Hodili mě do vody mezi žraloky a já se naučil plavat rychle, říká objev šipek Gawlas

Třeba i během rozhovoru pro CNN Prima NEWS z Anglie. V pozadí telefonátu neustále klapaly hroty narážející do kulatého cíle ze sisalu a čerstvý držitel karty PDC (Professional Darts Corporation, Profesionální šipkařská organizace, pozn. red.), díky které může startovat na největších turnajích, vyprávěl: „Začíná nová fáze, kdy musím opravdu dřít, abych měl úspěchy.“

Od minulého týdne patří díky zvládnuté několikadenní kvalifikaci mezi 128 hráčů na světě, kteří disponují oprávněním pravidelně se účastnit akcí pod hlavičkou organizace PDC. Adamu Gawlasovi je teprve 19 let a šipky vzal poprvé pořádně do ruky až o Vánocích 2018. Teď ho čekají velké zápasy proti zkušeným chlapíkům a v případě úspěchu i tučné finanční výhry. Momentálně si užívá novou pozici a o libry bojuje na sérii podniků Players Championship v anglickém Boltonu.

Vstupuje do nového světa i proto, že ve středu podepsal smlouvu s renomovanou společností Sportsman Management Company, která zastupuje jedny z nejlepších šipkařů světa. Díky tomu má komfort a cenné rady vždy po ruce. Jediná věc, která se ziskem profesionální karty, na niž se nabaluje velké množství turnajů, komplikuje, je úspěšné zvládnutí maturity.

Jaké na vás doma čekalo přivítání, když jste se vrátil z Q-School v německém Niedernhausenu?
Můj soused, který mě přivedl k šipkám, mě chtěl postříkat šampusem. Mohlo to být hezké přivítání, ale moc mu to nevyšlo, protože lahev otevíral asi tři minuty. (smích) Ale čekala na mě celá rodina i přítelkyně, bylo to moc hezké. Nebyla to žádná party jako ve filmu Project X, ale hezky jsem si to užil. Vychutnal jsem si čas doma, teď už jsem zase v Anglii.

Jak dlouho vám trvalo „odbavit“ všechny gratulace? 
Byla jich celkem raketa. (smích) Normálně mám na Instagramu pět až deset zpráv, protože mi mohou napsat jen lidé, které sleduji, ale teď jich tam bylo asi sto. Na Facebooku toho bylo také strašně moc. Někteří byli prozíraví a s gratulací počkali pár dní, abych si toho vůbec všiml.

Marian Jelínek mi hodně pomohl

Byl jste po kvalifikaci, která vám přinesla velký úspěch, především psychicky vyčerpaný? Přece jen málokdy odehrajete takové množství zápasů během tak krátké doby.
Bylo toho hodně. Ale ještě jsem si to vždy protáhl, a protože mě to opravdu baví, koukal jsem na ostatní, jak hrají, jak se jim daří. Snažil jsem se chodit spát brzy, abych měl hodně energie, protože z toho pak u terče čerpáte. I jeden zápas, pokud nejste odpočatí, vás opravdu dost tzv. vyšťaví.

Během Q-School jste komunikoval i s uznávaným mentálním koučem Marianem Jelínkem, který se stará o nejznámější české sportovce, například o tenistku Karolínu Plíškovou. Těžil jste z jeho rad?
Opravdu super věc. Volal jsem si s ním na konci třetího dne kvalifikace. Hned na mně poznal určité negativní myšlenky a obratem mi říkal, abych na tom zapracoval. Ptal jsem se ho na věci, které mi ležely v hlavě, a strašně mi pomohl. Poslední den jsem to proto bral už i trochu jinak. Díky němu jsem si do hlavy mnohem více nasadil, že nemám co ztratit, maximálně mohu být úspěšný. Mimochodem, ani jsem nevěděl, že mi k zisku karty stačí projít do semifinále. Měl jsem za to, že musím celý turnaj vyhrát, případně být ve finále.

Takže Marianu Jelínkovi připisujete značnou část vašeho posledního úspěchu?
Pomohl vybudovat kariéru mnoha sportovcům, kteří jsou nyní úspěšní. Už jen proto mu nasloucháte velmi bedlivě. Vše, co řekne, si opravdu vezmete k srdci. Zkrátka je osvědčené, že jeho rady pomáhají. Samozřejmě, některé věci potřebují delší spolupráci, ale základní poznatky, které mi popsal, byly opravdu přínosné.

Nyní můžu pouze hrát a hrát, nic okolo mě nebude stresovat

Co vás napadlo, když jste se dozvěděl, že jste kartu získal minimálně na další dva roky?
Byl jsem trochu vulgární, abych se přiznal. Řekl jsem si: „To si děláš p*del.“ (smích) Okomentoval jsem si to, byl jsem šťastný a měl úsměv na tváři. Hrál jsem pak ještě semifinále, ale to, pro co jsem si přijel, už bylo v kapse. Ano, mohl jsem jít ještě dál a říct si, že jsem vyhrál celý turnaj. Ale v tu chvíli už jsem si šel jen zaházet a měl jsem to takzvaně na párku.

Jedním z hráčů, kteří si kartu v Niedernhausenu také zajistili, byl i legendární Nizozemec Raymond van Barneveld, jeden z nejlepších šipkařů historie. Před časem ukončil kariéru, ale nakonec se rozhodl ke sportu ještě vrátit. Jaké je získat kartu v takovéto společnosti?
I během kvalifikace ukázal své obrovské kvality, nic nezapomněl. A bylo vidět, jak moc byl rád. Já samozřejmě také. A ještě mě teď dost potěšil podpis s manažerskou společností. Nyní můžu pouze hrát a hrát, nic okolo mě nebude stresovat.

Ještě k Nizozemci s přezdívkou Barney. Stihl jste si s ním popovídat a poznat ho?
Před jedním zápasem, kdy jsem byl na místě dříve než můj soupeř, stál poblíž, když jsem si cvičně házel na terč. On mi to počítal. Pak jsme se i bavili. Ptal jsem se ho, jestli mu šipky hodně chyběly. Říkal, že ano. Zaujalo mě, že když vyhrál, přišel manažer a po zápase mu vzal taštičku se šipkami. Je to komfort, ale někomu možná přijde, že už je to až moc přehnané.

Ještě k podpisu manažerské smlouvy. Teď okolo sebe budete mít silnou skupinu se známými hráči jako James Wade, Glen Durrant nebo Dimitri van den Bergh. Zkušeností můžete čerpat opravdu hodně, že?
Opravdu výborná věc. Už když jsme byli v Anglii na testech, stihli jsme s kluky prohodit několik slov. K tomu ještě manažer Mac Elkin… Horší to bude v situaci, kdy se s těmito hráči potkáme v zápase v nějaké fázi turnaje. Ale takový je sport. Každopádně je to pro mě obrovská pomoc, že se rázem nemusím o nic starat. Je to pohodička.

Začíná vám díky místu mezi 128 profesionály a podpisem smlouvy nový život?
Vnímám to tak. Přál jsem si kartu získat. Teď si už jen přeji udělat maturitu. (smích) A těžko říci, jak to bude, když vidím čísla nakažených. Ale školu nechci nijak zanedbávat. Koupil jsem si i nový notebook a třeba i teď z Anglie jsem připravený dělat věci ke studiu. Ale ziskem karty budu mít méně času. Dříve jsem si říkal: „Ten profesionální sportovec se má.“ Ale stojí za tím opravdu hodně dřiny a život v kufru. Pandemie mi nyní trochu nahrává v tom, že mohu studovat na dálku. Ovšem je to zase složitější z hlediska leteckých spojů, kterými se mám dostat do dějiště turnaje.

Přál jsem si získat kartu profesionála. Teď si už jen přeji udělat maturitu.

Jak se těšíte na následující dny, týdny a měsíce?
Bude to pro mě něco nového. Samozřejmě, nastoupil jsem už mnohokrát proti velkým hráčům, takže mi to přijde už trochu normálnější. Ale stále na tyto známé osobnosti koukám jako na svatý obrázek. Pořád si říkám, co všechno dokázaly, a najednou jsem s nimi v jedné organizaci.

Nekroutíte pořád sám hlavou nad tím, že se vám povedlo dostat se mezi absolutní elitu pouhé dva roky poté, co jste vzal šipky poprvé do ruky?
Už to tak nějak beru. Začíná fáze, kdy musím opravdu dřít, abych měl úspěchy. Ale pro lidi je zkrátka zajímavé, že jsem za takovou krátkou dobu v PDC. Určitou výkonnost jsem ukázal už úplně na začátku, když jsem do toho skočil po hlavě a vyrazil na prestižní akce. Byl jsem hozený do vody se žraloky, ale naučil jsem se plavat rychle. (smích)