Osvětim: Nekonečné apely, myšlenky na vzpouru, spalování obětí

Koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Birkenau dnes (snímek z 26. ledna 2022)

U bran někdejšího vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau se emocím nikdo neubrání. Právě tady zahynula většina z 1,4 milionu osvětimských obětí. Turisté sem míří výhradně za bílého dne, ale mě zajímá osvětimská noc, takže do Birkenau záměrně přijíždím až se soumrakem. Tahle továrna na smrt se totiž v průběhu druhé světové války nezastavila ani za tmy. Během jediné noci v roce 1944 byl třeba v Birkenau zlikvidován celý český rodinný tábor. 3 792 dětí, žen a mužů.

Do Osvětimi vyjíždím autem z Ostravy v předvečer výročí osvobození lágru (27. ledna 1944). Jsou tři hodiny odpoledne a mapový vyhledávač říká, že do cíle je to pouhých 95 kilometrů. Nejhorší kapitola holocaustu se tedy neodehrála kdesi ve východních stepích, nýbrž v dosahu českých hranic.

Z nebe padá sníh s deštěm a teplota se drží kolem nuly, nevlídné počasí pod psa. Polské silnice jsou ucpané a vesnice utopené v kouři z černého uhlí, až 70 procent majitelů rodinných domků tady stále topí takzvaným černým zlatem. Už po hodině a půl jízdy parkuji u hlavní brány koncentračního tábora Birkenau, jemuž nacisté dali jméno podle místní čtvrti Brzezinka.

Právě tady našla smrt většina z 1,4 milionu osvětimských obětí, vězni byli převážně otráveni plynem s obchodním názvem Cyklon B. A jejich těla následně „vyletěla komínem“ díky soustavě krematorií postavených přímo v lágru.

Svědectví ze zámečnické dílny

V Osvětimi nejsem poprvé, pokaždé si ale na cestu vezmu knihu Továrna na smrt z pera někdejšího osvětimského vězně Ericha Kulky (1911–⁠1995). Svědectví vydané poprvé v roce 1946 jsem už jako školák našel v knihovně rodičů a zůstal jsem otřesen tím, co člověk dokáže udělat člověku. Dnes jsem k lágru přijel schválně až těsně před setměním. Netoužím potkávat turisty s fotoaparáty, spíš chci přemítat, jak tu vězni trávili noci za ostnatým drátem. Je půl páté odpoledne a rychle se stmívá. V zimě vězni z Birkenau v tuhle chvíli končili s otrockou prací a vraceli se do koncentráku.

Dětští vězni koncentračního a vyhlazovacího tábora světim-Birkenau

Rořazování nově příchozích do plynových komor

Oběti koncentračního a vyhlazovacího tábora světim-Birkenau

9 Zobrazit galerii

Hrůzy koncentračního a vyhlazovacího tábora světim-Birkenau

Snímky z koncentračního a vyhlazovacího tábora světim-Birkenau

9 Zobrazit galerii

„Po setmění se pracovní oddíly vracely branou do tábora. V prvních řadách kráčeli kápové, velmi často tak opilí, že se sotva drželi na nohou. Líh anebo vodku kupovali od esesmanů nebo od soukromých zaměstnanců na pracovištích,“ čtu si v knize Továrna na smrt. Její autor Erich Kulka měl štěstí v neštěstí, v Birkenau ho nacisté pověřili vedením zámečnické dílny. Z jakéhosi „zákrytu“ tak mohl pozorovat vyhlazovací metody nacistů, a to už od roku 1942 až do počátku roku 1945. Po válce pak vydal jedno z nejhodnotnějších svědectví o holocaustu.

„Poslední řady každého oddílu nesly mrtvé nebo raněné kamarády. V táboře nastoupili všichni vězňové, vyčerpaní a nečistí, k večernímu apelu. Tyto apely trvaly dlouho, někdy až do noci, protože počet vězňů často nesouhlasil,“ píše Kulka.

Stojím v bráně lágru, na který už také téměř padla tma. A představuji si ten návrat zmučených vězňů, kteří musí k nekonečnému apelu. Sníh se dnes střídá se zmrzlým deštěm, fouká vítr, teploměr ukazuje nulu. Kabát pomalu promoká, prsty křehnou. Vězni v mokrých plátěných mundůrech museli v tomhle počasí nesmírně trpět. Promoklí na kost, neustále na hraně života a smrti.

K apelu museli i mrtví

„Za to, že třebas jeden vězeň chyběl, nebo když nemohli vězně spočítat, musely jich desetitisíce stát celé hodiny bez ohledu na počasí, stejně jako se muselo chodit za každého počasí do práce, aniž se vězňové mohli v nepohodě schovat nebo si usušit oděv,“ uvádí ve své knize židovský rodák z moravského Vsetína. V šest večer už je někdejší koncentrační tábor Osvětim-Birkenau ponořen do úplné tmy. Areál je osvícen jen několika světly u hlavní brány a kolem silnice.

29 Zobrazit galerii

Většina lágru je ponořena do tmy namíchané s mlhou, sněhem a mrznoucím deštěm. Dotýkám se ostnatých drátů a dál naslouchám Erichu Kulkovi:

„Na levém křídle každého bloku seřazeného k apelu leželo vždycky několik mrtvých a umírajících, kteří museli bez ošetření a bez pomoci čekat, až bude apel skončen. Leželi nepovšimnuti v blátě nebo ve sněhu a mnozí z nich se ani konce apelu živí nedočkali.“ Dívám se do tmy k prázdným barákům v Birkenau, za kterými stála krematoria. Továrna na smrt se nezastavila ani za tmy. A Erich Kulka byl také u toho, když v noci z 8. na 9. března 1944 nacisté zlikvidovali takzvaný český rodinný tábor. V plynových komorách tu noc skončilo 3 792 dětí, žen a mužů přivezených do Osvětimi z Terezína.

„Po večerním apelu, asi v 18 hodin, nařídil Schwarzhuber (Johann Schwarzhuber, velitel mužské části tábora – pozn. red.), aby v mužském kmenovém táboře nastoupili všichni kápové. Prohlásil, že potřebuje spolehlivé chlapíky na těžkou práci,“ líčí Kulka počátek osudové noci. Kápové byli vyzbrojeni klacky a měli zamezit odporu českých Židů, kteří by prokoukli nacistickou lest – že je nákladní automobily nevezou k přesídlení, ale do plynových komor. Několika vězňům přesto už během nakládání došlo, že jedou na smrt. Vyzývali ke vzpouře, ovšem bez většího ohlasu.

Dopisy z čekárny na smrt

Když auta zaparkovala u krematorií, došlo celému rodinnému táboru, že je to jejich poslední noc. „Tak jako tisíce dalších obětí nacistického vyhlazovacího programu vyděšeně a se svěšenými hlavami sestoupili do svlékárny krematoria,“ píše se v jedné odborné práci Centra studia genocid v Terezíně. Erich Kulka tuhle noc popsal obdobně, ovšem s děsivými detaily.

„Plynování bylo klidné. Oběti musely čekat celé hodiny, než na ně dojde. Zatím psaly dopisy na rozloučenou příbuzným v jiných táborech a odevzdaly je vězňům ze sonderkomanda, aby je odeslali. Někteří psali pod přímým dojmem toho, co je čeká, básně. Jeden kápo, který pomáhal nakládat oběti na auta, odevzdal nám dvě básně neznámé autorky,“ líčí Kulka, svědek likvidace českého rodinného tábora. Z pozice správce zámečnické dílny v Birkenau si obě básně schoval mezi nástroje. A po válce je zveřejnil.

Z obsahu básní vyplývá, že jejich autorce bylo teprve dvacet let. Jsou to ponuré verše, temné jako tehdejší noc z 8. na 9. března 1944. Neznámá dívka napsala na rozloučenou:

„Vybledlé lebky beznadějí

na ostnatých se drátech chvějí

a popel náš jde do všech stran

v tisíci urnách rozmetán.“

Stojím ve tmě u ostnatého drátu vyhlazovacího lágru Birkenau a jen tak naslepo několikrát zmáčknu spoušť fotoaparátu. Když si snímky prohlédnu doma v počítači, na ostnatých drátech se zjevuje jakýsi chvějící se obláček. Optický jev zřejmě způsobila sněhová vločka usazená na objektivu, ale teď v tom obláčku vidím i onu neznámou básnířku, která ve dvaceti letech zahynula v Osvětimi.

„My mrtví žalujem,“ končí její báseň.

„Nezapomeneme,“ slibuji.

Tagy:

Osvětim druhá světová válka smrt kniha koncentrační tábor nacismus nacista reportáž historie krematorium holocaust vyhlazovací tábor plynové komory Erich Kulka Druhá světová válka Auschwitz (Osvětim) Plynová komora Birkenau ostnatý drát

Osvětim v noci: Nekonečné apely živých i mrtvých, myšlenky na vzpouru i spalování obětí

Svědectví ze zámečnické dílny

K apelu museli i mrtví

Dopisy z čekárny na smrt

Schillerová: Až mě mrazí, jakou cítím paralelu s Havlem. Lidé se bojí říkat své názory

Tragická nehoda na Ústecku: Řidič i spolujezdkyně na místě zemřeli. Silnice je zavřená

Miloň Čepelka: Revoluce, válka, okupace a já. Jak mi do života vstupovaly velké dějiny

Návrhy pro vás

Kašlete na naše děti a vnuky, zajímá vás jen volební výsledek, vyčetl Schillerové Vystrčil

Smrt na kolejích. Vlak na Olomoucku zabil člověka, trať na Šumperk byla mimo provoz

KVÍZ: Sametová revoluce ve 25 otázkách. Otestujte své znalosti o konci komunismu

Populární témata