Když 6. a 7. ledna 1977 informoval západní tisk o prohlášení režimních oponentů s názvem Charta 77, totalitní systém Gustáva Husáka spustil proti chartistům štvavou kampaň nebývalých rozměrů. „Musíme sehnat podpisy milionů lidí, kteří útoky na socialismus odsoudí,“ naplánovali si komunisté a záhy sehnali třeba 20 tisíc podpisů dělníků z automobilky Škoda v Mladé Boleslavi. Kampaň připomínala 50. léta, kdy národ hlasitě odsuzoval „zrádkyni“ Miladu Horákovu.
V lednu 1977 dokonce někteří občané vážně navrhovali Husákovi, že mu vypomohou odvézt signatáře Charty 77 na rakouské hranice, a tak se jich Československo navždy zbaví. Prohlížet si 45 let po vzniku petice dobový tisk, z toho stále mrazí. Zvláště při vědomí, že autoři mnohých rozhořčených dopisů stále žijí. Do Rudého práva, ústředního deníku komunistické strany, tehdy pobouřeně napsal i čtyřiadvacetiletý student práv Pavel Pelák, dnes soudce Krajského soudu v Hradci Králové. „Signatáři pamfletu se pokusili znesnadnit dorozumění mezi národy a úsilí o trvalý mír. Je to však hra předem odsouzená k neúspěchu,“ rozohnil se Pelák vůči autorům Charty 77.
Na hranicích jim uděláme špalír
Svazáci z Vysoké školy ekonomické v Praze sepsali následující provolání: „Nepoučili se z porážky a zneužívají velkorysost, s jakou se u nás postupovalo proti iniciátorům a vůdcům kontrarevoluce v roce 1968. Odsuzujeme jejich protistátní činnost.“
Občan moravské obce Jeseník nad Odrou Rudolf Skoumal zase v severomoravském krajském deníku KSČ Nová Svoboda navrhl autorům Charty: „Oznamte datum vašeho odchodu na Západ a my vám uděláme na hranicích špalír.“ Vyvézt „ztroskotance“ z republiky toužili i zaměstnanci kopřivnické automobilky Tatra Jaromír Fajkus a Božena Pajaková. „Zavezeme je tam rádi a zdarma,“ nabídli se režimu Gustáva Husáka.
Kampaň proti chartistům rozpoutal režim ve všech třídách tehdejší údajně „beztřídní společnosti“, tedy mezi pracujícími i mezi pracující inteligencí. Spisovatel Bohumil Říha, autor proslulé knihy pro děti Honzíkova cesta, napsal o chartistech do Rudého práva: „Připadá mi to jako hlas z nějaké vzdálené planety. Neumím si totiž vysvětlit, co tím pisatelé sledují. Jde o individuální nepřátelské gesto, které můžeme jedině odsoudit.“
Pro totalitní systém měli ale stejnou cenu i hlasy obyčejných lidí. Čestné místo v novinách tak dostal i pohoršený dopis pracovnic čerpací stanice Marie Kantorové, Marie Němcové a Bohumily Idziové: „Odsuzujeme autory pamfletu, ve kterém hanobí naše socialistické zřízení!“
Jen hlídali, co Husák nectil
Nikomu z autorů odsuzujících provolání nevadilo, že text prohlášení Charty 77 nečetli. Režim generálního tajemníka KSČ a prezidenta republiky Gustáva Husáka totiž úzkostlivě dbal na to, aby se občané k dokumentu nedostali. Signatáři textu přitom žádali jen to, co československá vláda sama podepsala na mezinárodním fóru v Helsinkách, a tento slib dokonce v říjnu 1976 vyšel ve Sbírce zákonů Československé socialistické republiky (konkrétně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech).
V prohlášení chartistů proto zaznělo: „Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jenom proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních.“ Opozice jen kritizovala, že Husák nectí, co slíbil. Mimo jiné právo na svobodu projevu zaručované článkem 19 prvního z helsinských paktů. Disent prostě československý režim chytil za slovo a vymáchal ho před světovou demokratickou veřejností v jeho vlastních lžích.
„Hlavním autorem textu byl Václav Havel, většina následných úprav pocházela od Pavla Kohouta,“ líčí zrod Charty 77 Pavel Kosatík v knize Fenomén Kohout. Státní bezpečnost se k textu Charty 77 dostala poprvé na Tři krále (6. ledna), tedy v den, kdy se disent rozhodl prohlášení předat tehdejší politické moci. Václav Havel s přáteli už ale ten den do parlamentu ani na vládu nedorazili, policie je cestou pozatýkala. Automobil, který řídil Pavel Landovský, byl obklíčen šesti policejními vozy jako v gangsterce a disidenti skončili v sídle StB v Bartolomějské ulici. Odpoledne 6. ledna ale Prohlášení Charty 77 zveřejnil pařížský Le Monde a další den ráno všechny důležité západní deníky. „Zázrak, který se udál v pravý čas,“ komentoval později Kohout dramatický průběh Tří králů v roce 1977.
Strana žádá miliony podpisů
Západní novináři uvítali, že policie chartisty naháněla jako lovnou zvěř, a jejich reportáže tak získaly na dramatičnosti. Od 7. ledna 1977 se tak Charta 77 stala věcí veřejnou v mezinárodním měřítku, což Husákův systém přivedlo k nepříčetnosti. A reakce tuzemského tisku připomínaly zuřivou stoku, která tekla jak za stalinistické éry. První signatáře režim označil za agenty antikomunistických centrál, notorické reakcionáře, deklasované živly, slouhy nejčernější imperialistické reakce, politické mrtvoly či renegáty, elitáře, donkichoty a nastrčené figurky.
Zásadní vzkaz strany, vlády a tajné policie chartistům se objevil ve středu 12. ledna 1977 v Rudém právu. V rozsáhlém textu nazvaném Ztroskotanci a samozvanci byl text Charty 77 srovnáván s Goebbelsovou propagandou, nebo dokonce s nebezpečím atomové války. „Socialismus se však nezalekl ani atomového vydírání a před škrabáky reakčních pamfletů má pro strach uděláno,“ chvástal se deník. Václava Havla text představil jako „zavilého antisocialistu z milionářské rodiny“ a Pavla Kohouta jako „věrného sluhu imperialismu a jeho věčného agenta“.
Text Charty 77, který v první fázi podepsalo 242 odvážných Čechoslováků, tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina údajně uznale pochválil. Provolání podle něho sepsaly „nejlepší mozky opozice“, ale jeho případné zveřejnění by podle ministra mohlo způsobit, že se pod text podepíše až milion Čechů a Slováků. Ostravský tajemník městského výboru KSČ Karel Mátl proto navrhl: „Není problém zavřít všech 242 signatářů během půl hodiny. Daleko účinnější ale bude, když se soudruh Husák vykáže podpisy milionů lidí, kteří odsoudí útoky na socialismus. Tomu se říká politické vítězství!“
Na cestě k Antichartě
A tak se roztočila kola, která měla chartisty navždy dehonestovat. Tohle je hlas dělnice Evy Ježkové z podniku Aritma ve Vokovicích: „Odsuzuji počínání samozvanců a s hrdostí se hlásím k naší zemi budující socialismus, ztělesňující vše ušlechtilé, pokrokové a humánní.“ Přímo gottwaldovsky pak zahrozil P. Procházka, dělník z železáren v Kladně: „Víme, komu a za co sloužíte! A víme také, jak to s vámi dopadne, až vás vaši chlebodárci již nebudou potřebovat. U nás v republice vám pšenice nepokvete!“ V dopisech skrytých za brigády či kolektivy pak docházelo ještě na drsnější obvinění, například kolektiv železáren v Prostějově označil autory Charty 77 za lidi, kteří touží v Československu zavést „odrůdu fašismu“.
Ke kampani se postupně přidávala i jedna celebrita za druhou, 14. ledna 1977 to byl třeba olympijský vítěz ve veslování Václav Kozák. „Psi štěkají, ale karavana jde pevným krokem dál,“ prohlásil. A v těchto dnech se zrodil i nápad poštvat proti chartistům umělce. Strana proto naplánovala Antichartu, její výročí vám CNN Prima NEWS připomene 28. ledna.
