrici jsem byl od mládežnických kategorií, potřeboval jsem udělat nějaký krok dopředu. A vyšlo to fantasticky. Bylo fajn, že to nebyl velký skok, šlo to tak nějak postupně. Nakonec to skončilo tak, jak skončilo. Říct mi někdo, že po sezoně budeme slavit titul a pak se podíváme do Ligy mistrů, budu si asi klepat na hlavu. Za roky v Plzni jsem velmi šťastný.
Bral jste tedy tyto velké události jako součást prožívané pohádky?
Tehdy jsem možná ještě ani neměl rozum, abych to všechno vstřebal (úsměv). Všechny tyto věci mi možná dojdou až po kariéře. Dostat se z české ligy do Ligy mistrů je vždycky něco velkého, zvlášť když k vám posléze do skupiny nalosují Barcelonu a AC Milán. Ke všemu tehdy oba týmy byly plné velkých hvězd.
Užil byste si to nyní ve svém věku více?
Těžko říct, ale možná i ano. Ale stále doufám, že se mi ještě povede dostat do základní skupiny v pohárech, ať už Ligy mistrů nebo Evropské ligy. Myslím, že kádr, který máme v Omonii, disponuje kvalitami na to, aby se nám to povedlo.
Ještě se vrátím k Plzni. Jediným fotbalistou z éry prvního titulu, který ve Viktorii stále hraje, je brzy sedmatřicetiletý David Limberský. Jak dlouho ještě podle vás bude vládnout na pozici plzeňského levého beka?
Už před pěti lety mi říkal, že to ještě jeden rok potahá, pak skončí. Je neuvěřitelné, že i v takovém věku podává výkony na vysoké úrovni. Klobouk dolů, protože fotbal se neustále zrychluje, ale Limba s mladými drží krok.
Tuzemští fotbaloví fanoušci ho znají zejména díky angažmá v Plzni. Dres Viktorie oblékal Michal Ďuriš šest let. Zdroj: Profimedia.cz
Dalším vaším parťákem z Plzně byl i krajan Marián Čišovský, který poslední roky bojoval s nevyléčitelnou amyotrofickou laterální sklerózou. Jak moc vás zasáhla na konci června zpráva o jeho úmrtí?
Byli jsme si velmi blízcí. Ještě když jsem byl v Plzni, trávili jsme spolu dost času. Po odchodu do Ruska jsem se s ním viděl už jen jednou. Když jsem za ním přijel do Plzně, tak už to tehdy bylo špatné... Byl to obrovský bojovník, těžko se mi hledají slova. Velký člověk, velký hráč a velká škoda. Je hrozné, že svět opustil tak mladý člověk. Budu na něj vzpomínat jen v dobrém, stejně jako všichni ostatní.
Snažil jste se s Mariánem udržovat aspoň telefonický kontakt, když jste se nemohli vídat skrze vaše zahraniční angažmá?
Nevolali jsme si, spíše jsme využívali zprávy, protože Marián už měl problém s komunikací. Ale kontakt jsme se určitě snažili udržovat.
Kypr není placená dovolená
Zpátky na Kypr. V Omonii Nikósie – kam jste teď v létě přestoupil – se vlastně můžete cítit jako doma. Jste součástí čtyřčlenné československé enklávy, což je vítaná společnost, ne? Vedle sebe máte krajana Tomáše Hubočana a Čechy Jana Lecjakse a Michaela Lüftnera.
Určitě je to příjemné. Když něco vyloženě chci říct někomu z nich, můžu samozřejmě spustit naším jazykem. Ale není to tak, že bychom se uzavřeli do bubliny. Bavíme se se všemi anglicky, a to včetně trenéra. Je to nicméně poměrně dost pestré. Máme tam i dost portugalsky mluvících hráčů, samozřejmě také řecky hovořících Kypřanů. Někdo zase mluví španělsky...
Takže si tak trochu dopřáváte různorodých jazykových lekcí.
Je to tak. Většina hráčů už zná základní slova slovenštiny a češtiny, tedy takové ty věci, které člověk pochytí rychle. Tedy hlavně nadávky (smích). Je celkem úsměvné, když nějaký zahraniční fotbalista zopakuje to, co řekneme.
A chytáte se naopak vy aspoň drobně v řečtině?
Nějaké to slovíčko asi ano, ale jinak vlastně nejsem nijak nucený se ji učit. Na všechno vám tady stačí angličtina.
Je Kypr dobrým místem pro život s rodinou? Hodně sluníčka a vody se asi musí všem líbit, ne?
Někteří lidé si kvůli tomu asi mohou myslet, že angažmá na Kypru je jedna velká placená dovolená (úsměv). Tak to úplně není. Každopádně rodina je zde velmi spokojená. Dcera chodí do anglické školy, syn zase do školky. Je pro ně super, že se takto brzy naučí jazyk. Sám vím, jak jsem se trápil, když jsem se anglicky intenzivněji učil až v pokročilejším věku. Hůře to jde do hlavy. Děti se s tím nepárají a berou to automaticky. A abych se vrátil na začátek – samozřejmě prostředí dělá hodně, po celý rok je tu příjemné počasí.
Angličtině jste se začal více věnovat po přestupu do Ruska?
Měl jsem ji ještě dříve na škole. Ale když pak přijdete do zahraničí, zjistíte, že vlastně neumíte nic. Nejlepší je, když jste přímo na místě a automaticky jste donucený k tomu se učit. V Rusku nemluvil anglicky skoro nikdo, takže jsem musel nějak zvládnout ruštinu. Výhodou zahraničního angažmá je, že se zlepšíte ve věcech, které byste jinak opomíjeli. Myslím, že to, jak jsem se naučil různé jazyky, mě zase posunulo někam dál.
Snažil jste se jazykově zdokonalit lekcemi, nebo naposloucháváním okolního prostředí? Nejlepší je jít s hráči na kávu nebo kamkoliv jinam, kde jste donucený něco povídat. Vybavuji si úsměvné příhody z Ruska, kdy jsme po zápase občas zašli na pivo. Začal jsem něco vyprávět, sázel jsem slova hlava nehlava. Takže jsem ostatním posloužil jako zábava (úsměv). Ale já jsem zkrátka typ, který nesedí někde v koutě. A nejvíce se naučíte, když se budete snažit jakkoliv zapojit. Ačkoliv to může být někdy komické.
Snad zůstane jen u vzkazů
Kypr lze zařadit mezi exotické fotbalové destinace, které mají své mouchy. Co jste si říkal například poté, co v lednu někdo nastražil bombu na rozhodčího Andrease Konstantinua, kvůli čemuž byla posléze přerušena liga?
Nechápal jsem to, nějakou dobu jsem z toho byl šokovaný. Tehdy jsme se připravovali na zápas, který měl být druhý den. A večer v autě rozhodčího vybuchla bomba. Když jsem se to dozvěděl, honilo se mi hlavou, jak je dnes tohle vůbec možné. Bohužel i takový je Kypr. Zdejší lidé jsou poměrně dost horkokrevní a jediná pořádná věc, kterou mají, je fotbal. Každý člověk patří k nějakému klubu, a to už odmala.
Máte kvůli tomu sám občas strach?
Obával jsem se zvlášť, když jsem dostal nabídku od Omonie. Spolu s Anorthosisem patří mezi zdejší největší kluby a rivalita je obrovská. Asi jako jít ze Sparty do Slavie, to se zkrátka nedělá. Takže když bylo jasné, že se stěhuji do Nikósie, dostal jsem několik výhružných zpráv a telefonátů. A co teprve, až proti sobě budeme hrát. To si v uvozovkách užiju.
Opravdu i telefonáty?
Ano, bohužel. Jen doufám, že zůstane pouze u této formy kontaktu.
Jak se vlastně seběhl tento transfer v rámci Kypru na trase Anorthosis Famagusta – Omonia Nikósie?
S Anorthosisem jsem se už dříve domluvil, že v případě, že přijde nabídka odjinud, můžu jít. Kluby, které se zajímaly, chtěly vědět přesnou částku, za kterou můžu odejít. Samozřejmě nejlepší by bylo, kdybych byl volný hráč. Nakonec jsme se přece jen domluvili na rozvázání smlouvy – řekl bych, že v naprosto korektní rovině. Pak jsem čekal, co přijde.
Chtěly vás i jiné týmy než Omonia?
Něco přišlo z Čech, Maďarska, Polska, dokonce i Izraele. Ale když se ozvala Omonia, byla to pro mě priorita. Je fajn být někde, kde znáte prostředí a mentalitu lidí.
V jednom z českých médiích se objevila informace, že byste mohl jít do Sparty. Byla to pravda, nebo ne?
Ne a ne. Vůbec nevím, kdo tuhle informaci vytáhl, ale já o Spartě nevěděl nic. Jen jsem se pak smál tomu, co mi lidé posílali.
A šel byste k Letenským, kdyby nabídka byla reálná?
Zažil jsem v Plzni šest let. Nedokážu si představit, že po tak úspěšném angažmá bych šel do Sparty. Za sebe bych se do toho zřejmě nějak nehrnul, ale opravdu nic skutečného ke mně ze Sparty nedorazilo.
Místní jsou ze současné situace hotoví
Jaký je Kypr v současné chvíli? Vinou koronaviru jsou asi města i pláže celkem opuštěné, ne?
Na pláž se upřímně ani moc nedostanu. Za poslední dva měsíce, co jsem na Kypru, jsem na ní byl jen dvakrát. Když vyrazím v horku, které tu nyní panuje, na pláž, budu z toho večer na tréninku vyřízený (úsměv). Takže radši zalezu doma do bazénu. Ale jde o obrovský rozdíl v porovnání s minulým létem. Ulice i pláže byly přeplněné, teď je to takové nijaké. Místní jsou z toho dost hotoví, protože – když to přeženu – jejich jediný příjem plyne z cestovního ruchu. Jsou zde turisté stále jen z několika málo zemí, takže to ani po skoro půl roce není ono.
A jak jste trávil čas po vypuknutí pandemie vy?
První dva měsíce jsem zůstal na Kypru. A bylo to ještě horší než na Slovensku nebo v Česku. Museli jsme zůstat doma, jednou za den povolený nákup a sportovní aktivita. Dost se to hlídalo. Naštěstí jsme trávili čas v naší komunitě, takže to celkem i uteklo. S Tomášem Hubočanem jsem trénoval každý den, snažili jsme se běhat a dělat věci, které za daných podmínek byly možné. V květnu jsme se potom přemístili na Slovensko.
Předpokládám, že jste byl i vy jako rodič svědkem on-line výuky…
Dcera se synem se na začátku učili formou videohovorů, vždy do oběda. Aspoň nějak se tu snažili, aby děti pracovaly v určitém režimu, i když si nemyslím, že to moc fungovalo. Když jsem přišel za dcerou do pokoje, běžel videohovor v jedné části pokoje a ona si hrála v úplně jiném koutě (smích).
Pojďme skončit fotbalem. V předčasně ukončené skupině o titul Omonie vedla, ale trofej nedostala. Připadne jí ligové prvenství v následující sezoně s vámi v sestavě?
Byl bych logicky velmi rád. Ale zvlášť v dalším ročníku to bude opravdu těžké. Liga se rozšířila o další dva týmy, takže zápasů bude opravdu hodně, navíc v rychlém sledu. A skončit se musí do dubna, protože Kypr hostí mistrovství Evropy do 17 let. Do toho nás samozřejmě čekají evropské poháry. Sám jsem zvědavý, jak vše zvládneme. Hlavně, aby se to dohrálo tak, jak má, protože koronavirus s tím ještě může zamíchat. Nicméně snad to bude v pohodě.
