Dokument Karel jde divákům až příliš naproti. Nabízí Gottův pomník odlitý do mramoru

Po ročním odkladu se do kin konečně dostává očekávaný snímek Karel. Intimní portrét posledního roku života Karla Gotta měl mít premiéru v říjnu loňského roku, kvůli zavřeným kinům se však většina fanoušků dočká až nyní. A dostane přesně to, co očekává.

Karel Gott, česká hudební ikona, zemřel 1. října předloňského roku. Téměř celý poslední rok svého života bojoval náš historicky nejpopulárnější zpěvák s leukémií a po většinu tohoto času jej sledoval štáb dokumentaristky Olgy Malířové Špátové. Výsledkem je dvouhodinový dokument zachycující jak Gottovy největší kariérní úspěchy, tak konec života v rodinném kruhu.

Dcera slavných dokumentaristů Jana Špáty a Olgy Sommerové se nevydala do neprozkoumaných končin. Už v roce 2009 režírovala snímek Fenomén Gott, jehož témata jsou do značné míry stejné jako v případě aktuálního filmu. V obou totiž vidíme vcelku povrchní průlet Gottovou kariérou, sestřih mnoha písní z mnoha koncertů i zpěvákova zamyšlení nad prací s publikem a zodpovědností vůči svým fanouškům (a především fanynkám). Zatímco však dvanáct let staré dílo až ke konci ukázalo usazení starého mládence s manželkou Ivanou a malinkými dcerami, novinka už na Gottově rodině staví jako na neodmyslitelné součásti jeho života, doprovázející ho až k nevyhnutelnému konci.

Hlavně bez kontroverzí

Podle slov samotné Ivany Gottové bylo i toto cílem aktuálního dokumentu. Přestože režisérka Malířová Špátová nedomlouvala projekt s vědomím, že se Gottovy zdravotní komplikace vrátily, ústřední manželský pár k filmu vědomě přistupoval jako k budování pomníku; mramorizaci popové ikony, jejích úspěchů a spokojeného závěru života v rodinném kruhu. A podle toho výsledek také vypadá. Sledujeme poslední rok Gottova života, naplněný především rodinnou láskou a občasnými koncerty, ale také opakovanými návštěvami nemocnic. Aktuální záběry jsou prokládány Gottovým vzpomínáním na jednotlivé etapy kariéry, a to od jejího počátku v 60. letech až do udržování popularity ve 21. století, sestávající především z koncertních revue, na něž se však perfekcionistický umělec vždy svědomitě připravoval.

Snímek opakovaně připomíná, že pro Karla Gotta bylo vždy klíčové budování image. Koncerty pro něj nekončily závěrečným potleskem, nýbrž až podepsáním poslední fotografie do památníčku fanynek. Před lidmi se snažil působit vyrovnaně a s nadhledem, zavděčit se veškerému potenciálnímu publiku a nepolevit z pečlivě pěstěného obrazu profesionála za všech okolností. Je to velmi zajímavý fenomén, do značné míry nesporně spojený s jeho výslednou popularitou – a zároveň zcela odlišný od přístupu mnohých rockových hvězd, které na své příznivce naopak ostentativně neberou ohledy. Gott však napříč dekádami o své fanoušky vzorně dbal.

Podstatnější však je, že tuto image si v naprosté většině situací udržuje Gott i před kamerou. Můžeme vést debaty o tom, zdali není hyenismus ukazovat na filmovém plátně intimní momenty ze života celebrity. Jenže to je už základní problém samotného konceptu: Když se tvůrci filmu nespokojí s tradičním převyprávěním životopisných reálií, nýbrž dávají nahlédnout do umělcova soukromí, může se náročnější divák cítit podveden určitou kašírovaností předkládaného materiálu. Tím se vracíme k otázce udržování image. Je logické, že Ivana Gottová, jež je zároveň i producentkou filmu, jistě nechtěla zobrazovat kontroverznější či vyhrocenější momenty; sám Karel Gott je přitom i ústředním vypravěčem příběhu, takže nebývá konfrontován s odlišnými pohledy na leckteré události jeho života. Namísto toho se mohou jeho příznivci dojmout nad spořádaně všedním trávením Vánoc na pohádkově zasněžené horské chatě či poslední oslavou narozenin v obklopení svého věrného fanklubu. A pro jiné emoce než permanentní uznalé dojetí zde rozhodně není místo.

Maska profesionála

Těžko říct, jestli bylo vůbec možné natočit skutečně hluboký a otevřený portrét někoho, kdo masku věčného profesionála tak úzkostlivě nesundával, až mu pravděpodobně zcela přirostla ke tváři. Navíc málokdo byl tak dlouhou dobu pod tak zevrubným drobnohledem celé společnosti. Možná proto ani nemohl být otevřenější. Nikdy nechodil do konfliktu, chtěl se věnovat svému milovanému zpěvu a být oblíben. Prostě hodný hoch, jakkoli se ho Malířová Špátová občas snaží tlačit do kolonky rebela. Obdobně vyhověl i požadavku filmu a přednesl o sobě takový obraz, jaký lidé chtějí vidět. Přitom zrovna v jeho malířské tvorbě se občas vyskytuje otevřená nahota, určitá nejednoznačnost a nebanálnost. Ovšem kromě zajímavé a v lecčem symptomatické informace, že Gott chtěl odmala malovat, ale přesto skončil u zpěvu, se tato linka dále nerozvíjí. Škoda. Hlubší ponor do lítosti nad životními rozhodnutími by však do romantizované představy nezapadal.

V souvislosti s Gottovým předloňským úmrtím se objevovaly články o tom, jak nám jeho konformismus nastavoval zrcadlo. A proto se na něj trochu zlobíme, zároveň ho však nechceme odsoudit – odsoudili bychom totiž i sebe. Dlouhodobá stigmatizace Antichartou proto vyznívá lacině, ovšem film nereflektuje ani to – nezastává vědomý režisérský postoj, neargumentuje, nepředkládá divákovi materiál k výkladu. Nechává mistra určovat agendu a oddaně naslouchá všemu, co on řekne, včetně dodnes trochu podivné bagatelizace podpisu Anticharty. Pietní portrét tedy máme, inspirativní dokument ne.

Navzdory žánrovým rozdílům se nabízí určitá podobnost s Ondříčkovým Zátopkem, rovněž snímkem odloženým z loňska, který se do našich kin dostal nakonec o pár měsíců před Karlem. I o něm lze říci, že naznačené problémy zametá pod koberec, jakkoli se jim nemůže zcela vyhnout – dramatický film přece jen potřebuje nějaký konflikt, i když nedotažený. V případě Karla se však nejblíže rozporu ocitneme ve chvíli, kdy protagonista na návštěvě u svého dlouholetého kamaráda a spolupracovníka Ladislava Štaidla vyjádří nesouhlas nad jeho tvrzením, že Gott byl vždy populární hlavně u dříve narozených fanynek. Skutečného sporu či nebanálního odhalení se nedočkáme, a tak nezbývá, než se shovívavě pousmát.

Filmový Karel prostě jde na ruku – ať už pečlivě vytvářené legendě o pracovitém, přitom však vždy skromném umělci, anebo svým potenciálním divákům, kteří žádnou další problematizaci pohledu na svůj idol nepotřebují. Budiž. Z těchto úhlů pohledu lze dokument označit za vydařené dílo v tom ohledu, že z něj cílové publikum bude odcházet uspokojeno. A možná je to tak dobře – pietní vzpomínka na jednoho z našich nejvýraznějších umělců posledního půlstoletí je dva roky po jeho smrti adekvátní; na zevrubnější zhodnocení jeho dějinné úlohy můžeme ještě nějakou dobu počkat.