Připravila o život osm lidí, u šibenice se bránila. Kdo byla Olga Hepnarová?

Olga Hepnarová se narodila 30. června 1951. To, že měla psychické problémy ještě před hrůzným činem, dokazuje její pokus o sebevraždu ve 13 letech a také dvojnásobná hospitalizace v dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. Důvodem pobytu byla výchovná nezvládnutelnost a záškoláctví. „Afektované teatrální vystupování. Snaha prosazovat své názory, zvýšené sebevědomí a zcela nekritický postoj vůči sobě. Velmi rafinované účelové lži, setřelý pocit viny. Střídání nálad s převažujícím sklonem k depresivnímu ladění,“ uvádí se v posudku Hepnarové z léčebny, který ve své knize Oprátka za osm mrtvých zveřejnil Roman Cílek.

Hepnarová měla také problém v ujasnění své sexuální orientace. Sexuální zkušenosti prožila s oběma pohlavími. V době incidentu měla přítele. Lidé, kteří se s ní setkali, ji popsali jako „duchem nepřítomnou“ a uzavřenou do sebe. Špatné vztahy měla také s rodinou. V srpnu 1970 se pokusila zapálit dům otcových rodičů. V té době uvnitř byla Hepnarové sestra Eva spolu se dvěma nájemníky. Oheň se ale naštěstí podařilo uhasit a nikomu se nic nestalo. To, že za žhářstvím stála Olga, vyšlo najevo až po letech.

I přesto, že se vyučila knihařkou, v době svého činu pracovala jako řidička. To, že hrůzný čin spáchá, plánovala Hepnarová dopředu. V osudný den, 10. července 1973, si půjčila nákladní auto a vydala se s ním směrem ke Strossmayerovu náměstí. Cestou hodila do schránky dopisy do redakcí Svobodného slova a Mladého světa.

Oběť vaší bestiality

„Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné… Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo,“ napsala Hepnarová v dopisech.

Když dívka na místo dojela, do lidí hned nenajela. Podle Cílka byla v tu chvíli na zastávce tramvaj, lidé byli rozptýlení, a vražedkyně tak neměla „zaručen úspěch“. Pak se ale k činu odhodlala. Poté, co Hepnarová najela na chodníku do lidí, zemřeli tři chodci na místě, dalších pět později v nemocnici.

Po útoku autem zůstali také zranění, někteří těžce. Například František V. raději proskočil výlohou, než aby se s náklaďákem střetl. „Především bylo třeba za každou cenu opustit prostor, kudy muselo v následujících zlomcích vteřin vozidlo projet. Vyřešil jsem tedy situaci skokem do skla výlohy. Byla to děsná rána, pořezal jsem se i potloukl, došlo ke ztrátě sluchu v levém uchu, ale – popravdě řečeno – všechno bylo lepší, než dostat se pod kola toho náklaďáku, za jehož volantem seděla ženská, jíž nikdy nebudu moci odpustit,“ uvedl svědek v Cílkově knize.

Když šla na popravu, bránila se

Situaci podobně řešil také Karel D. „Doslova jsem se proboural skleněnou výplní obchodu s lahůdkami, snad ještě hůř mi pocitově bylo, když mne pak vynesli ven a já viděl na chodníku výjevy jako nějaké obrazy z války – všude krev, nářek a také se tam povalovala noha, snad i ruka, prostě odtržené části lidského těla,“ sdělil svědek. „Vozidlo mne zachytilo za nohu a odhodilo stranou. Když jsem se po chvíli vzpamatoval a zvedl ze země, uviděl jsem dílo zkázy. Mrtvé, těžce zraněné,“ dodal Jan K.

„Byla to řidička, doktore. Zraněna není, ale říkal mi kolega, že prý se netají s tím, že na ten chodník mezi lidi najela schválně,“ vzpomínal zasahující lékař Zdeněk S. na slova příslušníka Veřejné bezpečnosti.

Po činu Hepnarovou zadrželi. 6. dubna 1974 ji pak Městský soud v Praze odsoudil k trestu smrti. Hepnarovou popravili 12. března 1975 ve věznici na Pankráci. V den popravy se bránila, kladla odpor a k šibenici ji museli dovléct násilím. Hepnarová do dějin kriminalistiky vstoupila také jako poslední popravená žena na území tehdejšího Československa.

V roce 2016 vznikl v česko-slovensko-polsko-francouzské koprodukci celovečerní film Já, Olga Hepnarová.