V pátek 28. ledna 1977 zažilo Národní divadlo v Praze asi nejpotupnější akci v normalizační éře. Režim do divadla svolal populární herce, zpěváky a další umělce, aby s jejich pomocí zdiskreditoval signatáře Charty 77. A zatímco protirežimní Chartu k 1. lednu podepsalo 242 odvážných občanů, Antichartu na sklonku stejného měsíce signovalo 7 250 umělců. Vlastně téměř všichni, kdo tvořili oficiální kulturu.
Rudolf Hrušínský, Cyril Bouda, Otakar Vávra, Jan Werich, Beno Blachut, Vilém Závada, Kamil Lhoták, František Filipovský a stovky dalších. Ti všichni podepsali 28. ledna 1977 v pražském Národním divadle provolání umělců, kterému se dnes říká Anticharta. Režim dal prohlášení jiný a méně nápadný název: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.
Pohrdáme odpadlíky a zrádci
Pod frázovitým názvem se ovšem skrývala explicitní nenávist. Herci, spisovatelé, zpěváci a výtvarníci odsuzovali disidenty z Charty 77 i těmito hanlivými slovy: „Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se sešla skupinka takovýchto odpadlíků a zrádců – odtrhují a izolují od vlastního lidu.“ Kdo tuto smršť urážek nepodepsal, musel počítat s možnými komplikacemi v pracovním i osobním životě.
Ztroskotanci, chátra, reakcionáři. Statisíce Čechů před 45 lety odsuzovaly Chartu 77
Když 6. a 7. ledna 1977 informoval západní tisk o prohlášení režimních oponentů s názvem Charta 77, totalitní systém Gustáva Husáka spustil proti chartistům štvavou kampaň nebývalých rozměrů. „Musíme sehnat podpisy milionů lidí, kteří útoky na socialismus odsoudí,“ naplánovali si komunisté a záhy sehnali třeba 20 tisíc podpisů dělníků z automobilky Škoda v Mladé Boleslavi. Kampaň připomínala 50. léta, kdy národ hlasitě odsuzoval „zrádkyni“ Miladu Horákovu.
Redaktor Rudého práva, ústředního deníku Komunistické strany Československa, započal reportáž z Národního divadla jako líčení mimořádné události, která se jen tak brzy nebude opakovat: „Mnoho z osobností, které jsme zvyklí vídat na jevištích, televizních obrazovkách a filmových plátnech, zaplnilo spolu s výtvarníky, spisovateli a architekty hlediště Národního divadla. Sjeli se se z celé republiky – národní umělci, zasloužilí umělci, stovky uměleckých pracovníků všech oborů bez rozdílu věku.“
Antichartu přečetla na pódiu Národního divadla herečka Jiřina Švorcová, hlavní projev měl spisovatel Jan Kozák. V dalších vystoupeních promluvil třeba herec a národní umělec Viliam Záborský, architekt Vladimír Meduna, malíř Jaroslav Grus, spisovatel Bohumil Říha, režisér Jiří Sequens, hudební skladatel Jan Seidel či herec Mikuláš Huba. „V závěru zasedání podepsali účastníci text provolání. Se jmény podepsaných seznámíme čtenáře postupně,“ uvedlo Rudé právo.
Gott, Schelinger i Hapka
V sobotu 29. ledna 1977 se tak v rubrice s nadpisem Provolání podepsali objevila například tato známá jména: Radovan Lukavský, Václav Lohniský, Karel Kachyňa, Jiří Kostka, Marie Glázrová, Jiřina Štěpničková, Jiří Brdečka, Eduard Haken či Karel Höger. Seznamy vycházely v Rudém právu od 29. ledna až do 12. února 1977. Setkáním v Národním divadle přitom anticharta neskončila a 4. února se konalo další velké shromáždění v pražském Divadle hudby (dnes Divadlo Radka Brzobohatého), kde prohlášení přečetla oblíbená zpěvačka Eva Pilarová.
Věznili ho nacisti i komunisti. Zemřel nejstarší český skaut Eduard Marek, bylo mu 104 let
Ve věku 104 let zemřel nejstarší český skaut Eduard Marek, rovněž známý jako bratr Hroznýš. Za války ho za pomoc Židům věznili nacisté, po únoru 1948 zase komunisté. Jeden z nejrespektovanějších pamětníků skautského hnutí je nositelem mnoha medailí a ocenění.
V následujících dnech se podpisovalo také v krajských divadlech nebo v pobočkách svazu spisovatelů či svazu výtvarných umělců. Denně přibývaly stovky jmen, takže v pátek 11. února 1977 oznámil předseda Československého svazu spisovatelů Jan Kozák: „Svůj souhlas s provoláním Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru vyslovilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a více než 7 tisíc umělců, jednotlivců, příslušníků souborů a uměleckých těles.“ Až na čestné výjimky většina oficiálně činných umělců.
Chartu 77 odsoudil třeba malíř Karel Svolinský, spisovatel Ladislav Fuks, zpěvák Karel Gott, spisovatel Miloš Macourek, herec Vlastimil Brodský, hudební skladatel Ilja Hurník, herec Miloš Kopecký, rocker Jiří Schelinger, malíř Jan Zrzavý, semaforští herci Miloslav Šimek, Luděk Sobota a Petr Nárožný či skladatel Petr Hapka a další. Všech 7 250 jmen antichartistů nelze na tomto místě připomenout, navíc jsou veřejně dostupná již od roku 1977, kdy seznamy signatářů vycházely v Rudém právu.
Kdo vymyslel Antichartu?
Jak se zrodila Charta 77, dnes víme do nejmenších detailů. Jak vládnoucí KSČ a StB promýšlela reakci na chartisty, aby nakonec přišla s Antichartou umělců, to je zahaleno tajemstvím. Víme třeba, že ostravský tajemník městského výboru KSČ Karel Mátl navrhl už před polovinou ledna přímo Gustávu Husákovi: „Není problém zavřít všech 242 signatářů během půl hodiny. Daleko účinnější ale bude, když se soudruh Husák vykáže podpisy milionů lidí, kteří odsoudí útoky na socialismus. Tomu se říká politické vítězství!“
Unikátní hrdina tří odbojů. Bojoval s císařem i nacisty, komunisti ho popravili
Lepšího hrdinu pro oslavy 28. října si snad ani nelze představit. „Příběh Petra Křivky je fascinující. Na konci první světové války bojoval za samostatné Československo. Posléze šel proti nacistům a ve Velké Británii dokonce patřil k vojenskému oddílu ochranky exilového prezidenta Edvarda Beneše,“ vypráví pro CNN Prima NEWS badatel a spisovatel Luděk Navara. Třetí odboj proti komunismu se ovšem Křivkovi stal osudný, v roce 1951 ho totalitní režim Klementa Gottwalda nechal popravit.
Generální tajemník ústředního výboru KSČ a prezident republiky Gustáv Husák se nakonec rozhodl, že namísto milionů podpisů od řadových občanů bude lepší přitlačit na umělecké elity. A získat několik tisíc drahocenných autogramů od populárních zpěváků či herců. Získané podpisy od umělců následně režimu pomohly při rozjezdu dalšího kola „dělnické nenávisti“.
Dělnická třída se záhy opravdu opřela o podpisy Karla Gotta a dalších oblíbenců a vypustila na chartisty hromy a blesky. Například v pondělí 31. ledna takto promluvil z titulní strany Rudého práva hornický úderník a hrdina socialistické práce z Karviné Milan Žabčík: „Provolání je jasnou a srozumitelnou odpovědí na otázku, na čí straně stojí naši umělečtí pracovníci. Provolání je také pádnou odpovědí hrstce zaprodanců, kteří se podepsali pod hanebný pamflet Charta 77 a jejíž hlas připomíná štěkání na měsíc.“
Charta i Anticharta v učebnicích
Zatímco Chartu 77 do sametové revoluce v listopadu 1989 podepsalo asi 1 900 signatářů, už na konci ledna 1977 se našlo 7 250 umělců, kteří svým podpisem stvrdili, že chartisty pohrdají. Anticharta ovšem splnila jen částečně, co od ní režim očekával. Když režim spustil proti chartistům kampaň jak ze stalinských časů, naštvala se i řada občanů, která o podpisu napřed neuvažovala. Už 1. února 1977 tak disent mohl zveřejnit jména dalších 208 chartistů, mimo jiné bychom v seznamu našli filozofa Miroslava Kusého, po listopadu 1989 rektora Univerzity Komenského v Bratislavě. Anebo topenáře Jana Pellanta či dělnici Věru Šubrtovou.
Chartě 77 i Antichartě je letos 45 let. „Přenechme tu epopej věcnému zkoumání historiků,“ řekl mi už před pěti lety spisovatel Pavel Kohout, jenž text Charty sepsal společně s Václavem Havlem. „Vše o Chartě, co vím a cítím, jsem podrobně vypsal v několika knihách a řadě textů. Je to nejsilnější událost v mém životě a nechci ji rozmělňovat dalšími komentáři,“ dodal spoluautor dokumentu.
Jisté je, že Charta 77 vstoupila do učebnic dějepisu jako příklad nenásilného a vysoce morálního protestu vůči komunistickému režimu, zatímco signatáři Anticharty jsou učebnicovým příkladem strachu, malosti, poníženosti a ohnuté páteře. „Zato v Chartě vidím prapočátek sametové revoluce,“ je přesvědčena publicistka Petruška Šustrová, která také patřila k prvním signatářům Charty 77.
