Jsme chráněni shora, věří lidé na Terceiře. Na španělské vojsko poslali krávy

Pro ty, kdo se hodlají vydat na Terceiru, mám hned v samém úvodu článku také doporučení: Chápeme, že si všechnu tu krásu budete chtít zvěčnit, abyste si ji mohli kdykoli připomenout, a víme, že míst, která si říkají o fotku či video, je tady skutečně hodně, ale nezapomeňte pro samé focení a natáčení na staré dobré vlastní smysly.

Odložte telefony, foťáky i kamery a jednoduše se kochejte. To hlavní, co si z Terceiry odvezete, pokud tedy nejste úplný ignorant, je fakt, že život je tady a teď. Pokud to dokážete, zdejší prostředí a radost z prostého bytí vám docela určitě prodlouží život o hezkých pár let, což vědí i ti, kteří už procestovali notný kus světa. Mezi ně patří i mluvčí cestovní kanceláře Čedok, Kateřina Pavlíková. „Chceme českým turistům ukázat nejen hlavní ostrov Sao Miguel, ale také sousední a menší Terceiru, kde je ještě méně turistů, a neskutečná příroda. Vody kolem Azorských ostrovů jsou také populární pro pozorování delfínů či kytovců v jejich přirozeném prostředí. Proto jsme Terceiru přidali na program našeho poznávacího zájezdu."

Píšu to proto, že jsem si sama po dni stráveném na Terceiře uvědomila, že se na ni dívám především skrz mobil. Jsem novinářka (toho času navíc na služební cestě) a nutkání dokumentovat, co vidím, mám pochopitelně takřka pořád. Postupně jsem tak musela najít rovnováhu mezi tím, co zvěčnit pro vás, čtenáře, a co zažít, abych vám pak mohla také povyprávět.

K TÉMATU: Kus Země, kde rčení Carpe diem! nejen znají, ale i žijí: Úchvatné Azory

Nahlédnutí do srdce kráteru

Po první noci strávené v Ponta Delgadě, hlavním městě ostrova São Miguel, jsme se po snídani vydali opět na letiště, abychom s Čedokem a Visit Azores zamířili na ostrov Terceira. Po pár hodinách mi došlo, že hezčí místo jsem snad ještě neviděla. Ne, že bych byla viděla každý kout naší planety. Ale doporučení na místa, která mě jednoduše dostanou, jsem slyšela nespočet a často stejnou míru nadšení nesdílím, a tak jsem vůči nim spíš skeptická. O Terceiře mi nikdo nikdy nevyprávěl, zato já o ní básním s chutí a každému, kdo je ochotný poslouchat.

Lví podíl na tom má dozajista i Paula, naše průvodkyně a domorodkyně, která svým svěřencům vypráví příběhy z dávné i nedávné historie, jež se občas protnou s jejím vlastním životem. A o to lépe se poslouchají.

Ze všeho nejdřív nás vzala na vyhlídku Miradouro da Serra do Cume. Tady jsme si poprvé vyzkoušeli proměnlivost azorského počasí. Skrz mraky svítilo slunce, sem tam spadla dešťová kapka a především foukal vítr. První dojem byl přesto jednoznačně pozitivní. Z výšky naše novinářská grupa shlížela na lán políček rozdělených zděnou pavoučinou a žasla nad bohatou škálou odstínů zelené, což byl dokonale hojivý balzám na českou podzimní dušičku uvyklou plískanicím.

Už ani nevím, jak dlouho jsme se tady zdrželi. Ale pamatuju si, že v pořizování (nejen) selfíček se vedle nás vystřídaly pouhé dva další páry. Jinak jsme tu byli sami.

Dalším cílem, kde už lidí bylo o poznání víc, byl vulkán s kráterem Caldeira Guilherme Moniz. I tady jsme málem zavařili mobily, protože kdy se člověk dostane do vyhaslého srdce sopky? Nicméně protože je tu vlhko a do podzemí vede cesta jen po schodech, je mnohem lepší dávat pozor, kam se šlape, a držet se zábradlí. I přes opakovaná upozornění totiž člověk očima rejdí, kde se dá.

Po obědě v místní restauraci, kde jsme mimo jiné ochutnali další z místních sýrů, jehož jméno už si nepamatuju, ale přirovnala bych ho k mascarpone s ořechy, jsme se odvalili do auta, v němž jsme se dozvěděli, že se máme co nejrychleji vzmužit, protože nás čeká nejnáročnější část programu dne — a sice putování po stezce Algar do Carvão.

Říká se, že příroda léčí tělo i duši, a zdejší lesy to potvrzují. Sytě zelená barva člověka jednoduše dokáže nabít energií během pár minut. A to musím přiznat, že obvykle patřím k těm frfňům, kteří se neradi dlouze plahočí. A ne že bych s plným břichem netoužila spíš po chvíli klidu, ale stezka je zprvu mimořádně přátelská. Kopce a výšiny, při kterých je potřeba o něco víc zabrat, ze země vyrostou až v poslední části trasy. Ale ty výhledy vám všechnu námahu bohatě vynahradí.

ČTĚTE TAKÉ: I cesta je cíl aneb Putování po Azorech: Při toulkách po São Miguel prošoupete boty. A rádi

Hurá za delfíny!

Druhý den ráno jsme po snídani zamířili rovnou do místního přístavu, na programu bylo pozorování velryb a delfínů. Vyfasovali jsme pláštěnky (ještě že tak!) a vesty a po krátkém výkladu jsme nasedli do člunu. Za chvíli už kolem nás i na nás vesele šplouchaly vlny. Jednou menší, jindy větší, fakt se vyplatí si pláštěnku obléknout, ještě než člun vyrazí. Když jsme se konečně dostali dál od břehů, utichlo hučení motoru i občasné výskání způsobené cákanci studené vody, a kromě tichého šplouchání bylo za chvíli slyšet tlumené ale i tak jasně nadšené výkřiky — delfíni připluli.

Osazenstvo dospělých se mění v malé děti, nadšeně ukazujeme směrem, kterým mořští savci plavou, než nám zase zmizí z dohledu a tak pořád dokola. Na moři jsme asi dvě hodiny a podívaná je to senzační. Delfíny máme chvílemi málem na dotek. Jeden z nich se navíc v povzdálí nadšeně předvádí a pozornost lidí si užívá viditelně víc než ostatní, alespoň si to namlouváme.

Naši průvodci průběžně startují motor a přesouvají se podle instrukcí tam, kde máme na setkání s delfíny největší šanci. Zkoušíme zahlédnout i velryby, ale máme smůlu. Podle stoppera, který má o pohybu pod hladinou přehled, po nich není ani památky.

I tak ale musím říct, že výpravu považuju za vydařenou. Pokud chcete delfíny vidět, pusťte si video v úvodu článku.

Dál nás čeká prohlídka města Angra do Heroísmo, kde bydlíme. Jedná se o nejstarší město na souostroví, počátky sahají až do 16. století. Jako jedno ze dvou míst na Azorech je zapsané na seznamu UNESCO a Paula nám průběžně ukazuje jeden důvod za druhým, proč tomu tak je.

V místním muzeu se rozpovídá o ničivém zemětřesení, které ostrovy zasáhlo, když jí byly pouhé tři roky. „Tehdy mě zachránila starší sestra. Popadla mě a vynesla ven z domu. Většina infrastruktury na ostrově byla zničená, museli jsme začít znovu od začátku,“ vypráví a svoji řeč směřuje k tomu, v co tady všichni věří: „Zemřelo několik lidí, ale vzhledem k tomu, jak rozsáhlé a silné zemětřesení bylo, čekali všichni obětí mnohem víc. Je to jasný důkaz, že ten nahoře nás má rád a chrání nás,“ říká s tím, že o víře v boha tady nikdo nepochybuje a žádné diskuze se na tohle téma nevedou. Je zkrátka součástí zdejšího lidu.

Ten si ovšem v případě potřeby umí poradit i sám. Paula ve výkladu zabrousí do dávné historie, kdy u zdejších břehů zakotvily lodě Španělů, kteří chtěli ostrovy obsadit. Následující bitva byla dlouhá a krvavá. A kdo ví, jak by skončila, kdyby jedna z původních obyvatelek nepřišla se spásným nápadem na Španěly vypustit krávy. A bylo dobojováno.

Toulky po pobřeží

Za samostatnou výpravu určitě stojí zdejší pobřeží. Na romantické ťapkání v písku, zatímco vám vlny omývají něžné vlnky, tady zapomeňte. Všude kolem dokola jsou útesy, na které neustále doráží Atlantik. Zaplavat se tu ale dá, využít příležitosti lze třeba na místě s názvem Zona Balnear da Silveira. Jestli se vám ale podobně jako mně do chladné vody nebude chtít a rozhodnete se okounět kolem a natáčet vlny ze všech úhlů, držte si raději odstup a nelezte na schody u širšího vstupu do vody. Mohla by vás totiž po papuli plesknout jedna z vln. Mokrá jsem skončila od hlavy až k patě a pár hodin jsem strávila v kabátě, který zůstal jediným suchým kouskem oblečení, který jsem měla na výpravě u sebe. V něm jsem pak prošla i São Mateus da Calheta nebo Zona Balnear do Negrito.

Pokud patříte k těm odvážnějším, kteří se do vody chystají bez ohledu na roční období (jsme přece u oceánu!), pak doporučuju si dopředu zjistit, jestli bude kde se převléknout. Když jsme tu byli my (přelom října a listopadu) bylo všechno zázemí zavřené.

Naopak jako nezavření jsme vypadali při pozdější večeři v Quinta do Martelo. Nenápadné stavení ve tmě nevypadalo ničím zvláštní, ovšem je třeba napsat, že lepší vývar jsem snad v životě nejedla. A i když možná nepatříte mezi vyznavače kapusty, za tenhle talíř ještě, věřte mi, poděkujete a možná půjdete vděční i umýt talíře. Totéž platilo o druhém chodu. Hovězí se na talíři rozpadalo a chutnalo tak, až to přilákalo i kočku. Recept mi ti dobří lidé ale bohužel neprozradili.

Kdo by čekal moderní vybavení a načančané stoly, byl by velmi překvapen. Zdejší vybavení stejně jako dům sám pamatují podstatně starší časy než kdokoli z nás. Po vstupu do obchodu, který nabízí ledacos, na vás dýchnou staré dobré časy strávené v babiččině světničce, které ještě mnozí z nás pamatují. Všechno je tu staré, oprýskané a povětšinou zaprášené, ale poctivé a funkční.

Často se zasním a zapátrám v paměti po chvílích strávených na Terceiře. Znovu se procházím místními uličkami, cítím na jazyku sladkou chuť ananasu a slyším šumění oceánu. A slibuju si, že jakmile to bude možné, oživím všechny vjemy dalším skutečným prožitkem. Ostatně, stačí málo - na letišti v Ponta Delgadě můžu být s Čedokem za pět a půl hodiny a k tomu, abych se nohama dotkla zamilované Terceiry, stačí pouhá půl hodinka navíc.

Už aby to bylo!