Gotta do smrti trápil komunistický podraz: Nejradši bych to datum ze života vymazal

„Stydím se za to, ale...“ Tak by se dal stručně shrnout postoj Karla Gotta na sklonku jeho života k Antichartě, kterou podepsal jako řada jeho kolegů 4. února 1977. Na komunistickém manifestu před ostatními umělci a za účasti televizních kamer dokonce přednesl i projev. „To datum bych nejraději ze svého života vymazal. S velkým odstupem se k tomu dni vracím a nebudu se bičovat ani vypočítavě omlouvat,“ popsal Gott.

„Mně osobně je to ustavičně předhazováno jako moje lidské selhání. Čili téma, které mě už po několik desetiletí vždy znovu zvedá ze židle. Sevře se mi žaludek pokaždé, když jen to slovo Anticharta slyším. Jako kdybych já byl jediný signatář toho prokletého lejstra! Jako kdybych já byl jediný řečník na té prokleté schůzi! Dnes je evidentní, že ono prohlášení představující v podstatě kolektivní slib umělců, že budou svou tvorbou sloužit věci socialismu a míru, bylo přinuceno podepsat přes 7 500 tvůrců ze všech oborů, od herců a spisovatelů až po filmaře a architekty,“ dodal zpěvák.

Stydím se za to

Těch, kdo se odhodlali ke vzdoru, byla podle něj jen hrstka. A měli pak po dlouhá léta velké potíže. Nemohli vydávat, nesměli na obrazovky a byli víceméně vyloučeni ze společnosti a ignorováni. „Takový Jiří Suchý nebo kluci z brněnského divadla Husa na provázku by mohli vyprávět. Těch, kteří se vesměs se sebezapřením ohnuli a podepsali, bylo podle mého odhadu 90 procent, možná ještě víc,“ poznamenal Karel Gott.

Gott bral Antichartu jako podraz komunistického režimu na svou osobu. „To prohlášení se původně jmenovalo Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Jsem přesvědčen, že pokud by se od počátku jmenovalo Anticharta, těch podpisů by byla jenom hrstka. Ano, byl jsem mezi těmi, kteří podepsali, ačkoli jsem zprvu vůbec netušil, do jaké podivné role mě soudruzi tak rafinovaně obsadili. Dneska se za to stydím,“ vylíčil zpěvák.

V té době prý prohlášení Charty 77 neznal, pouze o jeho vzniku a existenci slyšel. „Ohlásili se u mě na návštěvu dva pracovníci Pragokoncertu. Jedním z nich byl náměstek ředitele Jiří Szántó, se kterým jsem si docela rozuměl. Svěřili misi právě jemu, protože spoléhali, že mu nedokážu odmítnout. Ředitel Pragokoncertu Hrabal to měl dobře promyšlené. Byla to rafináda poslat na mě právě jeho. Když za mnou tenkrát přijel, začal mi u skleničky vína sáhodlouze vysvětlovat, jak by bylo vhodné, abych promluvil na plánovaném setkání umělců. Kdo jiný by se toho měl chopit než ty? přesvědčoval mě,“ vysvětlil Gott v knize.

Podle svých slov se bránil, oponoval mu, že není žádný řečník, ale nakonec se nechal přemluvit. „Ujistil mě, že tam bude kompletní umělecká špička a rozhodně nebudu sám, kdo předstoupí před mikrofon. A že se nemusím bát a nemusím si nic psát, s projevem mi pomůže básník Miroslav Florian. Stačí tam kratičkou řeč jenom přečíst. Text prý bude apolitický, mírný, optimistický. Hlavně, aby tam zaznělo, jaké máme umělecké příležitosti, jak můžeme uplatňovat a rozvíjet své talenty,“ prozradil zpěvák.

Zneužili nás

V divadle, kde ke shromáždění došlo, byla prezentační listina, kterou museli všichni podepsat. „O nějaké antichartě nepadlo ani slovo. A organizátoři mi ještě z „protekce“ pomohli, abych nemusel na podpis do takzvané prezentačky stát tu nekonečnou frontu! Nikdo tehdy nevyslovil, že to byl vlastně protitext, protest umělců proti Chartě a chartistům. Zneužili nás k tomu, aby poté o našich podpisech mohli napsat, že jsme se stali signatáři Anticharty. Když jsem večer v televizi viděl, do jakého rámce byl můj projev v Divadle hudby zasazený, bylo mi z toho špatně a cítil jsem se podvedený. Dodnes mě hluboce trápí, že jsem takhle blbě naletěl,“ napsal Gott.

Na závěr kapitoly věnované Antichartě si posteskl. „O co klidněji bych dnes mohl spát, kdybych se tenkrát nenechal ukecat... Nicméně přes to všechno mi v hlavě hlodá červ: Kdybych byl tenkrát statečnější a hrdě svůj postoj odskákal – bylo by v těch ošklivých, smutných časech normalizace lépe, kdyby Gott nezpíval?“