Snad v každé tuzemské restauraci, výčepu či baru vede personál hamletovský spor. Očkovat, či neočkovat? „I kdyby mi za očkování nabízeli milion korun, tak ne,“ říká 23letý číšník Daniel Mihalečko. „Už chci hlavně klid, určitě se nechám očkovat,“ slibuje jeho 20letá kolegyně Monika Bartoníčková. Zatímco hosté bez očkování nebo bez testů nesmí do hospod vůbec vstupovat, po číšnících stát vakcínu nebo test nevyžaduje.
Reportáž v páteční Ostravě ukázala, že personál hospod je v otázce vakcinace rozdělen podobně jako zbytek společnosti. Možná ještě více. Návštěva reportéra CNN Prima NEWS v pěti lokálech dopadla následovně: Přesně polovina personálu s očkováním souhlasí, zatímco druhá část číšníků a výčepních organizuje proti infekci div ne povstání. Však jsme se také ptali v podnicích poblíž náměstí Slovenského národního povstání (SNP) v ostravském Zábřehu.
Očkování ani za balík prachů
Zábřeh patří k obvodu Ostrava-Jih, v němž žije 106 tisíc lidí, většinou na sídlištích. A v pátek se v rozpálených bytovkách stupňuje chuť na vychlazené pivo nebo na řízný drink, proto mezi paneláky sídlí stovky podniků. Jen na náměstí SNP a za rohem ve Svazácké ulici se pivo čepuje nejméně na deseti místech.
Podnik Mystery Lounge je barem, pubem i dýmkovým klubem v jednom. Šichtu dnes slouží číšníci Daniel Mihalečko (23) a Monika Bartoníčková (20). Celý večer je spojuje práce, nikoliv názor na vakcinaci. „Vůbec, ne, v žádném případě,“ odmítá vakcínu proti zákeřné infekci COVID-19 kelner Daniel. „I kdyby mi za očkování nabízeli milion korun, tak tam nepůjdu,“ odhodlaně dodá. „Dnešní farmaceutický průmysl dokáže hodně, ale za pouhý rok přece nemůže vymyslet vakcínu, které by se dalo věřit. Nikdo neví, jaké bude mít očkování následky za rok, za dva, a já to opravdu nechci zkoušet na vlastním těle.“
A co kdyby vláda vyhlásila povinné očkování? Daniel chvíli přemýšlí a pak nejistě řekne: „Asi bych se podřídil.“ Považoval by to však za nehorázné omezení osobní svobody, které si podle něj žádná česká vláda pravděpodobně nedovolí prosazovat.
Je mi jedno, co do sebe cpeme
„Určitě se nechám očkovat, zatím to není třeba, nedávno jsem prodělala covid,“ vysvětluje číšnice ve stejném podniku Monika Bartoníčková. „Chci hlavně klid, a už žádné testy. Je mi celkem jedno, co do sebe cpeme, to jsou stejně pořád nějaké jedy, očkování už mě nezabije. Babička mi vyprávěla, že do nich komunisti také cpali nějaké sovětské vakcíny a nikdo se na nic neptal. Tak to beru s klidem, když to babička přežila.“
Nejsou to zrovna argumenty, které by ministerstvo zdravotnictví mohlo využít v kampani na podporu očkování, ale každý holt hledá jiné důvody, proč se očkovat. Anebo proč injekci s radikálním gestem odmítnout.
23letý číšník Daniel Mihalečko z Ostravy je proti očkování, jeho 20letá kolegyně Monika Bartoníčková se na vakcinaci chystá Zdroj: Ivan Motýl
23letý číšník Daniel Mihalečko z Ostravy je proti očkování, jeho 20letá kolegyně Monika Bartoníčková se na vakcinaci chystá Zdroj: Ivan Motýl
Nechci, mám málo informací
Jen o padesát metrů dále stojí Sport Bar Lucky. Paní výčepní je především naštvaná, že dostává málo informací od odborníků. „Kampaň je ubohá, neslyšela jsem zatím žádné pořádné argumenty, proč bych se měla nechat očkovat,“ sype ze sebe rázným hlasem 23letá Barča Vavříková. A čepuje jedno pivo za druhým. Vakcinaci odmítá, stejně tak i její kolegyně, s níž se střídá za barem. „Obě jsme proti, nevěříme tomu, není to pořádně vyzkoušené. A navíc jsem kardiak. Kdo ví, co by se mnou ta injekce udělala, mám prostě strach.“
Kdyby prý na náměstí SNP uspořádali mítink lékaři, šla by se výčepní Vavříková určitě podívat. „Odborníky bych si poslechla, a možná bych pak i váhala. Vládě prostě nic nevěřím.“ Že by tady na periférii Ostravy někdo uspořádal mítink propagující očkování je ale naprostá utopie.
Půl napůl v každém výčepu
V sousední pivnici Na Špici je to opět půl napůl. Zlatavý mok právě pumpují do půllitrů paní Monika a paní Jana. „Kolegyně je očkovaná, já jsem absolutně proti,“ vysvětluje Monika. Kdo má pravdu, o tom se prý v práci nehádají. „Prostě tomu nevěřím. A jaké to může mít vedlejší účinky, to se ukáže až tak za dva roky,“ myslí s Monika.
Paní Jana si vakcínu nechala píchnout z pragmatických důvodů. „Kvůli dovolené v Chorvatsku. Svoje děti bych nedala nikdy očkovat,“ tvrdí, jedno má 13, druhé 9 let. „V Británii se dívky očkovaly proti rakovině děložního čípku a byla tam přece nějaká úmrtí,“ vybavuje si více než deset let staré televizní zprávy. „Nebudu přece riskovat zdraví vlastních dětí,“ obává se, že by děti mohly kvůli vakcíně postihnout problémy s plodností či vývojem plodu. To vše se na ni denně sype ze sociálních sítí. A nepodlehnout jim, to je skoro nemožné.
Nejsme černí pasažéři
Obě číšnice jsou v důsledku spíš proti vakcinaci. „Nelíbí se mi diskriminace neočkovaných, která je pořád tvrdší. Označují nás za černé pasažéry a naše neočkované děti prý budou sedět v zadních lavicích,“ rozčiluje se výčepní Monika.
A co když Monika v roli odmítačky očkování nakazí nějakého hosta? Personál se nemusí ani testovat, tohle pravidlo už pro zaměstnance neplatí. „Neočkovaní a netestovaní sem přece nesmí chodit,“ poukazují obě číšnice na vládní nařízení. To ovšem téměř nikdo nekontroluje, „razie“ ostravské hygieny jsou spíš „papírové“.
Trochu to připomíná situaci v nemocnicích, kde vakcínu odmítá 30 procent zdravotního personálu. A čas od času nějaká sestra či dokonce lékař nakazí pacienta, někdy s fatálními následky. Také personál pohostinských zařízení lze s nadsázkou přirovnat k lékařům a sestrám, dlouhé hodiny přece „ošetřují“ hosty.
Nosí hostům nápoje i jídlo a dýchají s nimi v lokálech stejný vzduch. Je tu však jeden nepochopitelný rozdíl. Hosté u sebe musí nosit negativní test na COVID-19, doklad o očkování nebo o prodělané nemoci pro případ, že by je přišla zkontrolovat hygiena. Hospodští, kavárníci, barmani a jejich číšnici se testovat nemusejí. A k očkování je nemůže nikdo donutit.
Také v pivní tankovně U Koně je to fifty-fifty. „Vakcíně věřím, je to dobrá věc. Ne kvůli cestování nebo tak, hlavním důvodem je zodpovědnost k mému okolí. Především mám strach o své prarodiče,“ spustí 19letý výčepní Michal Popelka.
Jeho kolega v tu chvíli rychle mizí zpoza pípy a cestou podotkne: „Já se k tomu nebudu vyjadřovat.“ Patří k odmítačům? Za chvíli se sám vrátí a potvrdí, že ano. „My tady hlavně pracujeme a pak spolu pijeme, důležitá je dobrá nálada,“ prohlásí a chytne kamarády kolem krku. Dva přítomní členové posádky tankovny jsou proti očkovaní, dva už mají vakcinaci za sebou.
Přeji si, aby byl celý národ očkovaný
Reportážní tečka je symbolická, odehraje se přímo na náměstí Slovenského národního povstání, kde v pivnici Cihelna nosí plné tácy s půllitry 47letý Roman Šramota. „V říjnu mi na covid zemřela pětasedmdesátiletá maminka. Byla úplně zdravá, hodně cestovala, a určitě ještě mohla žít, jenže někde chytla covid.
Napřed měla jen dušnost, pak musela do špitálu na ventilátor a během tří dnů zemřela v ostravské fakultní nemocnici.“
Roman Šramota se sklonil před majestátem smrti a teď si přeje: „Jsem očkovaný a přeji si, aby byl celý národ očkovaný.“ Jenže v téhle ostravské hospodě mu řada štamgastů nevěří, že si nechal injekci píchnout opravdu ze zdravotních důvodů. A že prostě nechce zbytečně, a také dost předčasně, umřít. „Obviňují mě, že jsem se očkoval jen kvůli cestování, protože opravdu rád cestuji. Někteří lidé jsou prostě nepoučitelní.“
