Fotograf Red Bullu o triumfu Verstappena: Řval jsem jako tygr a málem mě potkal infarkt

Za 16 let zažil ve formuli 1 leccos, ale takto dramatické vyvrcholení celkově vyhrocené a zároveň úžasné sezony ještě ne. 43letý Vladimír Rys svými uměleckými fotografiemi dokumentoval, jak Max Verstappen ukončil sedm let trvající dominanci stáje Mercedes, především pak Lewise Hamiltona, a poprvé se stal světovým šampionem.

Rodina týmu Red Bull, její fanoušci i lidé, kteří jen chtěli změnu, se radovali po kontroverzním průběhu poslední Grand Prix ročníku v Abú Dhabí. Do ní šli Verstappen i Hamilton srovnaní na 369,5 bodu, rozhodlo závěrečné kolo. Emoce sršely naplno, Rys měl štěstí, že stál na vítězné straně, kde se to samozřejmě hemžilo pozitivními pocity.

Dokázal jste s odstupem necelých dvou týdnů vstřebat, co se to v Abú Dhabí – a vlastně v celé neuvěřitelné sezoně – dělo?
Ale jo. Trošku už jsem se uklidnil. Každopádně to byl neskutečný zážitek. Ve formuli 1 jsem už mnoho let, fotil jsem toho víc než dost. Ale takto emocionální jsem ještě nebyl. Vždy jsem se snažil držet stranou, abych se soustředil na focení. Nicméně teď jsem se neudržel a musel jsem slavit. Moc to nebylo vidět, protože jsem měl roušku, ale řval jsem jako tygr. Zároveň to bylo dobré pro moji práci – dokázal jsem se vcítit do toho, co prožívá tým.

Zvláště poslední kolo, kdy Max Verstappen předjel Hamiltona a získal svůj premiérový mistrovský titul, muselo být neuvěřitelně emoční, že?
Nevěděl jsem, jestli dostanu infarkt, jestli to přežiju. Myslím si, že to, o jak výjimečnou věc šlo, bylo vidět na mechanicích, šéfovi týmu Christianu Hornerovi a vlastně všech. Viděl jsem dospělé chlapy brečet. Možná bych to trochu srovnal s tím, když jsme vyhráli vůbec první titul v roce 2010 se Sebastianem Vettelem. Ale ani tak si nedokážu vzpomenout na tak silné emoce. Tady se vše kumulovalo celou sezonu až do posledního závodu, posledního kola. Byla to exploze emocí. Celá stáj byla v euforii. Trochu ji narušil dvojitý protest Mercedesu (proti minimálně sporným rozhodnutím ředitele závodu Michaela Masiho –⁠ pozn. red.), ale tak nějak jsme tušili, že to komisaři FIA (Mezinárodní automobilová federace) zamítnou. O dva dny později vydal Mercedes prohlášení, že už se nadále nebude odvolávat. Musím říct, že se zachovali velice sportovně. Uznali vítězství Red Bullu a gratulovali. Bylo vidět, že je to tým na úrovni. Ale musím ještě říct, že sledovat Maxe Verstappena s Lewisem Hamiltonem bylo letos opravdu neuvěřitelné. Myslím si, že formule 1 potřebovala změnu – tedy aby skončila hegemonie Mercedesu.

Viděl jsem dospělé chlapy brečet.

Byla to skvělá reklama pro nové fanoušky.
Určitě. Pomohlo to k přivábení mladých kluků a holek. Netflix a jeho dokumentární seriál Drive to Survive tomu také dost pomáhá, hlavně v USA. Je pravda, že Netflix to občas s dramatem přehání, ale poslední dva závody – v Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech – si ani nemusí nijak přikrášlovat (úsměv). Myslím si, že v další sérii překoná rekordy. A jsem zvědavý, co z toho vznikne.

Nemá cenu si hrát na přátelství

Drama a napětí letos bylo velké i mimo trať. Jak s vámi hýbaly šavlovačky mezi Red Bullem a Mercedesem?
To k tomu patří. Každopádně tím, že jsme v pandemii nucení nosit i my fotografové týmový úbor, jsme se stájí ještě více spojení. A stalo se mi – i když nevím, jestli to bylo chtěné, nebo ne –, že jsem procházel paddockem a najednou mi mechanik Mercedesu vletěl do cesty. Kdybych neudělal krok zpátky, srazíme se. Možná to byly mind games, možná ne. Bylo cítit určité napětí, ale podle mě je Mercedes eticky velmi správně vedený tým, že se to nemohlo vyhrotit do nějakého většího konfliktu. Spíše to jen jiskřilo mezi šéfy, tedy naším Christianem Hornerem a Toto Wolffem. V médiích si vymění názory, ale to je takové koření celé rivality mezi Maxem a Lewisem. Bez toho by to bylo zvláštní. Christian to řekl na konferenci před závodem v Abú Dhabí: Nemá cenu si před kamerami hrát na to, že jsou přátelé. Bez emocí by byl sport nemastný a neslaný.

Vy sám jste třeba 10 kol před koncem věřil, že Verstappen stále může i přes velkou ztrátu na Hamiltona vyhrát závod, tedy i titul?
Tím, že se během závodu pohybuji na trati a nemám přístup k rádiovým komunikacím, se neorientuju úplně dokonale. Spoustu informací se dozvíte až po závodě. Jste odkázaní na obrovské obrazovky podél trati. Věděl jsem tedy, že Lewis má opravdu skvělou rychlost. Naší jedinou šancí bylo ho porazit díky strategii – na jiných pneumatikách. Nebo doufat, že vyjede safety car, případně věřit, že Hamiltonův vůz bude mít závadu, což se nestalo hodně dlouho. Šance byly malé. Třeba 15 kol před koncem jsem už ani nedoufal a dal jsem se na cestu zpátky do garáže. A tam jsem byl připravený fotit smutek. Ale najednou jsem viděl, že vyjel safety car kvůli nehodě Nicholase Latifiho. My jsme pak riskovali výměnou pneumatik, Mercedes se zachoval spíše konzervativně. Kdyby vyměnili gumy i oni, byl by velmi pravděpodobně mistrem světa Lewis.

Bez toho by to bylo zvláštní. Christian Horner to řekl na konferenci před závodem v Abú Dhabí: Nemá cenu si před kamerami hrát na to, že jsou přátelé.

Když Red Bull zveřejnil záběry z garáže z posledního kola, zahlédl jsem vás tam, jak pokukujete po obrazovce. Je těžké se v takovou chvíli neproměnit pouze v diváka a mít připravený prst na spoušti?
Jak jsem řekl, je potřeba se do toho vcítit, musíte být s týmem na stejné vlně. Samozřejmě jsem byl soustředěný na focení, ale zároveň jsem jedním okem sledoval na obrazovce, co se děje. Abych byl připravený na to, že Max vyhraje, případně jen to, co se bude dít v následujících 10 sekundách. Bušilo mi srdce neskutečným způsobem. V momentě, kdy Max Lewise předjel, jsem vyfotil reakci mechaniků. A to je jedna z mých neoblíbenějších letošních fotografií. Všichni řvali jako tygři.

POV: You're in the garage for the final lap of the #AbuDhabiGP 🍿 pic.twitter.com/nVHuN2IRkY

— Oracle Red Bull Racing (@redbullracing) December 15, 2021

Tým tedy posléze nijak výrazně neovlivnily následující protesty Mercedesu?
Hlavně mechaniky vůbec. Ti stále slavili, popíjeli, i když rozebírali formuli a připravovali ji na testy, které byly dva dny poté. Na těch vyšších pozicích ale samozřejmě euforie byla trochu utlumená, čekalo se tři hodiny na stanovisko FIA. Do té doby jsme ani neudělali týmovou fotku, Christian Horner chtěl počkat na rozhodnutí. Posléze se oslavovalo v naplno. To už byla garáž téměř vyklizená, každý si skočil na hotel dát rychlou sprchu a zamířilo se na party.

Max je naprogramovaný odmalička

Před sezonou jste mi říkal, že Max Verstappen má všechny ingredience pro to, aby se stal mistrem světa dokonce opakovaně. Přesto, překvapilo vás, jak excelentně si vedl v souboji s tak výjimečným jezdcem, jakým je Hamilton? A že ho nerozhodily vypjaté momenty, které často nehrály v jeho prospěch?
Překvapilo mě to určitě. I když jsme věděli, že Max má ony ingredience, bylo neskutečné, jaký klid zachoval ve všech okamžicích. Třeba po bouračce v Silverstonu. Nebo po tom, co mu v Baku praskla pneumatika pár kol před koncem, když jel na prvním místě. Do toho nějaká rozhodnutí ze strany FIA. Myslím si, že během sezony bylo spoustu chvil, kdy měl opravdu smůlu. Ale nikdy to nevzdal. Mentálně byl velmi silný, nenechal se ničím ovlivnit. Na jeho věk to bylo opravdu vyzrálé představení.

View this post on Instagram

A post shared by Vladimir Rys (@vladimirrys)

Jak prožíval chvíle poté, co se stal světovým šampionem a kamery už ho nezabíraly?
Rozhodně ne nijak přehnaně. Když jsme ho fotili v kabině, tvářil se, jak kdyby vyhrál běžný závod. Nedával emoce příliš najevo. Ale to k němu patří víceméně od začátku ve formuli 1. Poté, co vyhrál první závod v kariéře v Barceloně, následující pódia už ho nechávala skoro chladným. Když nevyhrál, říkal, že není co oslavovat. Má opravdu velké ambice a byl takto naprogramovaný takřka už od dětství. Překvapil mě i proto, že porazil Hamiltona ve vrcholné formě. Lewisovi sice je už 36 let, ale to neznamená, že by jezdil špatně. Byl skutečně ve výjimečné kondici. To ještě umocňuje Maxovo vítězství. Zaslouží si respekt. I proto, že mediální mašina Mercedesu se během sezony snažila vytvořit obraz „bláznivého Maxe“. Zachoval si soustředěnost.

Myslím si, že během sezony bylo spoustu chvil, kdy měl opravdu smůlu. Ale nikdy to nevzdal. Mentálně byl velmi silný, nenechal se ničím ovlivnit.

Mnozí lidé mluví o skončené sezoně jako o té vůbec nejlepší. Přelilo se to i do toho, co jste vyfotil?
Určitě. Je to momentálně sice trochu utlumené rouškami, které všichni nosí. Takže emoce nejsou vidět tak, jak by byly vidět normálně. Fotograficky to ale byl dobrý rok, zvláště po závodě v Abú Dhabí jsem byl spokojený. A to jsem málokdy. Vždy se snažím být lepší a lepší. Ale tam jsem do toho dal všechno, přiblížil jsem se osobnímu perfekcionismu. Měl jsem každopádně i trochu štěstí, těžil jsem ze své bezskrupulóznosti. Nedíval jsem se doleva, doprava, po závodě jsem vtrhnul na startovní rošt, kde zastavily první tři monoposty. Byl jsem tam jako první, ale kolegu z týmu už nepustili. Vybudoval jsem si pozici, kdy jsem mohl získat dobré fotografie.

Vypíchl byste z těchto chvil jednu fotografii, která tak nějak symbolizuje to, jak náročná a bláznivá sezona to byla?
Stoprocentně fotografie s Maxem, jak klečí u zadní pneumatiky. To byl zhruba pětisekundový moment. Přesně ten, který jako fotograf vyhledávám. I když má jezdec na hlavě helmu, vidíte emoce. U Maxe se to často nestává, jak jsem řekl, je celkem bezemoční. Ale když jsem zahlédl, jak se sklání, klečí, věděl jsem v tom okamžiku, že to je ta fotka, kterou musíte mít. Ještě jsem stihl oběhnout monopost a vznikla fotografie, která je jednou z mých neoblíbenějších z celého roku.

Po celoročním cestování, na vás teď čeká pár měsíců pracovního klidu. A hlavně mnoho času s rodinou. Dokážete v tuto chvíli odložit fotoaparát, nebo vám to nejde?
Tím, že máme malou dceru, jsem donucený fotit i doma (úsměv). Ale donucený samozřejmě rád. Jinak, když jedeme na dovolenou, vezmu jen jeden foťák a jsem spokojený. Nemusím jich s sebou tahat více, do toho ještě pět objektivů. Já jsem takový typ fotografa, který potřebuje resetovat, mentálně si odpočinout. Ale už třeba po dvou třech týdnech, když se vrátím, mám velký entusiasmus. A je to vidět i na mé práci. Je ale pravda, že letos byl rekordní počet závodů a zvláště, když jsou Grand Prix tři týdny po sobě, je to náročné po všech stránkách.