Fotbalistka Voňková: Z hejtů si nic nedělám, Pohlreicha taky neposílají od plotny

Byla jste v Bayernu, teď jste hráčkou Ajaxu. Oba kluby jsou v mužském fotbale ohromně prestižní, jak je to v hierarchii ženského fotbalu?
Jsem hlavně vděčná, že jsem měla a mám možnost za takovéto obrovské kluby hrát. Platí to, že německá liga je na té vůbec nejvyšší úrovní, momentálně na ni dotírá anglická. Je to tedy tak, že v Německu je soutěž nejvyrovnanější. V Nizozemsku se spíše vychovávají talentované hráčky, které pak chodí do zahraničí. Každopádně si myslím, že i zdejší liga je na vzestupu. Samozřejmě, kluby, které jsou v tabulce níže, možná nejsou úplně nejkvalitnější, na druhou stranu se nestává, že bychom vyhrávali 10:0.

V jiném rozhovoru jste zmiňovala, že Bayern, kam jste před třemi lety přestoupila, byl vysněnou destinací vašeho otce, který se tohoto transferu bohužel nedožil. Proč zrovna tento tým?
Vzniklo to z toho, že dříve pomalu jedinou hráčkou v zahraničí byla Pavlína Ščasná (jejím otcem je známý trenér Zdeněk Ščasný, pozn. red.). Ona byla idolem pro všechny mladé české fotbalistky. Hrála za Bayern a všechny jsme chtěly něčeho podobného dosáhnout. Když pak přišla nabídka, že bych mohla do Mnichova jít, kvůli tátovi jsem se rozbrečela jako malá holka.

Nemusela jsem předstírat, že mám tělo 18leté holky

Každopádně nejúspěšnějším klubem na ženské scéně není za poslední roky Bayern, nýbrž Olympique Lyon, který za uplynulou dekádu vyhrál sedmkrát evropskou soutěž Ligu mistryň. Není pro vás tento tým vytouženou adresou?
Musím upřímně říct, že kdybych byla o pět let mladší, chtěla bych hrát za nejlepší týmy a pořád být na úplné špici. Ale mě brzdila a stále brzdí různá zranění, což byl důvod, proč jsem se přesunula právě do Nizozemska. Rozhodovala jsem se třeba i mezi Atlétikem Madrid. Volba na Ajax padla proto, že jsem nemusela nijak předstírat, že mám tělo 18leté holky. Ajax dobře věděl, že jsem v „trochu opotřebovaná“.

Co přesně vás nejvíce sužuje?
Začalo to už v mládí. Koleno mám operované pětkrát, několikrát jsem si zpřetrhala vazy v kotníku. A dlouhodobě mě trápí záda, která mě právě zbrzdila po příchodu do Ajaxu. Byla jsem hodně namotivovaná. Těšila jsem se na to, že splním očekávání, která mají od někoho, kdo přestoupil z velkého klubu, a ukážu, co umím. Ale bohužel jsem moc příležitostí nedostala, a to kvůli zranění, ale také koronaviru. Teď před startem ligy jsem se na předzápasovém tréninku opět zranila. Magnetická rezonance ukázala, že mám vyhřezlou plotýnku. Musím říct, že to je asi ta nejbolestivější věc, kterou jsem zatím zažila.

Takže poslední dobou se to na sebe nepříjemně nalepilo…
Ano, poslední dva roky už to je tak, že se vždycky z něčeho vyléčím a okamžitě přijde něco jiného. Není to mé úplně nejpříjemnější fotbalové období.

Když pomineme méně odehraných zápasů, jak se vám po více než roce v Ajaxu z hlediska prostředí líbí?
Zápasů určitě není tolik, kolik bych si představovala. Přitom vše vypadalo nadějně, hned v prvním utkání jsem dala gól. Ale co se týká zázemí, musím říct, že je vše na velmi vysoké úrovni. Není to takové, jako to bylo v Bayernu, že bychom například měly v kabině saunu, ale z hlediska servisu – ať už fyzioterapeutů, trenérů, jídla – je o nás výborně postaráno. Říkám to pořád, máme se jak princezny. (Ajax v letošní sezoně po šesti zápasech zatím vede tabulku ženské Eredivisie, v minulé sezoně vyhrálo titul Twente, pozn. red.)

Jakou roli v přestupu do Ajaxu hrálo také to, že vaší manželkou je Nizozemka Claudia van den Heiligenbergová, nyní už Voňková?
Ajax o mě usiloval už delší dobu, a to i ve chvíli, kdy jsem hrála ještě za Duisburg. Kontakt byl tedy dlouhodobější. Jak jsem říkala, šlo hlavně o to, že jsem měla hodně zranění. Stále se cítím v 28 letech mladá, ale bohužel tělo má jiný názor. A ono vás unavuje i to, že když hrajete v Německu a máte pak dovolenou, jedete domů do Česka, pak zase do Nizozemska za partnerkou. Už mě to cestování nebavilo. Když jsem v Ajaxu, je dobré, že teď už jezdíme jen do Česka a nemusíme tolik pendlovat. Clau tady má rodinu, kamarády, kteří už jsou zároveň i mí kamarádi. Mám tady i zázemí, čili není to jen o fotbale.

Claudia napřed byla vaší spoluhráčkou při štaci v Německu. To byl asi úspěšný test pro budoucí sňatek, když jste byly de facto neustále spolu, že?
Každý se mě ptá, jak to probíhalo. Ale musím říct, že kdyby se o nás nevědělo, že spolu chodíme – respektive, že už jsme pak byly v manželském vztahu – nikdo by to v kabině Bayernu nebo předtím Jeně nepoznal. Stále jsme se chovaly jako profesionálky. V klubu to byla moje spoluhráčka, ne partnerka. A tak to bylo celou dobu. Doma pak samozřejmě ne (úsměv).

Těšilo mě, když jsem mohla posměváčky na hřišti sundat

Vy jste se v mládí v dresu Teplic na hřišti potkala s hráči podařeného ročníku 1992 – Pavlem Kadeřábkem nebo Jiřím Skalákem. Vzpomínala jste někdy s nimi společně na tyto zápasy?
Ano, teď už jsme se sice dlouho neviděli, ale nedávno například s Jakubem Brabcem (kapitánem Viktorie Plzeň, pozn. red.) jsme si o tom psali. Hrála jsem tehdy i proti jiným známým hráčům – Ondřeji Petrákovi, Adamu Jánošovi a tak dále. S některými ještě v kontaktu jsme, když třeba například oni na Instagramu vidí, že jsem hrála zápas. Nikdy jsme nebyli nějací velcí kámoši, ale sem tam si napíšeme. Musím říct, že jsme byli opravdu silný ročník. Hodně lidí šlo do ciziny a je o nich slyšet.

Počkejte, ona vám to ukáže, uvidíte, jak je dobrá

Jak těžké pro vás bylo pohybovat se v mládí v ryze mužském prostředí? Vyslechla jste si hodně poznámek?
Za sebe mohu konstatovat, že jsem narazila na opravdu skvělou partu kluků. I vedení Teplic bylo opravdu velmi dobré. Byli to právě kluci, kdo mě naopak bránil. Když někdo přišel ve stylu: „Hele, oni tam mají holku,“ reagovali slovy: „Počkejte, ona vám to ukáže, uvidíte, jak je dobrá.“ Nějaké urážky… mně to nijak nevadilo. Jsem dost cílevědomá a když za něčím jdu, nekoukám nalevo ani napravo. Toho jsem se držela i v mládí a dotáhla jsem to do velkoklubů.

Takže se vám vyplatil i takový řekněme flegmatický přístup…
Přesně tak. Když se objevil nějaký posměváček, spíše mě to motivovalo. O to víc mě těšilo, když jsem ho pak mohla obehrát. Byla jsem soubojová už odmala, takže pokud jsem někoho takového mohla sundat, těšilo mě to (úsměv). Případně bylo fajn se pomstít gólem.

Už jste zmiňovala, že nejlepší ženské fotbalové soutěže se hrají v Německu, Anglii, k tomu můžeme připojit i Spojené státy americké. Je to těžká otázka, ale co změnit v tuzemském prostředí, aby se ženský fotbal stal populárnějším a kvalitnějším?
Odpíchla bych se spíš od toho, že v Česku často mužští fotbaloví fanoušci pořád posílají ženský do kuchyně. To už mi přijde opravdu nesmyslné. To je to stejné, jako bych Zdeňka Pohlreicha posílala z kuchyně zpátky na gauč, protože se mi plete do řemesla. Je to absurdní. Když někdo něco dělá a baví ho to, proč bych jako holka nemohla hrát fotbal? Vždyť je dobře, když sportujete s vášní, a ještě lepší je to, že můžeme reprezentovat naši zemi.

Takže recept může být vymýtit tyto podobné komentáře?
To vlastně ani ne, ono je to svým způsobem i motivující. Negativní komentáře asi budou pořád. Ale potřebujeme náš fotbal proslavit. Myslím si, že k tomu máme momentálně solidně nakročeno, protože máme pěkně rozehranou kvalifikaci na mistrovství světa v Anglii, které se koná příští rok. Když porazíme na začátku prosince Moldavsko – a budeme doufat, že Španělky porazí Polsko – můžeme jít do baráže. Bylo by skvělé, kdybychom vůbec poprvé postoupily na velký turnaj (Češky zatím nikdy nehráli největší fotbalové akce – mistrovství světa nebo EURO, pozn. red.).

Ano, to by pak mohla být skvělá reklama.
Takto se proslavilo dost reprezentací. Například Nizozemky si v popularitě dost pomohly touto cestou. Pak už se jim to rozjelo a nyní jsou všechny zdejší fotbalistky známé (Nizozemky hrály loni na MS finále proti Spojeným státům americkým, pozn. red.).

Když se ještě vrátím k negativním komentářům, tak v roce 2016 hráči Sparty Praha Lukáš Vácha a Tomáš Koubek „poslaly k plotně“ rozhodčí Lucii Ratajovou kvůli tomu, že v zápase s Brnem neodmávala ofsajd. Popudilo vás tehdy, že slyšíte tuto věc i z úst známých fotbalistů?
Opravdu jsme v tomto splachovací. Je jedno, kdo zápas píská, každý dělá chyby. A každý si pak vždycky něco najde. Chlap pak často řekne tuto věc – ať jde radši do kuchyně. Já třeba hrozně ráda vařím a zvládám to i s fotbalem (úsměv). Už se to tolik nevnímá. Možná někdo sem tam v kabině zmíní, že se někde objevila nějaká podobná poznámka, ale spíše se tomu zasmějeme.

Nebudeme tak dynamické jako muži, ale technicky se zvedáme

Bavili jsme se o možném nárůstu popularity u ženského fotbalu. Jednu z cest zřejmě nabízí brankářka národního týmu Barbora Votíková, která je zároveň sledovanou youtuberkou. Ve svých videích často ukazuje záběry z tréninků a obecně fotbalového života. Souhlasíte, že toto může být možnost, jak přitáhnout nové – zejména mladé – fanoušky?
V tomto jsem možná trochu skeptická. Těžko říct, jestli Bára je ta, která český fotbal nejvíce proslavuje. Samozřejmě je šikovná, je to naše brankářská jednička a sleduje ji spoustu mladých hráček. Myslím, že ona je pro ně jakýmsi vzorem a motivací. Ale přijde mi, že jsou tu i jiné fotbalistky, které se starají o to, aby byl tuzemský ženský fotbal známějším. Kateřina Svitková přestoupila nedávno ze Slavie do West Hamu, Andrea Stašková šla před rokem ze Sparty do Juventusu Turín. Spíše mi přijde, že mohou pomoct tyto transfery do zahraničí. Věřím, že zejména Kačka s Andreou budou za dva roky ještě někde úplně jinde.

Takže spíše více hráček v cizině než populárních youtuberek?
Ano, ano. Ale samozřejmě Bára Votíková naláká na zápasy dost lidí, i když spíše hodně mladých. Když něco přidá na sociální sítě, tak je to znát, ale opravdu jde spíše o děti, které tolik nezajímá fotbal, jen Bára. Nicméně aspoň máme nějaké fanoušky. Více lidí z fotbalového prostředí každopádně sleduje spíše Kačku se „Stášou“.

Když jsem byla ve Slavii, neměly jsme žádné fyzioterapeuty, neexistovala žádná regenerace

Vy se pohybujete ve fotbalovém prostředí už dlouho. Přijde vám, že šel celkově ženský fotbal například za posledních deset let hodně nahoru?
Přijde mi, že se posunul hodně. Úplně lituju, že jsem se narodila ve špatné době (úsměv). Já začínala na škváře, pořád jsem měla něco odřené. Stále si vybavuju, jak to bolelo, když jsem dostala nacucaným tvrdým koženým míčem. Když jsem byla ve Slavii, neměly jsme žádné fyzioterapeuty, neexistovala žádná regenerace. Přijde mi, že holky momentálně těží z toho, že mají špičkový servis – to se automaticky odráží do výkonnosti.

A i z hlediska sledovanosti – zejména například ve Spojených státech amerických – je znát obří progres, souhlasíte?
Určitě. Amerika je tím proslavená. Ale musím říct, že i v Německu a Anglii chodilo dost lidí poslední dobou. Anglie bude zřejmě možná v tomto ohledu i nejlepší, protože v ní hrají opravdu nejkvalitnější týmy. I v Nizozemsku se to zvedá.

V kontextu návštěv bylo dost vydařené i loňské mistrovství světa ve Francii. Průměrně přišlo na stadiony přes 20 tisíc diváků…
Ano, ano. Vlastně jsem vůbec poprvé byla na takové velké akci, byť samozřejmě jen v pozici diváka. Musím říct, že to byl opravdu obří zážitek. Sama jsem se trochu divila, kolik lidí může na ženský fotbal přijít. Ukázalo mi to, že ženský fotbal se zvedá, a to i z hlediska sledovanosti v televizi. Lidi to zajímá a celý ten sport se zvedá. Nejde srovnávat ženy s muži. Mužský fotbal zkrátka bude rychlejší, dynamičtější. To se zkrátka nezmění. Ale co se týče technické stránky, podle mě se úroveň neustále zlepšuje.

Vizitka Lucie Voňkové

Narodila se před 28 lety v Teplicích, kde s fotbalem také začala. Ještě v mládeži přestoupila do Slavie Praha, ve které dohromady strávila šest let. V roce 2012 se přesunula k pražskému rivalovi na Letnou. Ze Sparty se zanedlouho vydala do Německa. Nejprve hrála za Duisburg, poté za Jenu a před sezonou 2017–⁠2018 se dočkala vysněného transferu do Bayernu Mnichov. Po dvou letech opět změnila dres a vydala se za angažmá do Ajaxu Amsterdam, kde působí i nyní. Za roky 2016 a 2017 byla v České republice vyhlášena fotbalistkou roku. Je v manželském svazku s bývalou spoluhráčkou Nizozemkou Claudií van den Heiligenbergovou.