Historická rozhledna na zahradě i vlastní mince. Ladislav si splnil sen, nahlédnout může každý

Jak těžká byla práce kovářů a jaké to je skutečně něco ukout z rozžhaveného kusu kovu, to si v Kovářce vyzkoušely už řady lidí, velmi často děti. Některé možná žhavý drát drží v ruce poprvé. Ale jak se říká, žádný učený z nebe nespadl. „Těch dětí je třeba třicet, tak každé si něco musí odvézt domů,“ říká v pořadu Prima Česko kovář Ladislav Dobeš.

Poznání starých řemesel zblízka

Návštěvníci si sem ovšem jezdí hlavně pro zážitky. A těch je v kovářském muzeu dostatek. Mezi nimi osobité vyprávění o dávno zapomenutých předmětech. „Tohle je hák. A víte, z čeho je ten hák vyrobený? To je hák ze staré podkovy,“ vykládá kovář a dodává: „Jsou tady nejen kovárna a kovářské věci a náčiní, ale jsou tady výrobky a pomůcky, které ti kováři vyráběli pro ostatní lidi.“

Ze studnice vědomostí o kovářském řemeslu se dozvíte třeba odpovědi na otázky, proč měl člověk štěstí, když našel podkovu, proč měřili kováři obkročákem, co je to kramle nebo jak má správně viset podkova na zdi. „Správně se dává do účka a dle pověry je to k tomu, aby štěstí neuteklo,“ vysvětluje Ladislav Dobeš.

Řemeslný kruh byl kdysi uzavřený, a tak v kovářském muzeu najdete na pár metrech čtverečních vše přes nůžky na ovčí vlnu až po vrtačku na ruční pohon. „Jsou tu potřeby pro sekerníky, tesaře, truhláře i pro kameníky,“ vyjmenovává kovář náčiní, s nímž dřívější řemeslníci museli umět zacházet.

A právě kámen je také hlavním stavebním prvkem třináctimetrové věže. I ona je poctou všem kovářským mistrům. Právě proto nese jméno Kovářka. „Byl to nejvyšší bod zahrady mého pozemku,“ říká Ladislav Dobeš.

Dlouhé plány, rychlá realizace

Miniatura hradu s replikou středověké hlásky se v podobě plánu objevily na papíře už v roce 1999. Než doslova na zelené louce vznikla tato kamenná stavba, psal se rok 2011. „Administrativní práce mi trvaly devět let. Samotné práce trvaly 36 dní,“ vzpomíná majitel rozhledny.

Otisk řemesla najdete nejen v přízemí muzea, ale i ve věži. Když vystoupáte po padesáti ocelových schodech nahoru, ocitnete se v dřevěné vyhlídce se sbírkou unikátních dokumentů. „Je tady pan Rubeš, těch bylo asi osm generací kovářů. A je tady dokument, že pan Jaroslav Rubeš absolvoval státní zkoušky na parní stroje v roce 1916 a že přišel ke zkoušce způsobilý a střízlivý,“ říká kovář.

Díky dobovým fotografiím připomíná Ladislav Dobeš kováře z okolí, na něž by lidé v kraji jinak dávno zapomněli. V kraji, který sahá od zříceniny hradu Šelmberk na jihovýchodě až po rozhlednu Velký Blaník na severovýchodě. V kraji, do kterého se můžete vypravit i vy.