Římané měli i svoji stinnou stránku. (Ilustrační foto) Zdroj: ČTK/Mlch Petr
Doba antického Říma je známá svou sofistikovaností, rozvojem věd a myšlení. Jenže Římané měli i stinnou stránku – vyžívali se v trestání a mučení lidí. Ty nejrozšířenější formy trestů, ale také případy vražd, které v té době otřásaly římskou společností, vám přinášíme v článku.
Poena cullei
Mezi legendární tresty antického Říma patřil tzv. Poena cullei. Tato brutální forma trestu smrti byla vyhrazena pro nejzávažnější trestné činy – akt „vraždění“, který se týkal zabití rodiče, sourozence, prarodiče nebo jiného příbuzného.
Každý, kdo byl shledán vinným z vraždy, byl nejprve zbit „krvavě zbarvenými pruty“ a poté umístěn do pytle z volové kůže. Do pytle byl spolu s otlučeným a pohmožděným vrahem umístěn pes, kohout, opice a had. Pytel byl poté sešit a hozen do moře, kde se všichni utopili, pokud nezemřeli ještě předtím.
Podle historičky Emmy Southonové je namístě otázka, zda byla zvířata skutečně přidávána do pytle, nebo zda byli viníci „jen“ zašiti do pytle a následně se utopili.
Ukřižování
Hlavní druh poprav spojených s Římany. Podle historičky se jednalo o mučení a popravu v jednom speciálně navržené tak, aby byly ponižující, trýznivé a veřejné. Tato forma trestu byla z velké části vyhrazena skupinám lidí považovaných za „nejnižší z nejnižších“, tedy otrokům a cizincům. Šlo především o exemplární trestání.
Oběti byly obvykle svlečeny donaha a bičovány, dokud nevykrvácely. Důvodem mělo být zhoršení utrpení, když byly připevněny ke kříži lanem nebo hřebíky. Kříž byl poté umístěn do veřejné části města, čímž bylo co největšímu počtu lidí umožněno stát se svědkem jejich utrpení. Lidé umírali i několik dní.
Gladiátorské hry
„Římané považovali pozorování dospělých mužů v boji se zbraněmi za vrchol sofistikovanosti, zvláště pokud byli tito muži zotročeni nebo odsouzeni a neměli možnost odmítnutí,“ vysvětlila Southonová.
I když mnozí z nás mají představu o tom, co gladiátorské hry obnášejí, pravděpodobně je docela odlišná od toho, co se ve skutečnosti odehrávalo.
Podle historičky byly hry rozděleny do tří částí:
- Během dopoledních her se odehrávaly boje mezi zvířaty nebo s nimi bojovali profesionální lovci či se pouze předváděly zvířecí kousky.
- Polední show měly být popravy.
- Na konci dne došlo k potyčkám mezi páry nebo skupinami gladiátorů, které na rozdíl od všeobecného přesvědčení jen někdy skončily smrtí aktérů.
Většinou se jednalo o zločince, kteří byli odsouzeni k boji jako gladiátoři, nebo šlo o válečné zajatce či otroky prodané do gladiátorských škol. „V samém jádru římské nadvlády jsou gladiátorské hry, kde byli zotročení muži oblečeni jako vojáci, cvičeni jako vojáci a poté vysláni bojovat pro zábavu, ale pro diváky doopravdy. Někdy skutečně zemřeli,“ dodala podle webu Daily Mail Southonová.
Krmení mihulí otroky
Jeden z nejděsivějších příběhů se točí kolem Vedia Pollia, který zabíjel své otroky tak „příšerně a sadisticky, že šokoval i elitní Římany“.
Pollio, mimořádně bohatý a známý svojí extravagantností, se specializoval na trestání svých otroků tím, že jimi krmil mihule – lahůdku, kterou si tehdy dopřávaly vyšší třídy.
Prehistorické ryby, které mají místo čelistí kruhový kotouč zubů ostrých jako břitva, se živí kořistí připojením úst k tělu živočicha a pomocí zubů a jazyka prořezávají povrchové tkáně, dokud nenarazí na krev a tělesné tekutiny. Zároveň uvolňují tekutinu, která brání srážení krve oběti, což působilo pomalou a nesnesitelnou smrt.
Sériový vrah
Southonová upozornila na případ Statia Albia Oppianica, kterého bychom dnes popsali jako sériového vraha. V roce 74 př. n. l. byl Oppianicus obviněn nevlastním synem Cluentiem ze snahy otrávit ho.
Při soudním procesu byl Oppianicus obviněn z vraždy dalších 12 lidí, včetně dvou jeho vlastních dětí, z nichž jedno bylo v kojeneckém věku. Otrávil také těhotnou ženu, která spolu s nenarozeným dítětem zemřela.
Ukázalo se, že Oppianicus se zamiloval do Sassie. Ta si ho však nechtěla vzít, protože by se s nevlastními dětmi nechtěla dělit o případné dědictví. Jako řešení svého problému se tedy Oppianicus uchýlil k zabíjení svých dětí.
Ubil syna
Filozof Seneca psal o muži jménem Tricho, který za vlády Augusta ubil svého syna. Nebylo jasné, zda se jednalo „pouze“ o brutální tělesné tresty, nebo měl v úmyslu svého dospělého syna skutečně zabít. Syn byl zmrskán stovkami ran a na následky zranění zemřel.
Tak násilná smrt římskou veřejnost rozrušila, a tak se obrátila k Trichovi zády. Když se otec po smrti svého syna poprvé objevil na veřejnosti, zaútočil na něj rozzuřený dav.
Spiknutí otroků
Filozof Plinius mladší vyprávěl příběh o Maceovi, který byl v lázních napaden skupinou svých otroků. Maceo, jenž se narodil otrokovi a později byl osvobozen, byl vůči svým sluhům obzvlášť brutální.
Jednoho dne tak jeho personál vymyslel plán, jak ho zabít. Byl to mimořádný krok vzhledem k tomu, že jakýkoli otrok, který byl shledán vinným z vraždy svého pána, čelil ukřižování. Navíc poddaní riskovali odsouzení každého dalšího člověka v zotročené domácnosti.
I přesto, že byl zbit a několikrát zasažen do varlat, muž útok přežil. Své otroky následně identifikoval a odsoudil k popravě. Později zemřel.
