Je jen línější dítě, říkali lékaři. Kvůli mozkové obrně začala Emilka chodit až ve třech letech

Pětatřicetiletá Klára žije s rodinou ve Slatiňanech u Chrudimi ve východních Čechách. Vedle osmileté Emilky je také maminkou čtyřletého Toníka a tříměsíčního Vašíka. Emilka se narodila plánovaným císařským řezem, protože byla otočená koncem pánevním. Po porodu nic nenasvědčovalo tomu, že něco je v pořádku. Klára prožívala s miminkem běžné starosti novopečených maminek.

Čtěte také: Po nepovedené operaci má Elenka neprůchodná střeva. Nesmí jíst a pít, rodina prosí o pomoc

„Největší boj bylo kojení, malá nechtěla sát a špatně se učila pít i z lahvičky. Jinak ale byla velmi klidné a usměvavé miminko. Dny, týdny a měsíce ubíhaly a já si začala všímat určitých zvláštností v jejím vývoji. Protože ale byla první miminko v rodině široko daleko, neměla jsem s kým srovnávat,“ popisuje Klára první měsíce s dcerou Emilkou.

Lékařka považovala Emilku jen za líné dítě

Emilka se příliš nezajímala o hračky ani se nesnažila přetáčet a plazit. Nejraději ležela na dece a zkoumala okolí. „Smála se na celé kolo, líbilo se jí, když se kolem ní něco dělo, začínala žvatlat, ale pohyb jí nic neříkal. Paní doktorka vždy jen zkonstatovala, že Emilka je hubené a línější dítě a že to chce čas. Tím každou kontrolu uzavřela a já spokojeně odešla s tím, že je vše v pořádku. Jenže červík pochybností začal hlodat čím dál více,“ pokračuje Klára.

V době, kdy už podle vývojových tabulek měla dávno pást koníčky, otáčet se na bříško a zpátky a plazit se, Emilka stále nic z toho pořádně neuměla. Když jí bylo deset měsíců, Klára s ní vyrazila na pobyt s dalšími maminkami, které měly podobně staré děti. V tu chvíli si uvědomila, jak moc je Emilka oproti svým vrstevníkům pozadu. „Pamatuji si, že jsme byli v herničce. Kolem asi deset malých raubířů, kterým bylo přibližně deset měsíců jako Emilce. A všichni lezli, někteří dokonce chodili, seděli, všude jich bylo plno. A moje dcera jen ležela ve vajíčku, kam se stále vešla, a prakticky nic z toho neuměla. Oproti svým vrstevníkům byla nejméně o čtyři měsíce pozadu,“ vzpomíná Klára.

Emilka byla oproti svým vrstevníkům o měsíce pozadu

Právě tento pobyt jí otevřel oči. Klára si uvědomila, že s Emilkou je vlastně všechno jinak. Na bříšku plakala, lézt nechtěla, hračky jí téměř nezajímaly a ani jídlu moc nedala. Jediné, co se naučila, bylo otáčet se ze zad na bříško. „Paní doktorka nám dala žádanku a my se objednali k rehabilitačnímu lékaři. Ovšem ani zde jsme se nedozvěděli nic nového. Lékař pouze řekl, že je prostě líná. A doporučil nám, ať ji posadíme, aby viděla jinou perspektivu světa, a začneme cvičit Vojtovku, která ji rozpohybuje,“ říká.

Klára s Emilkou poctivě cvičila několikrát denně, žádné velké pokroky však na své dceři nepozorovala. Když byl Emilce rok, stále ještě sama neseděla, pouze s podpěrou, a nijak zvlášť se nepohybovala. Rozhodla se tedy k dalšímu kroku. Zavolala do Hamzovy léčebny, kde se jako dítě léčila se zády. „Milá paní nás objednala za měsíc a my si užili poslední letní prázdniny v nevědomí,“ pokračuje Klára ve svém vyprávění.

Emilka stále neměla žádnou diagnózu, avšak právě návštěva léčebny k ní byla jakýmsi odrazovým můstkem. „Vzpomínám si na paní doktorku, jak mi na rovinu oznámila, že se Emilce začala bortit bederní páteř, protože jsem ji posazovala, a doporučila nám rehabilitační pobyt přímo v léčebně. Právě tady jsme poznali naší úžasnou paní fyzioterapeutku, která nás provázela další roky,“ upřesňuje.

Dětská mozková obrna upoutala Šimona na vozík. Pokroky dělá díky hipoterapii

Zdraví

Patnáctiletý Šimon se narodil předčasně. Po porodu u něho došlo ke krvácení do mozku a jeho následnému poškození. Byla mu diagnostikována dětská mozková obrna (DMO). Toto postižení nelze plně vyléčit, ale správně nastavenou léčbou lze alespoň zmírnit jeho projevy. V průběhu let rodina vyzkoušela celou řadu rehabilitačních postupů, které měly Šimonův vývoj posunout vpřed. Podle Šimonovy maminky Simony Vacínové nejvíce pomohla hipoterapie neboli léčba pomocí koňského hřbetu. V čem přesně spočívá a jak je na tom Šimon dnes?

„Naivně jsem si myslela, že jeden pobyt dítě rozchodí a my se vesele vrátíme do našeho rádoby zdravého a správného života jen s touto malou přestávkou. To se nestalo. Těch pobytů bylo celkem sedm, ale každý byl úspěchem,“ pokračuje.

V roce a půl začala Emilka konečně lézt, což byl obrovský pokrok. Rodiče byli moc šťastní, ale stále v nich hlodal nepříjemný pocit, protože nevěděli, proč se vlastně jejich dcera opožďuje ve vývoji.  „V Emilčiných dvou letech jsme byly hospitalizované ve Fakultní nemocnici Hradec Králové na kompletní neurologické vyšetření. Po něm padl verdikt, že má Emča dětskou mozkovou obrnu (spastickou diparézu obou dolních končetin, pozn. red.). K chůzi a úplné řeči se tentokrát nikdo moc nechtěl vyjadřovat,“ popisuje Klára.

I přes nepříliš přívětivou diagnózu dělala Emilka další pokroky. Postupně se postavila na nohy a ve třech letech začala chodit sama. „Bylo to naprosto nečekané, zázrak. Pamatuji si, jak jsme ji na parkovišti vyndali z auta a naše do té doby nehybné dítě najednou začalo chodit,“ dodává.

Chůzi považovala Klára za velké vítězství, ale tím začala další etapa. Emilka sice chodila, jenže objevilo se mnoho dalších obtíží spojených s dětskou mozkovou obrnou – slinění, nesoustředěnost, nekompletní pohyb, strach ze všeho nového. „Bála jsem se udělat změnu ohledně cvičení nebo léčebny, protože vše tak nějak šlo kupředu. Měla jsem pocit, že jakákoliv změna bude pro dceru spíše k horšímu. Nakonec jsem to ale přesto riskla,“ pokračuje.

V práci obdržela jako dar pro dceru určitý finanční obnos. „Známá mi doporučila Centrum hiporehabilitace Mirákl. Jedná se o cvičení s koňmi. Řekla mi, ať to zkusím a uvidím, tak jsem do toho šla,“ upřesňuje Klára.

Emilka začala využívat hiporehabilitační pobyty ve čtyřech letech a absolvuje je dodnes. „Nejvíce jsem byla překvapena z individuálního přístupu ke každému malému pacientovi. Mezi dětmi běhají zdraví sourozenci, kteří se učí vodit koníky a zároveň se učí, že takhle by to mělo být v pořádku. Všichni jsme si rovni. Propojují svět zdravých dětí s těmi handicapovanými. Emilka nám po každém pobytu doslova rozkvetla,“ říká Klára.

Dnes je Emilce osm a vedle tělesného postižení má rovněž lehké mentální postižení. Avšak navzdory své diagnóze ušla obrovský kus cesty. Klára poukazuje na to, že pořád něco povídá, běhá, skáče, chvíli se směje, chvíli zase pláče. Objevuje svět po svém. Bohužel kvůli své nemoci se rychle unaví, takže je potřeba hlídat, aby pravidelně odpočívala. Má také těžkou vadu očí.

„Každý den zalepujeme očičko a trénujeme ho. Jezdíme na cvičení do Pardubic, několikrát denně trénujeme logopedii a rehabilitujeme celé tělo a do toho Emilka navštěvuje speciální školu,“ vypočítává Klára pravidelné činnosti. Dodává, že měla obrovské štěstí na lidi kolem sebe, kteří jí i Emilce pomohli dostat se tam, kde jsou dnes.