reklama

Farář Plachta z vyhořelého kostela v Gutech: Odpuštění je cesta ze tmy a samoty

Farář Kazimierz Plachta před kostelem v Gutech, který po nedávné spoušti opět vypadá k světu.
Foto: Lukáš Hron

Jsou to tři roky, co mladí žháři kousek za Třincem zapálili krásný dřevěný kostel ze 16. století. Za podhorskou vesnicí Guty z něj zbyla hromádka popela, ohořelé trámy a zázračně zachovalý kříž. Na místě ohnivé tragédie už stojí věrná replika původní stavby, zvenku vypadá hotová, pořád je na ní ovšem spousta práce. Zdejší kněz Kazimierz Plachta tvrdí, že obnova kostela může lidem dodat spoustu naděje i do chmurných covidových časů.

reklama

Uletí i duchovnímu jadrnější slovo, jakmile mu někdo zapálí kostel?
Nevím, jak by se zachoval někdo jiný, mně ale neuletělo. Když na to zpětně vzpomínám, semlelo se to tenkrát hrozně rychle.

Vraťme se tedy do té noci z 1. na 2. srpna 2017.
Poprvé mi mobil kvůli požáru zazvonil krátce po půlnoci. Asi půl hodiny poté, co jsem šel spát. Rozkoukal jsem se hned – oheň mi totiž na dálku hlásila všechna čidla z kostela. Na nic jsem nečekal, okamžitě jsem vyrazil. A jelikož jsem od dětství dobrovolným hasičem, už z dálky mi bylo jasné, že požár nemohl vzniknout z náhodné jiskry. Že to zkrátka někdo musel schválně založit na více místech.

Byla to ta chvíle, kdy pláčou i chlapi?
Ano. Plakali všichni. I já. Nešlo to jinak. Lidé postupem doby pochopitelně reagovali různě. Když to místním k ránu se vší hrůzou došlo, chtěli pachatele lynčovat. Já to viděl od začátku jinak. Všechny okolo jsem přesvědčoval, že jedinou správnou reakcí na takový čin je modlitba za ty, co to zavinili. Odpuštění. Vnímal jsem ho jako světlo uprostřed tmy, do níž jsme se tenkrát zničehonic dostali.

Nevím, zda bych toho byl na vašem místě schopen.
Pro lidi, kteří nevěří v Boha, je to možná těžké pochopit. My ale tehdy cítili, jako bychom zůstali sami. Přes noc jsme přišli o svůj druhý domov. A právě odpuštění bylo cestou, jakou jsme se z té samoty mohli dostat. Odplata není řešení. Měli jsme vnitřní pocit, že skrze odpuštění děláme něco důležitého. I skrze obnovu kostela. Nebylo třeba myslitelné, že přestože kostel nestojí, neměla by se na jeho místě konat mše svatá. Dělali jsme ji zde později za každého počasí. I když v dešti foukal hrozný vítr a čtyři farníci nad námi drželi plachtu. I když byl takový mráz, že nešlo podávat svaté přijímání. Nebylo to vždycky jednoduché, ale vydrželi jsme to. Odpuštění se proměnilo ve způsob, který nás uzdravoval. Uzdravoval ostatně i hochy, kteří požár založili. Vždyť oni byli taky v šoku. Ani pořádně nevěděli, co udělali.

Myslíte?
Stojím si za tím. Nevěděl to ani ten, který celou akci vymyslel. Nebyly to jeho myšlenky. Všichni tři se stali nástrojem obrovského zla, které je vsálo do sebe a nařídilo: „Zapalte!“ Podle mého jsou ti kluci chudáci.

Chudáci? Vždyť to byla jejich ruka, která založila oheň.
A přece to jsou podle mého chudáci – myšleno v uvozovkách. V kázání jsem často opakoval, aby je lidi neodsuzovali. Nějaké to zlo přece zasahuje kdekoho – farníky, mě, biskupa. Každý z nás se může za jistých okolností stát jeho nástrojem.

Možná. Ale přece hned nemusím zapalovat kostel.
A tady jsme u tajemství zla. Ono v sobě nemá kompromis. Jedná vždy standardně – destruktivně.

Je tedy podle vás určité zlo v každém z nás?
Přímo v nás ne. Páchat ho nechce asi nikdo, na člověka ale působí z venku. Zotročuje si nás. Proto každý potřebuje duchovní sílu, aby mu mohl odolat. Aby se rozumem mohl rozhodnout pro dobro. Není to vždycky jednoduché, někdy se mohou zlo a dobro prolínat, bývají kolikrát těžko k rozpoznání. I proto jsme se za ty mládence modlili. Vždyť oni mají před sebou celý život! Tím, co provedli, trpí jak oni, tak jejich rodiny.

Nějaké to zlo přece zasahuje kdekoho – farníky, mě, biskupa. Každý z nás se může za jistých okolností stát jeho nástrojem

Pamatujete si na první osobní setkání s nimi?
Došlo k němu u soudu. Do té doby jsme si psali jen dopisy.

Co v nich stálo?
Odpovídali jen dva z nich. Od zbývajícího mi mail po delší době poslala až jeho maminka. Zmiňovala, že by jako rodina rádi pomohli, pokud by například bylo zapotřebí osadit okolí stromy či podobně. Poděkoval jsem, že k tomu ještě nenazrála správná doba. Jakmile bude postavený kostel, určitě se tomu nebudu bránit.

Co vám napsali ti zbylí dva?
Jeden si řekl o číslo účtu, že má ušetřené nějaké peníze na školu. Vzkázal jsem mu, že pochopitelně uvítám každou částku, ale že jistě nastane moment, kdy bude chtít pokračovat ve studiu a to se mu pak finanční prostředky budou hodit. I druhý se kál, rozepsal se o svých výčitkách svědomí. Odpověděl jsem mu v podobném duchu. Jejich dopisy mimochodem umístíme společně s kouskem rozsudku a další dokumentací do měděné koule na věži nového kostela. Na památku dalším generacím. Takové místo s informacemi o poslední opravě má každý kostel. Když jsme ten náš opravovali roku 2012, našli jsme doklady z 18. století. Naštěstí teď nevzaly za své, jsou uschované v muzeu ve Frýdku-Místku.

Cítíte, že těm třem klukům mohlo vaše odpuštění změnit život?
Předně – já opravdu nemohl neodpustit. Šlo mi o to, aby do dalšího života nešli zatíženi. Aby za nimi ještě po letech někdo nelítal „se sekerou“ v ruce. Aby měli klid. Vždyť odpuštění se ve svaté zpovědi dostane i vrahovi, pokud svého činu lituje. Spousta takových lidí se ve vězení obrátila k víře a umírala smířená s Bohem.

Kde je v křesťanství hranice, po kterou lze ještě odpouštět?
Na kříži. Podívejte se na kříž, který stojí půl metru od našeho obnovovaného kostela. Všechno široko daleko shořelo. Ten kříž ne. Pro nás to byl zázrak. Kdo nám zůstal? Od koho si vzít ponaučení? Jistě, od Ježíše. To on z kříže odpustil lotrovi, jehož vzal do ráje jako prvního. Odpustil i všem, kteří ho na ten kříž zavěsili. Kříž nás tedy neustále učí.

Díval jsem se na internetu do diskuze u článku, v němž jste mluvil o nutnosti odpuštění viníkům. A většina diskutujících ostře nesouhlasila. O čem to vypovídá?
Odpovím vám zeširoka: Minulou neděli jsem kázal o dělnících na vinici. Hospodář si s nimi domluvil, že za svou práci dostanou denár na den. Během dne pak viděl, že někteří dělníci dřou od rána do večera, zatímco jiní se povalují, nedělají nic. Přesto, jakmile pak došlo na vyplácení, dostali po denáru první i druzí. Pilnější z dělníků proti tomu reptali, hospodář vysvětloval: „Proč se díváte křivým okem na to, že jsem dobrý? Chci pomoci vám všem. Domluvili jsme se na denáru? Máte ho, pak jsem vám tedy neukřivdil.“ Myslím, že to na danou situaci sedí. Odpuštění viníkům může posloužit nejen jako povzbuzení pro zdejší farníky, ale pro všechny lidi dobré vůle. A že je to těžké? Že se i při své snaze o obnovu kostela můžeme často cítit osamělí? Ano. Vždy si vzpomenu na svého strýce, rovněž kněze, který byl v Polsku za komunismu kvůli své víře i ve vězení. Kdysi také stavěl celý kostel. Několikrát mi povídal: „Umíš počítat? Tak počítej leda sám se sebou.“ Člověk se někdy může ocitnout sražený k zemi, na čtyřech. Přirozeně počítá s tím, že mu někdo druhý podá ruku. Jsou ovšem zkrátka chvíle, kdy se musíte zvednout sám.

Může příběh obnoveného kostela inspirovat v tom smyslu, že vždycky existuje nějaká naděje? Že se nikdy nemáme vzdávat?
Může! A zdejší farníci se tímhle příběhem zjevně inspirují. Vidím, jak tím žijí. Jak to posiluje jejich víru, naději, lásku. Zdaleka nejde jen o kostel. V každém z nás je přece tolik problémů a bolesti. Podobný příběh nás může pobídnout, abychom do budoucna hleděli s nadějí. Právě teď, když svět trápí pandemie nemoci COVID-19, je to mimořádně zapotřebí. Zasáhla nás nečekaně. Jako všechno je ale i ona řízena Bohem. Mohl to nedopustit. Dopustil. Snad proto, aby z onoho zla vzniklo ještě větší dobro.

Jaké dobro máte na mysli?
Důležité je, aby si lidé vzali správné ponaučení. Aby podle pandemické lekce přizpůsobili své chování. V časech COVID-19 je zkrátka nutné si něco odříci. Stali jsme se velmi pohodlnými, teď prostě musíme něco obětovat. Být zodpovědní. Žít v disciplíně. Sice to není snadné, ale nejsme na to sami.

Nejsme? Karanténa a izolace přímo svádí k pocitu osamělosti.
Ano, to je problém. Člověk se bojí samoty. Strach ze samoty je vůbec obrovským tématem moderní civilizace. Lidi na Západě se často nežení proto, aby spolu měli děti, ale aby nebyli sami. Dělají to především kvůli sobě. Možná, že i tohle může pandemie pozitivně změnit. Lidem se v izolaci stýská po prarodičích, po přátelích. Bojí se o ně. Rádi by s nimi leccos sdíleli, už tolik nemyslí jen na sebe. COVID-19 tedy teoreticky může paradoxně mnoho z nás duchovně ozdravit.

Člověk se někdy může ocitnout sražený k zemi, na čtyřech. Přirozeně počítá s tím, že mu někdo druhý podá ruku. Jsou ovšem zkrátka chvíle, kdy se musíte zvednout sám

Říká se, že v posledních letech se naše společnost velmi rozdělila.
Je to jako s tím virem: Musí existovat nějaký důvod, proč to Bůh dopustil. Během pandemie se ale podle mého polarizace společnosti maličko zmírnila. Doufám tedy, že i současné potíže lidi nakonec nasměrují k jednotě, solidaritě. Nelze odhadnout, jak dlouho to potrvá. Nelze na to spěchat. Je to jako s tou naší stavbou kostela. Nejdříve se zdálo, že to budeme mít za chvilku hotové; třeba už rok po požáru. Jenže šlo pouze o naše přání, vleče se to nakonec mnohem déle. Nemá cenu z toho nikoho obviňovat, všechno má svůj čas.

Už víte, kdy bude kostel vysvěcen?
Je to v plánu 9. května příštího roku. Považuju to za reálný termín. Zvenku vypadá kostel krásně už dnes, chybí snad jen měděná koule na věži a nový kříž. Uvnitř je ovšem ještě spousta práce. Ze všeho nejdřív očekáváme elektrikáře, odborníky na hasičské zabezpečení; to zabere asi měsíc. Taky nás čeká hodně kopání, jen na osvětlení kostela potřebujeme dva sloupy. V listopadu by mělo být na zemi položeno zateplení, na něj se dá struska, na ni kamenná dlažba. Až pak dojde řada na ohoblování vnitřních stěn, na dodělání kruchty a stropů, na výzdobu, na lavice. Na křížovou cestu. Hlavní je ty věci dělat pořádně, ne za každou cenu rychle. Tvrdím, že kostel nestavíme pro sebe, ale také pro budoucí generace. Měli bychom se vrátit k tomu, co uměli naši předci: Plánovat věci nejen pro dnešek, pro zítřek, ale na padesát, na sto let dopředu. Aby tu po nás něco zůstalo.

Kazimierz Plachta (65)

Farář z kostela Božího těla v Gutech u Třince, který roku 2017 vyhořel po zapálení třemi mladými žháři.
Narodil se v Polsku
, pochází z obce Wlosienica u Osvětimi.
Studoval teologii
v Krakově a v Olomouci, mluví česky.
Zájmy:
fotbal, stolní tenis, volejbal, horská turistika.

Kdo kostel zapálil?

Trojice mladíků z Ostravska a Frýdecko-Místecka. Jan Bortel byl u soudu označen za organizátora akce, Jakub Hurník řídil auto, jejich tehdy mladistvý kamarád vylil na památku hořlavou látku a zapálil ji. Podle jejich výpovědí šlo o obyčejnou „pubertální hecovačku“, následný psychologický posudek však dospěl k závěru, že se jednalo spíš o snahu na sebe za každou cenu upozornit. Znalkyně nevyloučila ani jiný motiv: Bortel je tělesně postižený, mohlo mu tedy jít o pomstu Bohu. Kostel v Gutech si trojice vybrala záměrně; jelikož byl dřevěný, tak pachatelé očekávali, že bude dobře hořet. Za svůj čin dostali přísné tresty – Bortel devět let vězení, Hurník osm, nejmladší ze žhářů tři a půl roku, protože čin spácha dva dny před svými 18. narozeninami. Mladíci musejí církvi zaplatit 19 milionů korun, dalších 160 tisíc dají lidem, jimž požár poničil hroby, 100 tisíc pak činí úhrada za shořelý les.

reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Nouzový stav

Jen do práce, na nákup a do přírody. Vláda omezuje pohyb na veřejnosti

Jen do práce, na nákup a do přírody. Vláda omezuje pohyb na veřejnosti

Od čtvrtka budou moct Češi pouze na nákup, do práce a domu. Vláda rozhodla o omezení pohybu i o uzavření maloobchodů a služeb. To vše platí od čtvrtečního rána od 6:00 až do 3. listopadu. Výjimku mají prodejny základního sortimentu. Velkoobchod bude bez omezení. Opatření proti koronaviru z posledních týdnů totiž zatím nefungují, a vláda tak musela přistoupit k dalším, řekl na mimořádné tiskové konferenci ve středu premiér Andrej Babiš. Zároveň se omluvil za to, že lidem tím znepříjemnil život.

Koronavirus

Bavorsko chce zavést povinné testy pro pendlery, dotknou se především Česka a Rakouska

Bavorsko chce zavést povinné testy pro pendlery, dotknou se především Česka a Rakouska

Bavorsko chce zavést povinné testování lidí, kteří do země přijíždějí za prací z rizikových oblastí v zahraničí. V zemském sněmu to oznámil bavorský premiér Markus Söder. Opatření, které má podle něj zabránit uzavření hranic, se podle agentury DPA dotkne především pendlerů z Česka a Rakouska. Napříště budou muset předkládat negativní test na koronavirus jednou týdně. Kdy začne opatření platit, zatím není jasné.

reklama
Havlíček: Zavřeným firmám stát zaplatí plné mzdy. COVID nájemné bude i pro další obory
Prymula povolí ligové zápasy za podmínky pravidelného testování. Termín ale nesdělil
reklama
reklama
Šéf krizového štábu Hamáček má pozitivní test na koronavirus

Koronavirus

Domácí zpravodajství

Jak mohou vypadat vyznamenání během pandemie? Prymula jde znovu za Zemanem
Velké pivovary se snaží zachránit restaurace. Na vylévání piva ale stejně může dojít
Poslanci chtějí rozšířit okruh osob, které mají mít nárok na příspěvek 500 Kč
Deset let od exemplárních trestů pro žháře: Popálená Natálka má pořád v očích hrůzu
Další články
reklama
reklama