BLOG: Jak jsem měla kočku závislou na chilli a sójových párcích

Coby vegetarián „z devadesátek“ si moc dobře pamatuju, že když jste přišli do restaurace, mohli jste dostat maximálně smažák (v lepším případě bez šunky) nebo nedovařenou brokolici s bešamelem. Proto byla nejlepší restaurací mámina kuchyň. Dokázala vykouzlit neuvěřitelné chuťové variace se zeleninou ze zahrádky a občas i se sójou. Tehdy jsme si o nějaké hrachové bílkovině mohli nechat tak akorát zdát, k sehnání bylo jen pár výrobků a to pekelně drahých. Proto když se časem začaly v obchodech objevovat třeba sójové párky, rostlinné salámy, různé druhy tofu a další takové věci a navíc za peníze, které nedělaly polovinu vašeho platu, byla jsem nadšená.

Rozumějte, maso nejím od dětství. Nemám zdání, jak chutná špekáček, utopenec nebo pečené kuře. Proto neberu třeba takové rostlinné párky jako náhražku těch skutečných, ale jako zpestření mého jídelníčku. A zrovna tyhle párky milovala i Alma.

Když jsem si chystala u kuchyňské linky jídlo, Alma stála těsně pod ní, hypnotizovala mě pohledem a čekala, jestli mi náhodou něco nespadne. Jakmile se to stalo, věděla jsem, že jídlo je ztracené a domáhat se pravidla pěti vteřin u báby nemělo šanci na úspěch. Jednou mi takhle spadl právě kousek sójového párku s chilli. Alma ho okamžitě vdechla a po pár vteřinách se dostala do nějaké podivné extáze. Začala řvát jak na lesy a začala se mi šplhat po nohách nahoru. Nejdřív jsem myslela, že jí pálí ta trocha koření, co v párcích byla. Ale to jsem se pěkně pletla. Nejen, že se Alma zamilovala do rostlinných věcí, ale taky do chilli a kari.

Od té doby, kdykoliv jsem měla v ruce rostlinné párky, plátky, čočkový burger nebo i obyčejné tofu, Alma začala řvát, olizovat se a zatínat mi drápy do nohou (velké drápy a hluboko). Když jsem si dělala fazolové chilli s uzeným tofu (nutno říct, že moje snášenlivost ostrých jídel je trochu vyšší, než u obyčejných strávníků) a odběhla jsem do koupelny, Alma mi část sežrala přímo z pánve. Když jsem si dělala kari s cuketou, které decentně propálilo dno pánve, nesměla jsem misku s jídlem pustit z očí, protože Alma seděla vedle mě a čekala na příležitost. Když časem zjistila, že já se jídla dobrovolně nevzdám, začala sedávat na stole přímo vedle misky…

Maso nejím do teď. A ani s ním začínat nehodlám. Co ale hodlám, je zapojit se do veganské výzvy. Dalo by se říct, že taková je víc než polovina mého jídelníčku i teď. Ale už mám vyzkoušené, že čistě rostlinná strava je naprosto dostačující (a jak by řekla Alma, i zatraceně dobrá, naval ten sójovej párek!). Žijeme v době, kdy máme všeho dostatek. Dalo by se říct, že i nadbytek. Proto jsou typické útočné otázky „co bys dělala na pustém ostrově“ nebo „co bys dělala za války“ zcela zbytečné a mimo mísu. Žijeme v době, která nabízí mnoho možností. Můžeme si vybrat, jak se oblékneme, co budeme studovat, kde budeme pracovat a také co budeme jíst. Tuhle možnost volby ale na rozdíl od nás hospodářská zvířata nemají. A já myslím, že není fér je nutit, aby strávili život coby továrna na jídlo, které ani jíst nemusíme.

K čemu má být taková veganská výzva? Může sloužit jako ukázka toho, že i bez masa to jde a že není potřeba mít ho každý den na talíři v jakékoliv formě. Může pomoci s karanténními kily navíc (hoďte čokoládou, kdo je nemáte!). Může pomoci životnímu prostředí. A vy tak můžete pomoci i zvířatům. Jasně, teď ta zvířata stejně někdo zabije, ale znáte takové to pořekadlo, že nabídka odpovídá poptávce?

Podle mě by se tahle výzva dala srovnat třeba se Suchým únorem. Je to šance zjistit, jestli jsme závislí na potravině jako takové nebo na tom, co je s ní pro nás spojené – klobása u televize, šunka k snídani a oběd bez masa přece není oběd, že jo. Ale co když to tak není? Co když na vás zapůsobí tahle výzva jako červená pilulka v Matrixu a pak už nikdy nebude nic jako dřív? Jen to jídlo teda bude lepší…