Zátopek jako oslava zbabělého češství? Ondříčkův film utíká před zodpovědností
Václav Neužil (uprostřed) jako slavný Emil Zátopek Zdroj: Lucky Man Films
Filmová novinka Zátopek se měla v kinech objevit už loni, nakonec si však svou vysněnou karlovarskou premiéru odbyla až nyní. Hned první víkend překonal metu 100 000 diváků a potvrdil, že diváckému úspěchu podřídí vše; stejně jako samotný běžec.
Postupem let se David Ondříček vyprofiloval v jednoho z našich nejvýraznějších režisérů. Od chcípáckých komedií Samotáři či Jedna ruka netleská se přeorientoval na velká témata minulosti, především Československa 50. a 60. let. Noirové drama Ve stínu či faktograficky důsledná Dukla 61 odrážely děsivé a pro většinu obyvatel nepřehledné období po nástupu komunistů k moci. Do této doby se nyní vrací znovu, fascinován životním osudem Emila Zátopka, o němž před pěti lety natočil středometrážní dokument. Společensko-kritické ostří však tentokrát značně otupělo.
Dvě a čtvrt hodiny dlouhý snímek je rámován rokem 1968, v němž Zátopka navštíví jeho běžecký nástupce – australský vytrvalec Ron Clarke. Ten sice sbírá sportovní vítězství a překonává rekordy, olympijské úspěchy se mu však vyhýbají. Za kým jiným přijet pro radu nežli za olympijskou legendou, která třemi zlatými na olympiádě v Helsinkách roku 1952 překonala myslitelná očekávání a umístila laťku tak vysoko, že se ji dodnes nepodařilo překonat?
Vyhýbání se kontroverzi
Film Davida Ondříčka se snáze definuje tím, čím není, než tím, čím je. Sleduje totiž Zátopkovu kariéru od prvního obutí běžeckých treter během druhé světové války až po nejslavnější olympijské úspěchy. Mezi lety 1952 a 1968 se odmlčí, a kromě Clarkovy pražské návštěvy se nezabývá ani trudným osudem, který Zátopka čekal v době normalizace. Sledujeme tedy pouze malou výseč Zátopkova života, jejíž zaměření na samotné běhání je sice pochopitelné, ovšem snaha upozadit politické a společenské ovzduší je až překvapivě nekompromisní. Stejně jako Clarke se na Zátopka díváme zvenčí, nevidíme mu moc do hlavy, nechápeme ho. Nedozvíme se ani to, kde přesně se v Zátopkovi vzala soutěživost, proč je takový, jaký je. On prostě běhá, protože mu to jde. A občas podepíše nějaké prohlášení, protože se to po něm chce. Nic víc nechce řešit, je to hlavně sportovec. Přitom pochopení motivace či vytvoření psychologického pozadí bývá u sportovních filmů zásadní a dodává atletickým výkonům další, hlubší úroveň. Ondříčkův Zátopek se však především chce mít dobře, touží po klidu a všeobecné popularitě.
Že vše nebylo jen zalité sluncem, si můžeme domyslet v barevně vykresleném vztahu Emila a jeho manželky Dany. Ta navzdory vlastním úspěchům žila v „Ťopkově“ stínu a musela se smířit i s tím, že její muž nikdy nechtěl děti. I kontrast vůči Clarkovi, který sice milující rodinu má, přesto touží napodobit Zátopkovy úspěchy (nehledě na cenu, již je potřeba zaplatit), je pouze naťuknut. Kolem politiky se rovněž jen našlapuje, jako by se tvůrci především snažili nikoho nedotknout, neurazit, na nikoho neukázat prstem.
Takto vlastně vypadá definice mainstreamového filmu. Můžete na něj vzít kohokoli a nebudete odcházet zklamáni, pohoršeni, nebo nedejbože vybídnuti k hlubšímu zamyšlení. Václav Neužil se nelehké úlohy Zátopka chopil skvěle, úspěšně balancuje na hraně karikatury, ale daří se mu titulního hrdinu vykreslit sympaticky. Podobně profesionální výkon odvádí i zarputilá Martha Issová v úloze jeho ženy. Na filmu je vidět vysoký rozpočet díky nespočtu dobových kostýmů, bohaté výpravě i zvládnutému filmovému řemeslu, jež vynikne především v atraktivně nasnímaných běžeckých scénách. Díky těmto kvalitám se o Zátopkovi právem mluví jako o vydařeném exportním artiklu, univerzálně pochopitelném dílu. Ale neztrácí se kvůli těmto snahám větší poselství?
Oslava češství
Loni na podzim měl mít premiéru dokument o posledním roce Karla Gotta s jednoduchým názvem Karel (jehož loňskou recenzi si můžete přečíst). Kvůli zavření kin se jeho uvedení o celý rok posunulo, momentálně si fanoušci našeho nejoblíbenějšího zpěváka mohou v kalendářích kroužkovat datum 7. října. Ptáte se, co má Gott společného se Zátopkem? Na základě nového sportovního filmu se zdá, že vcelku hodně, a možná se tím i odkrývá tajemství popularity obou těchto ikon. Vedle nesporných úspěchů ve svých oborech se totiž oba muži vyhýbali konfrontaci s komunistickou garniturou a snažili se politickými turbulencemi proletět bez újmy na zdraví i kariéře. Zatímco Gott ohnul záda během normalizace, Zátopek se stal tváří reálného socialismu v prvních letech komunistické vlády.
Ve skutečnosti byla Zátopkovi tato anabáze, během níž třeba schválil popravu Milady Horákové, vyčítána až do smrti v roce 2000. Zátopek se hájil tím, že nemělo cenu bojovat s tak silným soupeřem a že se chtěl především soustředit na to, co uměl nejlépe – tedy běh. Filmové zpracování jeho života tuto morální pružnost téměř nerozporuje. Když v jedné scéně z roku 1968 Zátopka konfrontuje bezejmenný pamětník jeho prorežimní kariéry (hraný zarostlým Jaroslavem Pleslem), nejslavnější běžec ze situace prchne; a jak následně vysvětluje svému australskému hostu, v Čechách platí rčení, že kdo uteče, ten vyhraje. Při zamyšlení nad reálným obsahem této zdánlivě humorné scény běhá mráz po zádech. Takhle vypadá český národní hrdina? Anebo tak možná vypadáme úplně všichni?
Filmový Zátopek pije pivo, má rád tlačenku a kachnu se zelím. Nezapře moravský původ, rád zpívá lidovky a baví se. Je to Čech, jak se patří, prostě jeden z nás! Lidový hrdina, který se sice občas postavil na správnou stranu, ale leckdy také ne – no a co? Vždyť nikdo není neomylný, že... Ondříček se spoluscenáristou Tomášem Klímkem vybudoval nekonfrontační, neurážející obraz, který se úzkostlivě soustředí na sportovní úspěchy a všemu ostatnímu se chce vyhnout. A to se mu daří.
Čtěte také
Mojmír Sedláček byl redaktorem webů Prima ZOOM a Prima COOL.
