Holašovické Stonehenge
Holašovice se díky své působivé atmosféře selského baroka staly součástí kulturního dědictví UNESCO. Když ale přes malebnou náves přejdete až na samý kraj obce, dostanete se do úplně jiného světa. Do světa pohanských kamenných staveb, kterému se říká Holašovické Stonehenge.
Myšlenka vytvořit v jihočeských Holašovicích novodobý kromlech vznikla náhodou. V cestě na návsi překážel kámen, který měl Václav Jílek svým bagrem odklidit. Pěkného kamene však využil jinak: „Říkal jsem si: ‚Ty jsi moc velký krasavec na to, abych tě zahodil někam do zavážky. Tak si tě vezmu domů.‘“
K tomu se mu shodou okolností dostala do ruky kniha o keltských menhirech. A nápad na Holašovické Stonehenge byl na světě. Téměř osm let pak hledal vhodné kameny pro svůj kruh. „Potom přišel termín nekonečných osmiček 28. 8. 2008. A to jsem si řekl: ‚Teď začnu stavět,‘“ vzpomíná Jílek na vznik neobyčejného místa.
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Holašovické Stonehenge
Pod dohledem Pavla Kozáka, kterého oslovil coby duchovního garanta, nashromáždil 25 žulových kamenů. Kameny kruhu u Holašovic podle Kozáka disponují nejsilnější energií ze všech českých megalitů postavených člověkem. Jejich sílu prý umocňuje postavení v kruhu o průměru 30 metrů. „Kruhový tvar je ideální proto, aby vytvořil sílu, která se soustředí ve středovém kameni,“ podotkl Kozák v pořadu Prima Česko,
Podobné stavby jsou podle něj závislé na funkci jednotlivých kamenů. Například pro meditaci hraje kromě silného středového kamene významnou roli také 19 tun těžký patní kámen, kterému zde říkají Velký mága který má sloužit i pro komunikaci se zesnulými.
Nejdůležitější účel megalitického kruhu je prý léčebný. Tuto schopnost před několika lety pocítila podle svých slov i Veronika Kozlovová. Nejprve byla vůči působení zdejších kamenů skeptická, vzápětí ale názor změnila. „Zklidnila jsem se, nadechla... a najednou mě určitý kámen přitáhl k sobě. A bylo to tak silné, že jsem měla pocit, že se do něho úplně vnořím. Když jsem od něj odcházela, plakala jsem,“ vzpomíná.
