Fotbalový sen na exotické adrese. MLS jde každým rokem nahoru, pochvaluje si Greguš

V České republice ho mají nejvíce v paměti fanoušci ostravského Baníku a Jablonce, nyní 29letý Greguš strávil v tuzemsku téměř sedm sezon. Pak zamířil na zvučnou evropskou adresu do Kodaně. Po třech letech se chtěl posunout dál, a tak se vydal z fotbalového pohledu exotickým směrem za velkou louži.

Soutěž Major League Soccer je známá jako adresa, na kterou chodí velcí hráči z Evropy dohrávat své kariéry. Dojem „důchodové“ destinace ale možná není úplně tak přesný. Křivka kvality soutěže vytrvala stoupá, což se také odráží na návštěvnosti. Ne jinak je tomu v případě Greguše a „jeho“ Minnesoty United. V jejím dresu má za sebou velké zápasy. Třeba i proti legendárnímu Zlatanu Ibrahimovićovi.

Začněme čerstvými událostmi. Hrajete v základu, Minnesota má namířeno do play-off, v zápase proti Houstonu jste měl asistenci. Ovšem také dostal červenou kartu. Momentálně se tedy ve vás z hlediska posledních dnů mísí pocity?
Asi ano. Hlavně jsme tento zápas měli vyhrát, vůbec jsme neměli dopustit, abychom vedení 2:0 ztratili. Pak to bylo trochu nešťastné. Rozhodčí usoudil, že mi má dát červenou, ale nemělo to tak být.

Co se tedy stalo?
Bylo to mimo hru. Držel jsem v ruce míč, přišel ke mně protihráč a vytrhnul mi ho z ruky. Já mu ho nechtěl dát, takže se možná někomu mohlo zdát, že jsem trochu agresivněji vzdoroval. Mělo se hrát dál, nečekal jsem, že by něco takového mohlo přijít. Ale podíval se na to videorozhodčí a dopadlo to, jak to dopadlo. Bylo to každopádně vtipné, protože i ten hráč, který do incidentu se mnou byl namočený, řekl, že to nemůže být červená.

Jak moc si ceníte toho, že po letním turnaji MLS, který se kvůli koronaviru konal v uzavřené bublině na Floridě v Orlandu, už aspoň můžete hrát na svých stadionech i s trochou diváků?
S těmi diváky je to ještě tak, že v některých státech nemůžou být vůbec žádní, jinde aspoň trochu. K nám mohou jen rodinní příslušníci. Ale chvála bohu, že aspoň můžeme hrát na svých stadionech. I když je to stále při pohledu na prázdné tribuny takové smutné.

Bylo frustrující hrát orlandský turnaj v úplné izolaci, třeba až tak, že pomalu chtěl člověk co nejdříve vypadnout?
V našem případě tomu tak nebylo. Byli jsme dobře nastavení, chtěli jsme zůstat co nejdéle. Šli jsme do toho s tím, že jdeme turnaj vyhrát. K tomu nám zase tolik nechybělo, byli jsme až v semifinále, kde jsme padli s Orlandem City. Dobře jsme se rozběhli, uhráli pěkné výsledky.

Není to jen koronavirus, který ovlivňoval a stále ovlivňuje dění v USA. Váš klub sídlí ve městě Saint Paul, které přímo sousedí s Minneapolisem, kde na konci května zemřel po policejním zákroku Afroameričan George Floyd. Následovala vlna protestů. Co s vámi dělala tato vyhrocená doba?
Bylo to dost rušné období, hlavně na začátku. Podívali jste se z okna a všude vrtulníky, policejní auta. Byl zákaz vycházení v nočních hodinách, jinak vám hrozilo zatčení nebo minimálně pokuta. Tato informace každému přišla na mobil. Zprvu bylo vše opravdu napjaté, pak to trochu ustálo. Například přes den je to celkem v pohodě. To byste pomalu ani neřekli, že se něco děje. Až tedy asi přímo na oblast, kde se to všechno stalo. Ale právě během noci docházelo k vandalismu nejčastěji.

Nesouhlas s policejním násilím se ve velké míře otiskl do amerického sportu, včetně toho vašeho, že?
Většinou je to tak, že se na všech stadionech ve Spojených státech hraje hymna. Za těchto okolností se někde nehrála vůbec, jinde ji pouštějí, ale afroameričtí hráči při ní nestojí. Když je výkop zápasu, všichni poklekneme na kolena. Často nosíme trička s nápisem „Black Lives Matter“. Myslel jsem si, že po koronaviru bude všechno v normálu. Dění kolem COVID-19 ani neskončilo a co se týče různých problémů, je živo ještě víc (hořce se usmívá).

Táta měl pravdu. Jako vždy

Pojďme zase zpátky k vám. V Minnesotě si pomalu budete moct odškrtnout dva roky. Berete tuto etapu na zajímavé adrese jako zatím nejlepší ve vaší kariéře?
Těžko říct. Každá fotbalová destinace, na které jsem působil, měla něco do sebe. Ostrava mě připravila na velký fotbal, stejně tak půlroční zastávka v anglickém Boltonu. V Jablonci jsem si zase zahrál poprvé evropské poháry, což mi pak pomohlo k tomu, že jsem získal angažmá v Kodani. S ní jsem se podíval do Ligy mistrů.

Ale jsem tu určitě spokojený, už jen skrze to, že hraju každý zápas. Tým je v Minnesotě opravdu kvalitní. První rok, co jsem tu byl, jsme se dostali do finále poháru, zahráli jsme si play-off. A to se kádr ve chvíli, kdy jsem přišel, skládal de facto od nuly. Ale je vidět, že to jde všechno správným směrem. Už tomu chybí jen trofej. Na ni snad další roky dojde.

Když vám bylo 18 let a přicházel jste z Nitry do Baníku Ostrava, napadlo by vás, že se v rámci kariéry dostanete takto daleko od domova do soutěže, která stále není okem Evropana úplně zaběhlá?
Zároveň ale jde MLS nahoru každým rokem. Už jen pokrytím v televizi je vidět, že se to lepší. Basketbal stále kraluje, americký fotbal taktéž, ale progres u klasického fotbalu je značný. Za chvíli bude na top příčkách. Ale určitě, když jsem byl v Nitře, případně pak v Baníku, nenapadlo mě, že skončím tady (úsměv). Vždy jsem chtěl hrát ty nejlepší soutěže, ale o Americe se mi opravdu nezdálo.

Co jste si vlastně o MLS myslel předtím, než jste do ní z Kodaně přestoupil?
Upřímně, moc jsem nevěděl, do čeho jdu. Bavil jsem se akorát s trenérem a představiteli klubu, kteří za mnou do Kodaně přiletěli. V tu chvíli už mě měli nasledovaného, říkali mi, co se mnou mají za plány a jaká je vize klubu. O soutěži jsem toho moc zjištěného neměl, ale určitě to byl správný krok. Řešil jsem to s kamarádem Albertem Rusnákem, který už předtím MLS hrál a byl ve Státech spokojený. Ale už když jsme se o tom bavili, byl jsem přesvědčený, že ať mi poví cokoliv, bude to nejlepší volba.

Proč jste se rozhodl opustit Kodaň, která je v Evropě uznávanou fotbalovou značkou?
Bylo to rozhodnutí, které se rodilo déle, protože v Kodani jsem působil pomalu už tři roky. Za rok mi končila smlouva, říkali mi, že když budu chtít, pustí mě. Měl jsem nabídky i ze Španělska. Jenže mělo to být formou hostování, a to se Kodani nelíbilo. Vedení chtělo peníze na ruku. A pak se zjevila možnost jít do Minnesoty, což pro mě byla nejschůdnější možnost.

Neváhal jste ale v první fázi skrze to, že budete velmi daleko od rodiny?
Víte co, takto jsem nad tím nepřemýšlel. A těch sedm hodin letu není v případě nouze úplně strašných. Je celkem sranda, že první rok, co jsem byl v USA, jsem se podíval domů na Slovensko častěji než předtím – díky reprezentaci. Tomu jsme se s rodinou poměrně smáli. Ale opravdu jsem nad tím přemýšlel ryze z fotbalového hlediska. Chtěl jsem být v klubu, kde budu nastupovat stabilně a kde budu součástí kvalitní soutěže.

Prošel jste anglickým týmem Bolton, později jste působil roky v Kodani. Cenil jste si toho, že v angličtině jste si byl už dříve jistý a do kabiny Minnesoty jste tak mohl zaplout bez jakýchkoliv problémů?
Mně táta už na základní škole říkal, že není důležitějšího předmětu než angličtiny. Takže mi kladl na srdce, abych se cizím jazykům věnoval. Měl pravdu, jako vždy (úsměv). Chodil jsem na doučování, věnoval jsem tomu čas, tím pádem už když jsem šel do Anglie, s jazykem jsem neměl problém. Samozřejmě člověk tady v USA stále nepochytí pár věcí, ale to jsou opravdu jen detaily.

Rychlejší cestování než v Česku

Už jste sám zmiňoval, že popularita MLS stoupá. V minulé sezoně si na stadiony našlo cestu průměrně 21 305 diváků, což je slušné číslo, že?
Ano, ano, překvapilo mě to. A u nás se zrovna chvíli před tím, než jsem přišel, postavil nový stadion. Kapacitu máme kolem 20 000 diváků, skoro každý zápas je vyprodáno. Dokonce i na přípravné zápasy se rychle prodaly všechny vstupenky. Z tohoto pohledu si opravdu není na co stěžovat.

A na takovou Atlantu United chodí přes 50 000 lidí, téměř to samé platí pro Seattle Sounders. Je tedy atmosféra v těchto případech lepší, než když jste hrál v Kodani?
V Dánsku byl stadion trochu menší, ale atmosféra tam zase možná byla někdy oproti zaplněnému stadionu Atlanty lepší. Opravdu záleží. Například v Seattlu jsou tribuny tak vysoké, že fanklub z té výšky ani pořádně není slyšet. Největší hukot, který jsem zažil, byl, když jsme hráli proti Zlatanovi Ibrahimovićovi a jeho LA Galaxy. To bylo něco úžasného. Ale když se vrátím k Atlantě, tak mají zajímavý stadion, protože tam je umělá tráva, nahoře mají takovou klec, takže to pomalu vypadá jako obří hokejová aréna. Za normálních okolností je to opravdu hlučné. Každopádně teď bez lidí zvláštní.

Hrát ve Spojených státech obnáší neustálé cestování na velké dálky a s tím spjaté časové posuny. Jak vy snášíte tento kočovný život?
Trochu jsem nad tím uvažoval ještě před odchodem do USA. Ale musím říct, že předtím v Česku i Dánsku se někdy cestovalo i šest hodin v autobuse. Tady nám nejdelší let zabere tři hodiny. Tím, že jsme částečně ve středu země, se to dá. Navíc momentálně během koronaviru je to tak, že přijdeme na letiště, absolvujeme rychlou kontrolu a prakticky hned sedáme do letadla. Nejsou tam žádné prodlevy.

Setkání s Ibrahimovićem? Přesně o těchto momentech sníte

Co vy a ostatní sporty populární v USA – které z nich jste před pandemií už zvládl navštívit?
Jen hokej jsem zatím nestihl. Chystali jsme se zajít s týmem na Minnesotu Wild, ale já měl zrovna reprezentační sraz. Každopádně jsem si z těchto amerických sportů nejvíce zamiloval basketbal. Už jsem byl asi pětkrát a pokaždé jsem seděl přímo v první řadě na palubovce – díky našemu majiteli. Ty největší hvězdy vidíte z maximální blízkosti, což je skvělý zážitek. Bavil mě i americký fotbal. Byl jsem na přípravném zápase, kam přišlo 70 000 lidí. Na baseballu to byl spíš takový relax s jídlem, trochu jako kino.

Právě zmíněné sporty mají oproti klasickému fotbalu v médiích přednost. Není to ale z pohledu fotbalisty dobře? Přece jen máte možná trochu více klidu na práci…
Je pravda, že ty absolutně top sporty jsou v televizi dennodenně, neustále se rozebírají a hodnotí. Pomalu každé slovo, které například basketbalisté řeknou, se dostane do médií. Ale zase se všechny tyto další povinnosti a větší tlak odráží na jejich platu. Nicméně už jsem sám zmiňoval, že to pokrytí je u nás postupem času lepší a lepší. Třeba teď, když se hrál turnaj v bublině v Orlandu, vysílal se ve velké míře na ESPN. Když je prostor, dávají nás i do velkých televizí.

V minulé sezoně popularitě MLS dost pomáhala přítomnost legendárního švédského útočníka Zlatana Ibrahimoviće. Sám jste se s ním na trávníku potkal. Ve fotbale jste toho odehrál už dost, přesto: nerozklepala se vám trochu kolena, když jste měl proti němu nastoupit?
Neřekl bych, že by mě to mělo nějak rozhodit. Na takový moment se musíte těšit, protože přesně o tom dříve sníte. Takových okamžiků bych chtěl zažít víc a víc. Ohromně jsem se na to těšil, protože Zlatana jako hráče i jako personu fotbalu obdivuju. Dokázal úžasné věci. Když pak došlo na vzájemný zápas, snažil jsem se čas od času všimnout, jaký je na hřišti. Bere všechno opravdu seriózně. Byl úplně v pohodě, vyměnili jsme si i dresy.

A vypadá to, že jste byl na Zlatana a jeho LA Galaxy pořádně namotivovaný. Proti tomuto týmu jste vstřelil dva ze svých tří dosavadních gólů v zámoří.
Nevím, čím to je. Když jsem byl v Baníku, zase jsem dával góly Spartě. A to vlastně platilo i později při angažmá v Jablonci. Opravdu nevím, třeba budu LA Galaxy dávat góly pořád (úsměv).

„Když zůstanu, bude to dobré pro Major League Soccer, protože ji bude sledovat celý svět. Když odejdu, nikdo si nebude pamatovat, co je to za soutěž.“ To Ibrahimović řekl ke konci minulé sezony. Chybí i podle vás soutěži více osobností?
V první řadě, Zlatan říká rád takovéto věci, zkrátka to pasuje k jeho osobě. Často poví něco, z čeho je následně celý svět v úžasu. Myslím si, že velkých hráčů bude postupem času přicházet víc a víc. Například nedávno se součástí MLS stal Gonzalo Higuaín, loni tu byl Wayne Rooney. Opravdu se podle mě počet těchto hvězd, kterým se chýlí kariéra ke konci, v soutěži zvedne.

Postupně narůstá i číslo slovenských hráčů v soutěži. Kromě vás je zde zmíněný Albert Rusnák, od začátku roku také Matěj Oravec. Těší vás, že na trávníku občas potkáte krajany?
Je to fajn, i když jich stále není moc. Není jednoduché se sem dostat. Poptávka je opravdu velká, mnoho a mnoho hráčů by chtělo MLS hrát. A prostor dostávají především techničtí hráči z Jižní Ameriky. Řekl bych, že je stále rarita tu potkat Slováka nebo Čecha. Zvlášť teď, když nedávno odešel Zdeněk Ondrášek z Dallasu do Plzně. S ním jsem se také občas bavil.

Co říkáte právě na tento Ondráškův transfer?
Pro něho asi dobře. Nedostával by podle mě tolik šancí, trenér Dallasu chtěl sázet spíš na mladší hráče a své oblíbence. Každopádně Zdeněk je dobrý kluk, kamarád. Ale samozřejmě jsme se častěji potkávali spíš na hřišti. Naposledy necelý měsíc zpátky. To jsem ani netušil, že by měl jít pryč. Nicméně jsem koukal, že hned v prvním zápase za Plzeň dal gól, takže super.