Před 15 lety na něj pršela chvála ze všech světových stran. Fanoušci zbožňovali jeho triky, oceňovali, jak se dokáže hrou bavit. Ostatně široký úsměv se na jeho obličeji nacházel i v nejvypjatější zápasech. Fotbalový život Ronaldinha ale byl tak trochu schizofrenní. Parády na hřišti střídaly přešlapy mimo něj. Největší škraloup přišel až teď po kariéře. Ronaldo de Assis Moreira, jak zní původní jméno Brazilce, začátkem března přicestoval do Paraguaye s falešným pasem. Proto zamířil do vězení. Z něj by měl být brzy propuštěn, ale dojem stinné stránky génia přetrvá.
Do světa fotbalu s sebou přitáhl celý pytel nových fint. Poté, co se lidé na celé planetě učili na konci 20. století „zidanovky“, chtěl každý umět nějakou tu „ronaldinhovku“. Mezi lety 2003 až 2008 byl Ronaldinho hráčem Barcelony, a právě v dresu Katalánců rozdával radost nejintenzivněji. Sám pak byl za svůj um odměněn ziskem Zlatého míče v roce 2005. O tom, jaký byl fenomén, svědčí fakt, že v prvním videu na serveru YouTube se ziskem milionu diváků figuroval Ronaldinho.
Když se na časové ose přemístíme do současnosti, kontrast je obří. Fotbalista, který byl ve své době idolem pro každé dítě kopající do míče, se ještě v těchto dnech nachází v paraguayském vězení. Zde v březnu „oslavil“ 40. narozeniny. V jihoamerické zemi chtěl rozjet on-line kasino a představit vlastní knihu, jenže z plánů nestihl uskutečnit nic. Do Paraguaye totiž přicestoval s falešným pasem, kvůli čemuž zamířil do vězení. A nebyl sám, se stejně problematickými doklady doprovázel Ronaldinha jeho starší bratr. Za tučnou kauci 17,8 milionu korun mohli sourozenci zamířit do domácího vězení, které představuje luxusní hotel.
Z této izolace by se dvojice měla v blízkých dnech dostat na svobodu. Ronaldinho bude muset zaplatit pokutu, která v přepočtu činí dva miliony korun. Roberto de Assis Moreira ještě o 500 tisíc více.
V Gremiu chtěl hrát zadarmo, pak odešel
Právě Ronaldinhův bratr slavného hráče provázel po celou dobu kariéry, protože byl jeho manažerem. Ostatně díky Robertovi se celá rodina Moreirů dostala z chudoby. Jako sedmnáctiletý podepsal smlouvu v klubu Gremio, který mu kromě financí rovnou poskytl vilu, do níž s sebou vzal všechny své nejbližší.
Honosné prostředí ovšem nepřineslo Ronaldinhovi a spol. jen radost, ale také smutek. V bazénu rodinného sídla totiž postihla otce srdeční příhoda, na jejíž následky o dva dny později v nemocnici zemřel. Tato událost tehdy osmiletého Ronaldinha dost zocelila a možná byla i nešťastným impulzem, který mu pomohl do nejzářivějšího patra fotbalu.
O dekádu později byl klenotem brazilských mládežnických reprezentací a do Jižní Ameriky začaly směřovat zraky klubů z Evropy. Ronaldinho šel ve stopách bratra – nastupoval za tým Gremio z města Porto Alegre, což si také náležitě užíval. „Klidně bych tu hrál zadarmo,“ hlásal na přelomu tisíciletí. „Jediné, na čem záleží, je láska k dresu tohoto klubu.“
Slova hýčkající si fanoušky Gremia ale netrvala dlouho. V 21 letech zamířil Ronaldinho do pařížského PSG, čímž leckoho ve své domovině rozzlobil. Ne naposledy…
Trénink nebyl třeba
Rychle si ale získával příznivce v globálním měřítku. Jeho fotbalová kouzla byla ve Francii rázem daleko více na očích, ke všemu na sebe upozornil také na mistrovství světa v roce 2002. „Kanárkům“ tehdy pomohl k pátému – a zatím poslednímu – titulu světových šampionů.
U Pařížanů začal brzy aplikovat bohémský způsob života, který obnášel plno alkoholu a málo dřiny. „Přes týden vůbec netrénoval, k týmu se připojil až v pátek, aby v sobotu odehrál zápas,“ vzpomínal už dříve na svého někdejšího spoluhráče z PSG bývalý francouzský fotbalista Jerome Leroy. „Když přišel, tak vždycky se slunečními brýlemi na očích. Pak většinou jen zamířil na masáž a rovnou do postele,“ dodal Leroy.
Jenže při ostrých zápasech čaroval, takže si i přes mizivé úsilí v roce 2003 polepšil a stěhoval se na slavnou adresu s názvem Nou Camp. Pětileté působení v Barceloně je dozajista nejvydařenější kapitolou v Ronaldinhově kariéře, během které ho milovaly miliony lidí po celém světě. Za katalánský celek odehrál 145 zápasů, ve kterých dal hned 70 gólů, desítky dalších připravil.
Po odchodu z Barcelony do AC Milán před sezonou 2008/2009 ale tak trochu započal Ronaldinhův konec. V následujících měsících a letech vyloženě nepropadl, ale byl už jen stínem své barcelonské verze. Proto se v pouhých 31 letech rozhodl vydat zpět do své domoviny.
Zrada mateřského klubu
„V Evropě mohl vydržet déle. On sám měl za to, že svůj příběh už napsal a chtěl být blízko rodině,“ poznamenala brazilská fotbalová legenda Rivaldo.
Logicky se nabízel návrat do mateřského Gremia. Ronaldinhův bratr s ním také vyjednával a později bylo vše nachystáno k očekávanému comebacku. Prezident klubu Paulo Odone proto navrátilci naplánoval velkolepé přivítání na stadionu za přítomnosti vojska.
Jenže Ronaldinho své rodné hnízdo zradil a plácl si s riodejaneirským Flamengem. „Mnozí se vracejí do Brazílie, aby dohráli kariéru. Já chci vytáhnout Flamengo tak vysoko, jak to jen půjde,“ řekl po svém příchodu.
Působení v Brazílii ale už bylo skutečně jen konečnou fází Ronaldinhovy brzdné dráhy. „Bylo to spíš pařící zvíře než fotbalista,“ zhodnotil lakonicky poslední fotbalová léta tehdy vyhasínající ikony Jose Carlos Peruano, poradce Flamenga.
Ronaldinho příliš dlouho Flamengo do výšky netahal. Angažmá ukončil kvůli opožděným výplatám po pouhých 16 měsících. Posléze putoval do Atletika Mineiro, se kterým spojil své jméno na dva roky. Epizodní roli dostal ještě ve dvou klubech – mexickém Querétaru a brazilském Fluminense. V roce 2015 přistála za jeho fotbalovým příběhem tečka.
Diego Maradona před lety prohlásil, že Ronaldinho je pro něj největší osobností fotbalu. Ve svých nejlepších letech byl prý lepší než Lionel Messi s Cristianem Ronaldem.
Oba zmínění fotbalisté ovšem i po třicítce neúnavně dřou a boří statistické rekordy. Ronaldinho se vydal odlišnou cestou, která ho zavedla až do vězení.
